Mám tu na stole knihu, o které bych chtěla psát, ale nejde mi to. Jmenuje se Memoriál ze Svaté Heleny. Měla bych o ní napsat už proto, že mi ji sem do Lyonu poslalo nakladatelství Academia z Prahy a to není jen tak, posílat takovou bichli přes půl Evropy, se všemi obrázky, mapkami a tvrdou obálkou. Krom toho jeden z jejích autorů měl před pár dny významné výročí.

Jako druhý autor je uveden Emmanuel de Las Cases, i když pravda je taková, že knihu napsal Las Cases sám podle toho, co mu Napoleon vyprávěl, co vypozoroval a co odposlouchal. Napoleonovo jméno na obálce je reklamní trik. Las Cases byl Napoleonův obdivovatel, který francouzského císaře z vlastní vůle následoval do vyhnanství na Svatou Helenu.

Memoriál ze Svaté Heleny byl možná jedním z prvních evropských bestsellerů – už ve dvacátých letech devatenáctého století. Napoleonův odkaz tehdy inspiroval budoucí revoluce a dítka po celé Evropě se doma tajně modlila u oltáříků se soškou muže v dvojrohém klobouku. Četl ji před svou předčasnou smrtí i Napoleonův syn Orlík a prý se z ní poprvé dozvěděl něco o svém otci, o němž se před ním u rakouského dvora, kde vyrůstal, z příkazu dědečka císaře nesmělo ani špitnout.

Najdeme tu všechno z první ruky. Jak Napoleon po Waterloo málem utekl do Ameriky, ale pak se vydal do rukou anglickým gentlemanům a jak s ním zatočili. Jaké měl plány pro Evropu. Čeho nejvíce želel („Měl jsem zvítězit u Moskvy!“) a čeho se bál, o čem snil, co si myslel o Bohu, o lásce, o vzdělání, o manželství, o papeži a císařovně Kateřině („Byla to statná žena, mohla by mít klidně na bradě vousy“). Dozvíme se, jaké měl názory na současné romány. Corinne od Madame de Staël nedočetl, neboť prý spisovatelka ve své hrdince vylíčila samu sebe tak věrně, že mu ji zprotivila. („Já ji vidím, slyším ji, cítím, chci před ní utéct a odhazuji knihu.“) De Staël jej prý jej neodbytně pronásledovala od doby, kdy byl ještě pouhým generálem. Nebo Nová Heloisa od J. J. Rousseaua. („Jean-Jacques svou látku přetížil, vylíčil frenezii, ale láska má být radost a ne trápení.“) Dozvíme se do detailů i to, jak po šesti letech na „svatohelenském skalisku” Napoleon umíral. K Las Casesovým zápiskům je totiž připojen deník císařova osobního lékaře, dost drsné čtení.

Memoriál ze Svaté Heleny studovaly generace politiků, mimo jiné i Charles de Gaulle. Vedle mýtů a příležitostného chvástání tu lze najít spoustu pronikavých pozorování praktického člověka, který přišel do nejvyšší evropské politiky zvenku, a proto dokázal nahlédnout hluboko pod její pozlátko a do její dynamiky. Lze doporučit i české politické reprezentaci. Například: „Je třeba poctivě sloužit lidu a nesnažit se mu vlichotit. Nejlepší způsob, jak si ho získat, je starat se o jeho dobro. Nic není nebezpečnějšího než mu nadbíhat, protože když se mu potom nedostane všeho, co žádal, hněvá se a myslí, že jsme nedodrželi slovo, a jestliže mu odporujeme, nenávidí nás o to víc, že se považuje za podvedeného.“

Opravdu, Memoriál ze Svaté Heleny je důležitá kniha, nakladatelský počin, jak se říká. A zasloužila by si mnohem poctivější pojednání než to, které jsem teď schopna napsat. Čímž se oklikou dostávám na začátek.

Ráda bych se věnovala Napoleonovi Bonaparte, jeho názorům na literaturu a úvahám o budoucnosti Evropy, ale nemohu, protože se zlobím.

Právě jsem se totiž se zpožděním dozvěděla, že na konci dubna francouzská nejvyšší soudní instance, Kasační soud, potvrdila dva roky starý rozsudek odvolacího soudu v Paříži, podle něhož jistý Kabili Taoré, muž, který v roce 2017 brutálně umučil jednu starou židovskou paní a nakonec ji za výkřiků „Alláhu akbar“ vyhodil z balkonu a zabil, že tedy tento vrah nestane před soudem a nepůjde do vězení, protože byl v době svého skutku zkouřený hašišem, a tudíž nepříčetný.

Nedělám si legraci.

Podle francouzského zákona prý není rozdíl v tom, jak se člověk do stavu nepříčetnosti dostal, zda je duševně nemocný, nebo pod vlivem omamných látek, které sám dobrovolně pozřel. Ať tak či onak, není za svoje jednání trestně zodpovědný.

Za tuhle krutou a prokázaně antisemitsky motivovanou vraždu tedy nebude nikdo odsouzen. Kabili Taoré se bude pouze léčit v psychiatrické léčebně.

Když vypijete láhev whisky nebo si zakouříte hašiš, můžete provést cokoli.

Jde mi z toho hlava kolem a strašně se zlobím.

A právě z toho usuzuji, že jsem ve Francii doma. Protože třeba Hamáčkovy ruské piruety, a dokonce i pokroucené pivní kelímky na Pražském hradě mne nechávají docela chladnou.