Jen málo vědců se za svého života dočká té pocty, aby se o jejich myšlenkách mluvilo po celém světě, a to nejen v akademické obci, ale i daleko za jejími hranicemi. Ke šťastlivcům, jimž se to podařilo, patří britský vědec, environmentalista, spisovatel, futurolog a v neposlední řadě vynálezce James Lovelock (nar. 1919), který zesnul 26. července 2022 v den svých sto třetích narozenin a který měl to štěstí, že si díky financím získaným za vývoj různých vědeckých přístrojů mohl zřídit soukromou laboratoř a stát se nezávislým badatelem. Revoluční myšlenkou, kterou světu přinesl a za niž ho jedni obdivovali a jiní zatracovali, je proslulá, byť i kvůli metaforickému odkazu na řeckou mytologii mnohdy dezinterpretovaná teorie Gaia. Ta ve stručnosti říká, že planeta Země, respektive její živá (biosféra) i neživá složka (atmosféra, geosféra) tvoří provázaný, nedělitelný a samoregulující se systém, na nějž lze pohlížet jako na superorganismus. V jádru teorie potom stojí tvrzení, že „podmínky k životu si [na Zemi] od chvíle svého zrodu upravuje sám život“.

Úsvit věku „hyperinteligence“
Podrobněji se tuzemští čtenáři s Lovelockovou teorií mohli seznámit už téměř před třiceti lety, kdy vyšla nejprve kniha Gaia: Nový pohled na život na Zemi (Abies, 1993; Gaia: A New Look at Life on Earth, 1979) a hned o rok později v dnes již zaniklé edici Kolumbus v překladu Antona Markoše publikace Gaia: Živoucí planeta (Mladá fronta, 1994; The Ages of Gaia, 1988). V pozdějších letech se na trhu objevily ještě dva Lovelockovy tituly: Gaia vrací úder (Academia, 2008; The Revenge of Gaia, 2006) a Mizející tvář Gaii (Academia, 2012; The Vanishing Face of Gaia, 2009), které se ale už nezaobíraly ani tak samotnou teorií, jako spíš hrozbou, jíž v éře globální změny klimatu Gaia a s ní i veškerý pozemský život čelí. Tyto myšlenky Lovelock rozvinul i ve své poslední knize Novacén (Novacene 2019), v níž ale zachází poněkud dále a vedle hrozeb, s nimiž se Gaia bude muset dříve či později vypořádat, vykresluje úsvit „věku hyperinteligence“, která se se v podobě kyborgů stane novou a nevyhnutelnou fází evoluce „života“ na Zemi.

Poslední Lovelockova kniha je pozoruhodně útlá. Na sotva sto padesáti stranách popisuje blížící se konec antropocénu (období od vynálezu parního stroje po současnost, pro něž je příznačná „lidská moc a nadvláda nad celou planetou“), který vystřídá období nové: novacén. Tímto neologismem Lovelock označuje rychle se blížící dobu, kdy svět v důsledku prudkého rozvoje umělé inteligence ovládnou kyborgové, kteří vzejdou ze samotného lůna antropocénu. Přestože nás tito kyborgové nahradí na pozici nejinteligentnějšího tvora na Zemi, je podle Lovelocka záhodno, abychom jejich příchodu na svět nebránili, ba naopak, abychom se zhostili role „rodičů a porodních bab“, neboť „jen tito kyborgové mohou Gaiu provést astronomickými krizemi, ke kterým se již schyluje“, ať už je to globální oteplování, nebo hrozba katastrof typu střetu s kometou či jiným kosmickým tělesem.

Evoluce kyborgů
Veškeré obavy, které by v nás taková perspektiva mohla vyvolávat, považuje Lovelock za zbytečné. Předpokládá, že kyborgové nebudou mít tendenci lidstvo vyhubit, neboť je, a spolu s ním i veškerý biologický život, budou potřebovat k zachování seberegulačního systému Gaii. Ten bude totiž pro jejich další existenci kriticky důležitý a bez funkční biosféry se neobejde. Aby ale kyborgové tuto možnost vůbec dostali, musíme už dnes ze všech sil bojovat proti oteplování planety, ničení životního prostředí a poškozování biosféry, například intenzivnějším využíváním jaderné energie (zevrubněji tuto myšlenku rozpracoval již v předchozích knihách).

Tak by se dala ve vší stručnosti shrnout hlavní teze knihy, v textu ještě doplněná o jiné autorovy, pro mnohé jistě kontroverzní, názory: například přesvědčení o (1) neobyvatelnosti jiných těles Sluneční soustavy včetně Venuše a Marsu (plány na kolonizaci Marsu pokládá už jen vzhledem k nedostatečnému prozkoumání samotné Země za čirou marnotratnost), (2) jedinečnosti pozemského života (jinde ve vesmíru inteligentní život pravděpodobně neexistuje, a i proto bychom měli za každou cenu chránit ten pozemský) či (3) nedoceňování významu antropického principu („vesmír existuje za účelem vzniku a uchování inteligentního života“). Za poněkud spornou lze považovat i jeho představu, že evoluce kyborgů bude probíhat zcela totožně jako evoluce biologická, ač Lovelock vzápětí dodává, že hnací silou nové fáze evoluce nebude přírodní výběr, nýbrž výběr umělý, respektive cílené vychytávání chyb a (sebe)zdokonalování vlastností strojů, což je s klasickou evoluční teorií v rozporu.

Celkově je Novacén dílko myšlenkově podnětné a svižně napsané, avšak jeho závěry čtenáře patrně rozdělí stejně jako samotná teorie Gaii. Předjímání budoucnosti v Lovelockově podání sice působí na první pohled přesvědčivě, nestojí však na příliš pevných základech. Nicméně autor se je v textu zpevňovat ani nesnaží (vzhledem k rozsahu a spíše esejistickému pojetí knihy ani nemůže), a záleží tak na každém čtenáři, zda na výchozí předpoklady a argumentaci z nich plynoucí přistoupí, či nikoli. Pozornost si ovšem Novacén už jen kvůli osobnosti autora rozhodně zaslouží a pro mnohé čtenáře se možná stane odrazovým můstkem k jeho dalším knihám.