Když před dvěma lety rozvířil poměrně ustálenou hladinu překladových severských detektivek švédský debutant šlechtického původu Niklas Natt och Dag (*1979) historickým románem 1793, kladla si řada čtenářů a i nejeden recenzent otázku, zda se mu vysoko nastavenou laťku podaří udržet i v avizovaných pokračováních s názvy 1794 a 1795. Nyní se k příznivcům surového násilí v historických kulisách dostává druhý díl naplánované trilogie, opět v překladu Romany Švachové.

Dobová atmosféra, v níž se autorovy detektivky odehrávají, byla popsána v recenzi předchozího dílu, zde snad postačí jen zopakovat, že Švédsko se v první polovině 90. let 18. století zmítalo v chaosu vyvolaném vraždou krále Gustava III. Zároveň sílil tlak na změnu dosavadních pořádků, živený šířícími se osvícenskými idejemi, které o několik let dříve zažehly Velkou francouzskou revoluci. K opatřením, k nimž sáhli regenti vládnoucí jménem nezletilého Gustava IV. Adolfa, patřila v roce 1794 daň z luxusu, vedoucí prakticky k zákazu pití kávy a nošení barevných látek. Dojem z tmavých, nevábných uliček hlavního města tak ještě posílila šeď, do níž se většina obyvatelstva postupně zahalila. Regentská vláda zároveň vždy znamenala živnou půdu pro různá spiknutí, sledující buď trvalé oslabení pozice panovníka vůči šlechtě, či naopak udržení silné ústřední moci v zájmu klidu a prosperity. To vše se do románu 1794 promítá, třebaže v centru autorovy pozornosti stojí detektivní zápletka.

Kromě toho příběh čtenáře zavede i mimo vlastní švédské území, totiž do Karibiku, kde se Švédsko pokoušelo zaujmout místo mezi koloniálními mocnostmi. Zájemci o severskou historii si možná vzpomenou na pasáže z knihy Petera Englunda Nepřemožitelný o obdobných pokusech v polovině 17. století, pro většinu českých čtenářů bude ale dějinná existence švédských kolonií nejspíše novinkou. Jak se jedna z nových postav, které Niklas Natt och Dag uvádí na scénu, přesvědčí, karibský tropický ráj nebyl o nic méně násilným a krutým místem k životu než studené a tmavé Švédsko.

Převážná část knihy se nicméně opět odehrává ve Stockholmu. Obdobně jako v prvním díle i zde autor narušuje chronologický tok vyprávění, takže pro čtenáře není snadné se v ději zorientovat a je nucen několikrát upravit svá hodnocení jednotlivých postav a jejich motivů.

Zatímco před dvěma lety se o pozornost dělila dvojice vyšetřovatelů Mickel Cardell a Cecil Winge, v aktuální knize je hlavním hybatelem děje invalidní biřic Cardell. O něm se ale nedozvíme téměř nic nového, zatímco o Wingeho rodinném původu a jeho osudech předtím, než přišel do Stockholmu, vychází nyní leccos najevo – a jak tomu u této trilogie bývá, nejde právě o příjemná zjištění. Přehled hlavních postav známých z prvního dílu doplňuje i Anna Stina, na jejímž příkladu autor ukazuje na tehdejší nelehké postavení svobodných chudých žen, nadto ještě nastávajících matek. Třebaže bez Anny Stiny by závěrečné, vpravdě infernální finále ztratilo jednu z rovin své dramatičnosti, působí její postava poněkud křečovitým dojmem, jako by ji autor v knize chtěl mít, ale nedokázal ji věrohodně – a hlavně účelně – zapojit do detektivní dějové linie. Cardell si na ni prostě zničehonic vzpomene, ačkoliv s ní přes rok neudržoval kontakt, a pátráním po jejím osudu na sebe pouze přiláká nežádoucí pozornost. Na rozdíl od prvního dílu, kde byla její dějová linka srovnatelně napínavá s hlavní detektivní zápletkou, posloužila Anna Stina autorovi tentokrát především jako případová studie ze sociálních dějin.

Příkladů z dějin každodennosti autor umně vpletl do děje více: kromě situace již zmíněných chudých svobodných matek a poměrů v zámořské kolonii, určovaných do značné míry otrokářským systémem, na němž se podílelo i Švédsko, předkládá čtenáři prostředí dobových nemocnic a především blázinců, které se tehdy jen nepatrně lišily od věznic a v souvislosti s nimi skutečně není možné používat termínu psychiatrická léčebna. Nechybí ani laciné krčmy a nevěstince v ulicích zaplavených splašky a plných ležících opilců, dobovou atmosféru dokresluje i tehdejší novinka – putovní výstavka voskových figurín. Autor nás zavede i do idylické přírody, zabírající většinu švédského území, zkaženost velkoměstských poměrů ale fatálním způsobem dosáhne až sem. Jako obvykle vyprávění postavy nešetří, abychom se však vyvarovali spoilerů, omezíme se na tomto místě na obecné varování, aby čtenář raději k žádné z postav příliš nepřilnul, protože o to hlubší by pak musela být jeho lítost nad jejich osudem.

I tentokrát je nutné ocenit práci překladatelky, která opět jistě strávila mnoho chvil hledáním a vymýšlením adekvátních, a přesto přirozeně znějících zastaralých výrazů i místních názvů. Stejně jako u prvního dílu, i zde čtenář na konci knihy nalezne slovníček obsahující především užité místní názvy, jména skutečných historických osob či některé dobové reálie.

Zatímco román 1793 bylo možno pokládat za dějově uzavřený, vyústění 1794 zůstává v mnoha ohledech otevřené a nechává autorovi řadu možností, jak v závěrečném dílu osudy postav svést dohromady a snad nechat konečně zvítězit dobro nad zlem – anebo možná ne, jak už jsme si ve světě Niklase Natt och Dag zvykli.