Jedním z nejmazanějších triků autorů detektivek je důmyslně před čtenáři zatajovat důležité informace o postavách i peripetiích příběhu (či případu) tak, aby byl stále udržován v napětí, zároveň však aby autora za tuto trochu nefér hru neproklínal, ale aby naopak ocenil rafinovanost kompozice. Je přitom pozoruhodné, že toto umění, které jiní autoři pilují léta a na několika románech, skvěle zvládla i jedna norská debutantka.

Nejprve co na románu Terapeutka nepřekvapí. Hlavní hrdinkou je mladá psycholožka Sara, jejímiž klienty jsou dospívající. Helene Floodová (nar. 1982) je také psycholožka, byť se profesi věnuje více na vědecké než praktické úrovni. Dále tedy lze předvídat, že se tu objeví případy více či méně narušených klientů a že postavy budou vynikat přesvědčivým povahopisem. To vše o románu Terapeutka platí, ale jeho kouzlo tkví v něčem jiném.

Sara má uspokojivé manželství, o něco méně uspokojivou soukromou praxi a dosti neuspokojivou situaci s bydlením. S manželem získali jako dědictví dům na skvělé adrese v Oslu, bohužel v ne úplně ideálním stavu. A tak jej přestavují, avšak pomaleji, než by si přáli, a to i přesto, že Sigurd je architekt. Jejich jinak dosti spokojený život tak kalí hlavně rozepře ohledně dostavby, kdy Sara vyčítá Sigurdovi, že do studené koupelny musí po dřevěných paletách, a Sigurd oponuje nízkými příjmy do rodinného rozpočtu, kde citelně schází výraznější Sařin příspěvek. Když tedy jednoho dne Sigurd vyrazí na víkend se dvěma kamarády (všem je jen málo přes třicet), Sara je ráda, že má doma klid. Jenže pak se kolem výletu začnou objevovat nesrovnalosti, Sigurd své manželce zalže do telefonu a za kamarády vůbec nedorazí. A není k zastižení ani další den, ani ten následující, kdy už Sara vyburcuje policii. A brzy se objeví mrtvola, možná Sigurdova.

Slovo „možná“ je podstatné pro první polovinu příběhu, protože Sara, která vše vypráví, vůbec netuší, kdo byl zavražděn a jestli to byl, nebo nebyl Sigurd. Policie si nejprve není jistá (a překvapivě Saru nepozve na identifikaci) a pak, možná cílevědomě, Saru nechává v nejistotě. Tu navíc trápí i podezření, že se někdo, možná právě Sigurd, v noci prochází v jejich domě a nechává po sobě drobné stopy, které se Sara marně snaží vysvětlit policii. Výsledkem je další posílení vypravěččiny nejistoty ohledně vlastní příčetnosti a čtenářovy pochybnosti o tom, zda je tato vypravěčka spolehlivá – a zda mu autorka náhodou nezatajuje také nějakou pasáž z jejího příběhu.

Ukáže se však, že Floodová sice před Sarou i před čtenáři zatajuje hodně, ale v budování Sařiny vypravěčské perspektivy je nejen důsledná (což umožňuje zmíněné zatajování), ale také poctivá, takže odtud žádné překvapení nepřijde. Přesto její nejistoty čtenáře (zvláště detektivek) dost iritují a občas padá na autorku podezření, že je vyhrocuje vyloženě účelově, když policie před Sarou stále něco skrývá, nejčastěji pokroky ve vyšetřování, a příliš dlouho váhá, zda je Sara spíše podezřelou, nebo obětí.

Terapeutka je román velmi úspěšný: v Norsku byl nominován na jednu z literárních cen a od originálního vydání v roce 2019 už byl přeložen do sedmadvaceti jazyků. Ten úspěch má dvojí kořeny: za prvé se samozřejmě svět stále zajímá o skandinávské krimiromány a Skandinávie ukazuje, že umí nabídnout víc než pochmurnou atmosféru a brutální vraždy. Floodová se zároveň hlásí o místo v klubu momentálně mimořádně úspěšných autorek ženského noiru, tedy příběhů, v nichž nejsou hlavními hrdiny detektivové, ale obyčejní lidé (nejlépe ženy), kteří se nějak potkají se zločinem a uvedou události do pohybu v roli svědků, obětí či pachatelů. Konkrétně jde o Gillian Flynnovou a její „partnerský“ thriller Zmizelá (pohříchu autorka po jeho globálním úspěchu zatím stále nevydala žádnou další knihu, a to už od amerického vydání uplynulo devět let) či Paulu Hawkinsovou a její literárně slabší (ale neméně úspěšnou) Dívku ve vlaku. Floodová se oběma globálním bestselleristkám blíží velmi civilním líčením partnerských a rodinných vztahů, při jejichž čtení máme pocit, jako by ani nepatřily do kriminálního žánru; natolik jsou běžné až banální, ale pro hlavní hrdinku zároveň emotivní a bolestné, i když jde jen o křivé pohledy, drobná gesta či polohlasné poznámky. Knižní trh už několik desetiletí funguje na principu nápodob a opakování. Nicméně pokud by měl žánr ženského noiru nějak zesílit v samostatnou kategorii v knihkupeckých poličkách, pak Helene Floodová bude jeho důstojnou představitelkou.