Přestože mu je letos už 33 let, dal by se spisovatel Ocean Vuong, držitel ceny T. S. Eliota za poezii, označit za hlas generace mileniálů, která se při dospívání střetává s generací svých rodičů, jejich životním kontextem a názory a musí si vybojovat, především však vytvořit svůj nový svět a pravidla. Přestože se Ocean Vuong i protagonista románu Pejsek narodili v Ho Či Minově Městě, z Vietnamu si prakticky nic nepamatují. V raném věku oba s rodinami emigrovali do Spojených států – za vidinou lepšího života, ale ve skutečnosti za prací v továrně nebo nehtovém salonu, o rasistických posměšcích Američanů nemluvě.

Román se tak nabízí zařadit k žánru autofikce, a to i vzhledem k tématům, se kterými Vuong pracuje: americko-vietnamská identita, přistěhovalectví nebo vyrovnávání se s homosexualitou. Vuong se zřejmě inspiroval tvorbou Bena Lernera, amerického autofikčního spisovatele (a původně také básníka), který byl jeho učitelem literatury na Brooklynské univerzitě v New Yorku.

Díky dopisní formě má autor volnější pole pro lyrické a reflexivní vsuvky, které nabourávají vyprávění. A i když má dopis jasného autora i adresáta, jimiž jsou Pejsek a jeho matka, komunikace zůstává jednostranná. Matka se za celý život nenaučila anglicky, neumí psát ani číst. Pejskova vietnamština se dá označit za obstojnou, svůj opravdový vnitřní svět ale dokáže popsat jen v anglicky psaném textu. „Moje bytost, mé zážitky, můj svět jsou tak vzdálené těm tvým, že se to nedá vypovědět,“ píše Pejsek, ale přesto se o to pokouší.

Jediná řeč, kterou matka ovládá, však není její mateřština, jak vysvětluje vypravěč; je to „časová schránka“, ve které je „jen část vietnamštiny, ale všechno z války“, kvůli které se matčino vzdělání „obrátilo v prach“, když v jejích pěti letech shořela po americkém napalmovém útoku škola a tím skončila její školní docházka. I Vuongův jazyk, tedy angličtina, není jeho mateřštinou, ale jazykem, do kterého emigroval. Možná právě díky tomu dokáže na angličtinu pohlížet z více stran než rodilí mluvčí. Dokládá to mimo jiné vypravěčova reflexe násilného slovníku lidí z jeho okolí, kteří mu říkají: „Ta tvoje báseň je fakt nářez. Naprostej masakr. Taky se říká, že buším do klávesnice, že píšu jako o život. Že jsem jim na tom kurzu tvůrčího psaní úplně vyrazil dech. Odrovnal je, zašlapal do země.“

Přes veškerou destrukci nabízí román Na Zemi jsme na okamžik nádherní především příběh o dospívání a jinakosti – etnické, sexuální, generační. Pejsek vyrůstá s matkou a babičkou, dvěma vietnamskými ženami, které zažily válku. Kvůli ní trpí posttraumatickou poruchou a při střílení petard propadají záchvatům. Skrze postavu babičky a její příběhy, které Pejskovi pořád dokola vypráví, nahlížíme do předválečného i válkou zmítaného Vietnamu. Když v mládí babička uteče z domluveného manželství, její rodina ji podle tradice odmítne přijmout zpátky a ona skončí jako prostitutka. Zažije velkou lásku s americkým vojákem, který je možná Pejskovým dědečkem. Během svého vyprávění zalévá několik zrnek rýže jasmínovým čajem a nuzný pokrm podává malému Pejskovi. Všechny tyto obrazy se však ke čtenáři dostávají až z druhé ruky, přes filtr vypravěčova vnímání, který zkušenost starší generace nutně vidí jako vzdálenou, cizí, skoro mytickou.

Matčin život už je Pejskovi o něco bližší, ale rány, které jsou jeho součástí, se nevyhnutelně otiskují do jeho dětství a vytvářejí mezi ním a matkou neprostupnou bariéru. Matka prožívá nouzi a otročení typické pro první generaci přistěhovalců: dře od rána do večera za minimální mzdu, ocitá se v násilném vztahu s Pejskovým otcem, a přestože většinu života stráví v nové zemi, zůstává na okraji společnosti, uzavřená v imigrantské komunitě a ve své vlastní individualitě. Když jejího syna ostatní děti šikanují, nemůže mu pomoct, protože se s nimi nedomluví. Naopak Pejsek není ušetřen ani jejích zranění, která vyplouvají na povrch poměrně často. Matka ale není zápornou postavou, která by nesla veškerou vinu za vypravěčovo outsiderství, je hlavně pasivní obětí společnosti, systému a historie, individualistkou, která se nechává semlít okolnostmi.

Pejsek oproti matce představuje změnu, přestože si s sebou nese velkou dědičnou zátěž jejích manter: „Nikdy na sebe neupozorňuj“ a „Musíš si poradit sám“. S jiným přístupem, než ve kterém je vychováván, se poprvé zblízka setká u svého dědečka – válečného veterána, který žije sám na venkově, je vegan a z vlastní úrody si vyrábí různé druhy pest. Největší vliv na Pejskovo dospívání má však o pár let starší Trevor, jehož potkává na tabákové farmě, kde si při studiu přivydělává.

Mladý Trevor působí jako „mužný bílý Američan“, který se krmí fastfoodem, nosí kšiltovku, sleduje fotbal a střílí z pušky. S Trevorem Pejsek prožije první milostný vztah, zintenzivněný mládím a nezkušeností. A v tu chvíli se v románu dostává na povrch smutek, který v celém příběhu probublává už od začátku. Naplno se však rozvine až s Trevorovou závislostí na lécích, která zasáhla i množství Pejskových vrstevníků.

Obecná témata jako láska nebo dospívání rámují v příběhu konkrétní obsah, který můžeme vztáhnout i na českou současnost. Naši vietnamští přistěhovalci druhé generace, kteří se sami označují za „banánovou generaci“ (tedy žlutí navenek, bílí uvnitř), jsou právě ve věku Oceana Vuonga. A přestože jejich historie a geopolitické kořeny jsou lehce odlišné od kořenů dnešních vietnamských Američanů, podmínky jejich dospívání a průběh odklonu od způsobu života rodičů jsou velmi podobné. Nabízí se tak otázka, proč se v české beletrii (zatím) neobjevují mladí autoři, kteří už češtinu přijali dávno za svůj jazyk, ale kteří se pořád pohybují na hranici dvou naprosto různorodých kultur, a jsou tak na obou stranách nuceni vypořádávat se s realitou své odlišnosti.

Vuongův román je dalším vítaným příspěvkem k pohledům outsiderů, kteří jsou součástí západní společnosti, původně ale pocházejí z „méně vyspělých“ končin. Pejsek má hned dvě menšinové identity: je Vietnamec v Americe a zároveň homosexuál ve společnosti, která stále ještě dokáže své nezapadající části šikanovat a odstrkovat. Pejskův příběh (a zároveň život Oceana Vuonga) se tak zdá neobyčejný. Ale zatímco Vuong výjimečný je, jeho zkušenost zas tak speciální není. „Ve skutečnosti je možná příběh střední třídy exotický, vzácný klenot, který zažívá jen hodně málo lidí,“ řekl Vuong v jednom z rozhovorů. Pejskův život tedy v závěru získává obecný sociálněkritický rozměr. Takzvaně normální život Vuong prezentuje jako fikci a Pejska staví nejen po bok typických představitelů menšin (etnických, sexuálních…), ale například také lidí žijících na hranici chudoby nebo prekarizovaných pracovníků.