V německém Dolním Sasku, nedaleko města Brunswick, existuje vesnička Neuerkerode. Založena byla v roce 1868 přičiněním zejména evangelických duchovních, kteří chtěli vytvořit pro duševně ne zcela zdravé lidi přívětivější prostředí, než nabízely tehdejší psychiatrické ústavy. Vesnice přežila i Hitlera (byť zdaleka ne všichni její obyvatelé) a funguje dodnes jako místo, kde mohou lidé s menšími psychickými poruchami a retardacemi společně trávit docela svobodný život. Ke stopadesátiletému výročí se Evangelická nadace Neuerkerode rozhodla, že život ve vsi a její obyvatele (žije jich tu osm set) představí veřejnosti prostřednictvím komiksu.

Najali k tomu kreslíře Mikaela Rosse (nar. 1984), který měl tou dobou za sebou dva větší komiksy vydané v Německu a Francii. Ross v Neuerkerode strávil dva roky – a na výsledku je to znát. Ross především opustil (pokud jej vůbec někdy měl) jakýkoliv objektivizující koncept, který by svéráznou vesnici představil jako celek. Namísto toho se zaměřuje na jednoho z jejích obyvatel (a je jedno, jestli měla postava skutečný předobraz, nebo vznikla sloučením povah a příhod více lidí), jednadvacetiletého Noela, autistu, o kterého se stará máma. Jenže jednoho dne ji mladík najde zhroucenou na podlaze koupelny; odtud název komiksu. Po počátečním zděšení a tápání se dokáže vzchopit a s malou pomocí sousedů telefonem přivolat pomoc (což je mimochodem jedna z nejsilnějších pasáží díla). Matka ale upadla do kómatu, a protože Noel nemá žádné příbuzné, kteří by se něj mohli starat, odvezou jej do Neuerkerode. Tady se začíná sžívat s místními, a to jak s vychovateli a terapeuty, tak především s ostatními pacienty.

Vedou přitom docela rušný společenský život, protože mnozí z nich jsou velmi komunikativní, jakkoliv jejich komunikace občas probíhá trochu zvláštně. Trpí různými menšími úzkostmi, někteří vyžadují pevné rituály, jiní jen tiše sedí, aby zničehonic vybuchli v prudkém gestu nebo třeba oplzlé hlášce. Noel je velké děcko, bezprostřední, naivní a občas trochu nezodpovědné, a to zvláště když si něco umane – jako třeba že musí na koncert své oblíbené kapely AC/DC do Berlína. Navazuje vztahy včetně pokusů o ty milostné – ale opět spíše na úrovni zamilování žáků základní školy, byť to neznamená, že by se obešly bez vypjatých scén či žárlivosti.

Ross Noelovy převážně veselé příhody kreslí lehce karikaturním stylem, který trochu zveličuje výrazné rysy či tělesné proporce postav. Noel je mírně zavalitý mladík s řídce rašícím knírkem, jeho kamarádka – a snad i láska – Alice je naopak mimořádně vyzáblá a v kombinaci s obříma očima téměř přes celý obličej působí skoro strašidelně. Nosatý blonďák Valentin zase vyhlíží permanentně naštvaně, ale hlavně proto, že svět není tak přehledný a uspořádaný, jak by si přál. Ross využívá toho, jak mimoběžně jednají a přemýšlejí, aby vykouzlil specifický humor, který se postiženým nevysmívá. Vlastně spíš naopak: čtenář se při četbě přistihuje při tom, že by se do Neuerkerode chtěl podívat na vlastní oči, aby ty svérázné lidi poznal a prožil s nimi nějaká ta drobná bizarní dobrodružství.

Nakladatelství publikaci označuje jako komiksový román (přičemž používá nepřesný a snad už konečně mizející výraz grafický román), ale jde vlastně spíše o sled historek, portréty podivuhodných postav, záznamy komicky se míjejících hovorů. Ross sice vykouzlí jakýsi dramatický oblouk, který vede od zoufalství úvodní tragédie k čemusi blízkému romanci, ale je spíše nezřetelný a nejistý, ostatně jako city mnoha postav. O tom, co je Neuerkerode, se dozvíme až v doslovu. A je to tak správně, protože když nevíme, co Noela čeká, jsme jako čtenáři překvapeni, zmateni, ale nakonec i okouzleni neopakovatelnou povahou místa a jeho obyvatel.