Když před osmi lety Jan Bubeníček a Denisa Grimmová oznámili, že se chystají zfilmovat knihu Ivy Procházkové Myši patří do nebe, reakce byla současně dvojí: radost z toho, že se originální, u nás i v Evropě úspěšná kniha dočká dalšího života – a zároveň jisté obavy z toho, je-li vůbec možné tuto křehkou a na děj nijak zvlášť bohatou prózu převést do celovečerního filmu. Bubeníček s Grimmovou (a scenáristé Alice Nellis a Richard Malatínský) ukázali, že to jde a že jejich film může směle konkurovat dosti tvrdé zahraniční konkurenci. Jen se čtenáři musejí připravit na to, že film je spíše než vizuálním převyprávěním knihy zcela novým dílem, které se předlohou jen inspiruje. V ústřední linii ještě odraz děje původního příběhu najdeme, v detailech však již jen velmi málo či vůbec.

Nejprve krátce ke knize. Není dlouhá (původní vydání má kolem stovky stran včetně ilustrací Markéty Prachatické) a žádný epický příběh s peripetiemi to není. Určena je dětem od sedmi let, tedy nejmladším čtenářům (případně i dětem, kterým ještě knížky čtou rodiče) a malé děti opatrně, laskavě, s jemným humorem a nadsázkou připravuje na to, že zvířata umírají. Podstatná část knihy se odehrává ve zvířecím nebi, kam se dostane jak hlavní hrdinka myška Šupito, tak lišák Bělobřich, který se ji pokusil ulovit a sežrat. Při zběsilém honu ale oba zahynuli. Oba se pak ve zvířecím nebi potkávají, seznamují a zjišťují, jaký kdo opravdu je a jak je to na světě zařízeno (tedy že lišky a další masožravci žerou jiná zvířata, jinak by zemřeli hlady). V závěru se na svět v jakési reinkarnaci vracejí, ale jinak, než si oba představovali.

Základní syžet filmaři zachovali, ale rozšířili jej o mnoho dalších motivů a scén. Některé scény pozměnili (zatímco v knize obě zvířata zemřou pádem ze skály, ve filmu je přejede auto), jiné rozšířili a mnoho nových přidali. Nemá smysl zde všechny zmiňovat, je jich příliš mnoho a jejich účel je zřejmý: posílit dějovou složku příběhu, a to i směrem ke starším dětem, než jsou ty z prvního stupně základní školy, jimž je určena kniha. Film tedy nabízí honičky, krokolomné dlouhé pády, labyrinty, křiklavé atrakce v nebeském lunaparku a další a další vizuální hody. Divák žasne nad tím, jak autoři zaplnili většinu scén filmu, jak si dali práci s pozadím, kolika loutkami obsadili děj. V českém animovaném filmu taková místy až opulentní práce s detaily, pozadím i postavami nebývá zrovna častá, už jen z onoho prostého důvodu, že to stojí ohromné množství práce (a peněz). Oproti hollywoodským animovaným produkcím pak české (ale i obecně evropské) filmy vyhlížejí trochu chudě a některé vyloženě lacině. Nicméně případ filmu Myši patří do nebe to rozhodně není, ve výpravě se s produkcí Pixaru nebo DreamWorks může směle měřit. Podobně se hollywoodské produkci snaží přiblížit v rozvíjení paralelních příběhů hlavních postav: obě si v nebi musejí vyřešit podstatné věci z pozemského života. Místy to působí možná až příliš nápadně, ale je potřeba mít na paměti, že film je určený i pro menší děti a občas musí postupovat názorněji a prvoplánověji.

Prvoplánová naštěstí není vizuální stránka filmu. Už úspěch filmu Wese Andersona Fantastický pan Lišák ukázal, že animované postavy nemusejí mít disneyovsky obří oči a hlavy, že nemusejí být nutně roztomilé a že se antropomorfizovaná zvířata mohou těm reálným podobat více, než jsou děti zvyklé z americké produkce. Ostatně první knihy o chytrých zvířátkách z počátku minulého století mívaly dosti realistické ilustrace, infantilní stylizace se objevila až později. Šupito i Bělobřich (i další zvířata) jsou někde na půli cesty mezi stylizací a realitou a funguje to – ostatně Bělobřich má být i trochu hrozivý, stále je to predátor. Snad jen dabing myšky Šupito (Pavlína Balner) působí příliš upištěně – ale možná to byl od tvůrců záměr.

Rodiče si možná u sledování filmu pomyslí, jestli těch akčních scének není zbytečně moc, někdy se mírně ošijí u některých příliš doslovných dialogů, ale děti budou nadšené. Myši patří do nebe se můžou stát filmem, který udělá české animované škole dobré jméno nejen na artových festivalech, kde se v posledních letech čím dál úspěšněji prosazuje, ale také mezi (doufejme) desetitisícovkami diváků doma i v zahraničí.

Myši patří do nebe. Režie: Jan Bubeníček a Denisa Grimmová. Scénář Alice Nellis a Richard Malatínský. Kamera: Radek Loukota. ČR, 2021, 122 min.