V důsledku revolučních událostí a následující občanské války emigrovaly do Prahy stovky ruských výtvarníků – ačkoliv se pro většinu z nich Československo stalo pouze zastávkou před odchodem dále na západ, začala se v souvislosti s jejich tvorbou používat označení „ruské zahraničí“, „umění ruské emigrace“ nebo tzv. „ruská Praha“. Přestože je toto období v dějinách umění téměř neuchopitelné, upustíme-li od národnostního vyhranění, můžeme fenomén ruské emigrace sledovat coby samostatný umělecký proud daný především kontakty mezi ruskou a pražskou kulturní scénou.

Co spojovalo ruské umělce meziválečného období žijící mimo Rusko? Zda to byly podobnosti ve stylu, volbě motivů, nebo pouze rozhodnutí účastnit se stejných výstav, zjišťoval Jakub Hauser (nar. 1983) během svého dlouholetého výzkumu na Ústavu pro dějiny umění FF UK. Pro odpovědi na otázky, jež musely být po roce 1948 na dlouho zapomenuty, prohledal sbírky českých, ruských i litevských archivů a nyní v odborné monografii přináší první komplexní zpracování výtvarné činnosti ruských tvůrců v meziválečné Praze. Na rozdíl od předešlých pokusů o vymezení této problematiky není Hauserovým cílem vytvořit encyklopedii osobností, ale sledovat kulturní transfery a institucionální rámce, které se tehdy formovaly.

Ruskou scénu v meziválečné Praze autor skládá z fragmentů, které uskupuje do hlavních pilířů tvořících osnovu knihy. Nejprve se zaměřuje na reflexi ruského umění v publikacích výtvarníků, kteří z pohledu své doby hledají společné rysy umělců ruského původu žijících mimo Rusko. Zatímco někteří tvůrci zůstali v emigraci věrni své umělecké minulosti, jiní v duchu nostalgie navázali na domácí výtvarné tradice, aby uchovali hodnoty předrevoluční epochy.

V dalších kapitolách Hauser popisuje detaily ze zákulisí dvou hlavních sbírek, které dokazují existenci pozoruhodných rusko-pražských kontaktů a odhalují rovněž kontroverzní roli akviziční politiky. Podrobně se autor zaměřuje na ruskou sbírku Karáskovy galerie v Tyršově domě a na „maják ruského umění v zahraničí“ v podobě Ruského kulturně-historického muzea na zbraslavském zámku. Od výtvarných snah o konzervaci ruské kultury Hauser přesouvá pozornost k umělecké skupině Skytů, jejíž představitelé ve svém díle ukazovali, „že v ruských žilách proudí asijská krev“. Kromě těchto hlavních pilířů Hauser představuje širokou paletu dalších realizovaných i nerealizovaných iniciativ slovanské kulturní výměny – plány na vytvoření slovanské obrazárny, projekt archivu a sbírky Slovanského ústavu či časopis Russkij zodčij za rubežom, vydávaný ruskými architekty – absolventy ČVUT. Umělecko-historický exkurz autor prokládá četnými fotografiemi umělců, obrazů, náčrtů, soch a archivních dokumentů.

Ačkoliv řada artefaktů byla po druhé světové válce ztracena či nenávratně roztroušena po ruských muzeích, tato kniha je vytahuje zpět na povrch a stává se svébytnou galerií období, které, ačkoliv nezapadá do stávajících uměleckohistorických narativů, znamená důležitou epochu tvorby ruských výtvarníků v Praze, která tehdy představovala jedno z předních center kulturního transferu mezi exilovým Ruskem a místními scénami.