Čtyři lidé, čtyři osudy a čtyři výjimečné přístupy k práci v pečovatelských zařízeních. Hrdinové knihy Simony Bagarové vyprávějí o tom, jak se pro ně jejich profese stala posláním, zcela otevřeně a upřímně popisují všechny výzvy, radosti i překážky, které s sebou přináší, a z vlastní zkušenosti nabízejí naději pro ty, jejichž blízcí se ocitli odkázaní na cizí péči. Zpovídaní jsou protikladem k obávané ústavní bezohlednosti, ignoraci či bezmoci a vnášejí nadšení i tam, kde se mnohým hledá jen těžko.

Autorka knihy, Simona Bagarová, je vystudovaná sociální pracovnice, jež se věnuje poradenství při navazování spolupráce mezi firmami a neziskovým sektorem. Pravidelně navštěvuje domovy seniorů, hospice a léčebny dlouhodobě nemocných, v nichž se setkává s klienty i zaměstnanci, kteří jí pomáhají hledat cesty ke zkvalitnění ústavní péče. Čtveřice hlavních hrdinů knihy dokazuje, že rozhodnutí svěřit svého blízkého do pečovatelského zařízení není rodinným selháním a že práce v pečovatelském ústavu není jen o povinné rutině, ale odvaze do samého konce hledat a zachovávat osobní přístup bez ohledu na věk a stadium nemoci. Ačkoliv kniha nese název Hořím, o vyhoření nepadne jediné slovo. Hořet zde totiž znamená být zapálen pro svou práci, i když ten, komu je určena, pomalu dohořívá.

Kromě zkušeností s pečovatelskou prací se kniha věnuje také životním příběhům jednotlivých ošetřovatelů, kteří se s autorkou dělí o dobré i špatné okamžiky, vzpomínají na své úspěchy, ale zároveň se nebojí přiznat chyby, za které se dodnes stydí, i to, jak se jim s nimi podařilo časem vyrovnat. Dana srší neutuchající energií, Saša zase vyzařuje až posvátný klid. Jana během péče o vlastní rodinu získala bakalářský titul v oboru a stala se profesionální pečovatelkou. František to z vyučeného automechanika dotáhl na Pečovatele roku a Dominik, rebel s velkým srdcem, se zase dokázal zvednout ze dna a svou těžkou minulost proměnit v pomoc druhým. Čtyři zcela rozdílné příběhy spojuje odhodlanost dělat věci jinak. I když k pečovatelství došli odlišnými cestami, v cíli už nikoho nenapadne pochybovat, zda si měli vybrat něco jiného. Témata smrti, bezmoci, zklamání a nepochopení nevyvažují reálnými zázraky, ale zázračným přístupem, který dokáže i těžkou situaci proměnit v jedinečný okamžik porozumění a radosti.

Svým obsahem je kniha orientována zejména na čtenáře, do jejichž života jakýmkoliv způsobem vstoupila péče o druhé – čerstvě zapáleným ošetřovatelům ukáže, že ve svém nadšení pro změnu nejsou sami, těm zkušenějším nabídne novou perspektivu a příbuzným zase cestu z těžké životní situace. Zda dokáže vyvolat stejný optimismus i ve chvíli, kdy se vžijeme do role potenciálních klientů, je otázkou… Na jedné straně rozhovory vnáší důvěru v osvícený personál, zároveň však právě otevřené popisy některých složitých případů ukazují tvrdou a často neodvratnou realitu, jejíž výrazné zlepšení se zdá být stále daleko.

V neposlední řadě na knize zaujme její koncepce. Jednotlivé příběhy jsou psány v dialozích, jimž však zpravidla chybí to nejtypičtější – otázky. Autorka se ptá náznakově a na své podněty místo jednoznačných odpovědí dostává všestranné úvahy založené na četných příkladech z praxe svých respondentů. Rozhovor prokládá vlastními zkušenostmi z oboru, navazuje na společné zážitky se zpovídanými a místy o nich prozrazuje víc, než lze vyčíst ze samotných odpovědí. Otázky se neopakují a každý rozhovor, byť na stejné téma, má odlišný spád. Kapitoly tím získávají unikátní vlastnost – nesplývají dohromady, každá osobnost je v nich nezaměnitelná a každý vyprávěný příběh nesmrtelný, i když klient jako jeho protagonista již třeba dávno nežije.