William Faulkner, Tennessee Williams, Flannery O'Connorová... co jméno to pojem symbolizující obrovské bohatství literatury amerického Jihu. K plejádě těchto autorů jistě patří i Walker Percy, kterého k nám právě uvedlo nakladatelství Prostor, když ve velmi dobrém překladu Jany Línkové vydalo román Věčný divák (Moviegoer) z roku 1961.

Kniha začíná citátem z Kieerkegaardovy Nemoci k smrti a právě volba předchůdce existencialistických filosofů silně předznamenává ladění celého románu. Existenciální linie - ovšem nikoli v tolik populárním a často napodobovaném sartrovském či camusovském pojetí, nýbrž právě v návaznosti na Kierkegaarda a další křesťansky orientovaná - se v textu románu snoubí s tradicí, již zde zastupuje aristokratické dědictví starého Jihu, úchvatná krajina i specifický způsob života v New Orleansu.
Percy nám předkládá krátký časový výsek ze života Binxiho Bollinga, potomka staré, vážené a podle všeho i bohaté jižanské rodiny, který jaksi neví, co si počít se svým životem. Přitom Binxi naplňuje skoro všechny atributy toho, co konzumní společnost rozumí pod slovem "úspěch" - v zaměstnání, jež si zvolil (pracuje jako burzovní makléř), dosahuje velmi dobrých výsledků, práce mu vynáší značné množství peněz, stejně úspěšný je i u žen (byť téměř vždy jde o jeho sekretářky). Jenže jak nám Percy postupně odkrývá Binxiho nitro, všechno toto se ukazuje jako nedostatečné - hrdiny románu se začíná zmocňovat stále silnější pocit, že smysl života je někde úplně jinde, při každém výletu v módním kabrioletu, v němž okouzluje a svádí své sekretářky, na něj dotírá úzkost, zoufalství - to, co Percy označuje francouzským slovem 'malaise'. A tuto úzkost, řečeno filosofickým jazykem bytostnou úzkost z upadlosti do světa, nelze v žádném případě vyřešit stupňováním stávajícího způsobu života - tj. nakupováním nových aut, získáváním nových milenek. Malaise, všezachvacující úzkost sužující Binxiho Bollinga, si žádá zásadního řešení. To postupem času začíná docházet i hlavnímu a s příchodem svých třicátých narozenin se pokouší hledat nějaký opravdový smysl života. Což, jak se v románu ukazuje, je o to těžší, že jde o boj veskrze osobní, v němž si Binxi může pomoci pouze sám: "Jsem ve svém hledání tisíce mil před či za svými spoluobčany? Čímž se ptám: Našlo už 98% Američanů to, co hledám já, nebo se utápějí ve všednosti tak, že je ani nenapadne něco hledat?" Jako pravý protipól tohoto hledání se ukazuje vnější realita, zmrtvělá konvence, a to ve svých obou podobách: na jedné straně úchvatné, esteticky vzrušující dědictví starého aristokratického Jihu, jež však už není s to nabídnout než vzpomínky, na straně druhé ubíjející jednotvárnost moderního způsobu života importovaná z velkých aglomerací na Východě, postrádající jakékoliv estetické cítění, zdůrazňující pouze uniformitu předměstí a průměrnost ("Naše civilizace jako jediná v dějinách povýšila průměrnost na národní ideál.").

Příkladem člověka, který z tohoto ubíjejícího prostředí dokázal uprchnout, je Bollingova matka - ta po smrti svého manžela odmítla zůstat vdovou ve vážené patriotické rodině, ale znovu se provdala a se svým novým mužem žije v rybářské kolonii. V knize tak představuje protipól konzervativních rodinných tradic, ale i Binxova čistě konzumního a "rutinního" způsobu života. Další postavou, jež se z jednotvárného rámce vymyká, je Kate, nevlastní dcera Binxovy tety. Kate je trochu vyšinutá, velice nesnadno se s ní jedná, poněvadž vždy reaguje naprosto jinak a nečekaně - snad právě proto nakonec ona představuje pro hlavního hrdinu spásu, neboť svou nevyzpytatelností Binxovi znemožňuje upadat do rutiny - do doby, než se Binx začne o Kate intenzivně zajímat, se totiž veškerý jeho život nese ve znamení rutiny: rutinní práce, milování, odpočinek, přičemž někde úplně vzadu zůstává skryta touha nalézt v životě lásku.

Právě při setkání s Kate si Binx uvědomuje, že vztah k této ženě, jakkoli je součástí jeho rodiny, je diametrálně odlišný od nevázaného flirtování se sekretářkami, a tak Kate žádá o ruku. Kniha končí jejich sňatkem, Binx se rozhodne skoncovat se svou makléřskou kariérou a začíná studovat lékařství, o čemž už dlouho nesměle přemýšlel (zde má text možná trochu autobiografické rysy, protože Percy sám byl vystudovaný lékař), a po boku Kate konečně začíná nový život.

Věčný divák je kniha, kterou lze bez rozpaků doporučit a nakladatelství Prostor patří velký dík za to, že tohoto u nás prakticky neznámého autora do našeho prostředí uvedlo. Walker Percy je excelentní stylista, při vší vážnosti filosofických a náboženských otázek, které si v románu klade, ani na okamžik neztrácí smysl pro humor, místy projevuje vytříbený smysl pro ironii a dokáže velice sugestivně zachycovat jedinečnou atmosféru starého Jihu. Navíc je Percy autor originální a nepodléhá jistě svůdnému vlivu svých slavnějších krajanů - na rozdíl od většiny z nich ladí svůj román mnohem méně pochmurně; hlavní hrdina totiž nakonec dlouho hledanou cestu nalézá, v kontrastu kupříkladu k postavám bezútěšných textů takového Tennesseeho Williamse. A slabší místa? Snad jedině ta, kde je až příliš viditelná inspirace filosofickými teoriemi - třeba již zmiňovaná pasáž, v níž se hovoří o návratech malaise z výletů, působí tak trochu jako názorná ilustrace Kierkegaardových tezí z Nemoci k smrti či Buď anebo. Ano, čtenáři je hned zřejmé, že jde o onu existenciální úzkost, přesto bývá vděčnější, když toto poznání jaksi vyrůstá z literárního textu jako takového. Ale to je jen drobnost, navíc věc, jež v té či oné míře postihuje snad všechny knihy s hlubšími filosofickými či náboženskými aspiracemi. Proto ještě jednou dík za tuto knihu.