Argo vydalo v působivém překladu Jiřího Popela román Hubené nohy a všechno ostatní, další dílo autora do češtiny již přeložených knih Parfém bláznivého tance a I na kovbojky občas padne smutek.

Blíží se hodina posledního soudu a svět se zmítá v šílených křečích. Do tohoto neuvěřitelného zmatku tančí v newyorském baru šestnáctiletá Salomé a postupně odhazuje svých sedm závojů. New York se rozdělil na ty, kdo sledují uhrančivý tanec, a na ty, kdo zůstali věrní americkému fotbalu. Právě se totiž hraje finále národní ligy... Šílené zápletky, překvapivé zvraty, odvážné konstrukce, ničím nespoutaná fantazie - čtenář, který se s Tomem Robbinsem, jedním z nejoriginálnějších současných spisovatelů, již někdy setkal, jeho rukopis okamžitě pozná. Ten je totiž opravdu nezaměnitelný, a to především díky autorově neuvěřitelné imaginativní síle a lehkosti, s jakou se dokáže pohybovat časem, kulturami, žánry, vytrhovat z těchto celků fragmenty a sestavovat je do úchvatné mozaiky, která rozhodně není, jak by se snad (avšak pouze na první pohled) mohlo zdát, nějakým bezduchým eklekticismem.

Chvála šarlatánství
Tom Robbins není autor, kterého by akademicky orientovaná kritika přijímala s otevřenou náručí, ba právě naopak, jeho dílo na mnohé z takto zaměřených kritiků působí přímo jako urážka, čehož důkazem byly některé z recenzí (často však pouze mlčení), které se objevily v zahraničním tisku. Ostatně již při zběžném pohledu se není čemu divit - Robbins záměrně vyhledává ty nejpofidérnější prameny, čerpá z kulturních marginálií a tradic, které podrývají tradice dominantní - tak například v tomto románu hrají značnou roli nejrůznější hermetické tradice (svobodní zednáři, gnoze), v Parfému bláznivého tance tomu bylo stejně, navíc svůj "historický" výzkum autor ještě doplnil nejrůznějšími aluzemi na pseudovědecké teorie. Vysoká kultura, nebo to, co se vysokou kulturou nazývá, jej jako taková příliš nezajímá. Možná by se dokonce dalo říci, že se pokouší o její systematickou diskreditaci. Zajímá jej totiž přesně do té míry, do jaké ji lze narušit, nalézt v ní určité protimluvy, konfrontovat ji se šarlatánstvím a obrátit proti sobě samé. Tato tendence se projevuje v autorově promyšleném strategickém postupu, kdy prvky vysoké kultury, velké a uctívané západní tradice, mísí s již zmíněnými margináliemi.

Pales a Astarot
Na první pohled kniha vypadá jako příběh novomanželů Ellen Cherry a Vazouna Petswaye. Toto zdání se však záhy ukáže jako klamné, a to nejpozději v okamžiku, kdy se na scéně objeví k životu vzkříšený kolík Šalamounova chrámu a lastura, kteří se záhadným způsobem ocitli v americké jeskyni a okamžitě se spřátelí s třemi předměty současné kultury - špinavou ponožkou, gulášem v konzervě (hermafrodit) a stříbrnou lžičkou. Tyto postavy potkávají nejrůznější dobrodružství, avšak, ukazuje se později, na scéně jsou tiše přítomny ještě postavy jiné, mytologické, které podstatným způsobem ovlivňují dění v popředí. Podobně jako v Parfému bláznivého tance hrál jednu z ústředních rolí bůh Pan, zde to jsou božstva Astarot a Pales. Prvně jmenovaná se dokonce v románu objevuje v několika svých inkarnacích - v postavě hlavní hrdinky a také v postavě Salomé tančící v baru. Astarot, Isis, Nút, Hathor, Déméter - kolik jazyků tolik jmen. Stejně proměnlivé jako její jméno však byla i její povaha - "panna, nevěsta, matka, prostitutka, čarodějnice... všechno v jedné osobě." Je okamžitě zjevné, že jinou bohyni si Robbins ani zvolit nemohl. V románu akcentuje právě její proměnlivost, neuchopitelnost "chladným mužským rozumem," její bytostné sepětí s iracionálnem, chaosem. Západní civilizace se podle něj zrodila potlačením právě tohoto prvku, avšak ani Hebrejcům se tuto bohyni nepodařilo umlčet. Žila dále, v duších jí oddaných ("tato oddanost byla nakažlivá"), a ke slovu se opět dostává, když Salomé začne tančit svůj tanec a odhazovat závoje, které jsou závojemi iluzí. Druhé božstvo, Pales, jí je v ledasčem podobný. Předně je to bůh s nejasným pohlavím, někdy muž, jindy žena, "duch plodnosti a posvátný šašek, jenž vládl lidským divokým vášním..." Tato dvě božstva jsou přímo ztělesněním subverze řádu a jako taková je také Robbins uvádí na scénu. Zde stojí v protikladu k pevnému řádu, reprezentovaném spotřební kulturou Západu (a to i včetně umění) a křesťanským militantním fundamentalismem. Kniha sice je příběhem novomanželů, ale zároveň je příběhem celé západní civilizace, příběhem zápasu mezi dvěma zmíněnými stranami. Přitom je zřejmé, druhá jmenovaná strana (pevný řád) v boji nemá příliš šancí. Sice disponuje obrovskou mocí, avšak Astarot má své služebníky všude: ať to jsou to její inkarnace Ellen Cherry nebo Salomé (zde autor nenápadně upozorňuje, že samo toto jméno je paradoxní, stejného kořenu jako šálom, klid) či "pravý" umělec Norman Votočka, který se otáčí tak pomalu, že to divák ani nepostřehne (na rozdíl od oživlých předmětů, pro něž je to úchvatné představení). Stoupenci subverzivních božstev se dokázali infiltrovat do společnosti, narušovat její řád a dovést ji ke zhroucení, jímž bude Armaggedon. Ostatně stoupencem Astarot je i spisovatel, přičemž jeho oddanost se projevuje v jazyce.

Jazyk, imaginace a humor
Kromě již zmíněných božstev a s nimi úzce spjatých fenoménů (tanec, erotika, veškeré druhy excesů) hraje v celém příběhu velice důležitou roli jazyk. Čtenář románu totiž zjišťuje, že jazyk je dalším z projevů subverzivních božstev a dokonce má velice blízko k břišnímu tanci - je nespoutaný, uniká všem vnějším konvencím, postupně odhazuje rozmanité iluze, na nichž stojí monument kultury. Podobně jako břišní tanec Salomé, který, jak podotýká text knihy, byl původně cvičením posilujícím svaly potřebné k porodu, i jazyk funguje u Robbinse v proměněné funkci. Autor totiž své metafory a figury staví na jazyce, který je určitým způsobem dekontextualizován. Biblické výrazy jsou tak například naroubovány na moderní skutečnost, zatímco jazyk této společnosti zase pojmenovává biblické skutečnosti. To je však pouze jeden z mnoha příkladů, které lze v knize najít. V románu se proplétá několik diametrálně odlišných jazykových oblastí, jež jsou spoutány pouze hranicemi Robbinsovy představivosti. A ta je opravdu veliká. Mám dojem, že jen málo současných autorů se tomuto Američanovi dokáže v síle imaginace vyrovnat, v anglicky psané literatuře snad jen Alasdair Gray. Srovnání s Grayem není, mám dojem, až tak od věci, a to i proto, že oba autory spojuje velice silný smysl pro humor. Robbinsovy romány doslova oplývají humorem, který je ostatně velice často vytvářen právě dekontextualizací jazykových výrazů. A i díky všudypřítomnému humoru a neuvěřitelné vynalézavosti jsou Robbinsovy šílené příběhy vděčnou četbou - román opravdu připomíná zmíněný uhrančivý tanec, působí přímo hypnotizující silou, takže to chce notnou dávku soustředění, má-li čtenář postřehnout k zemi se snášející závoje.