Básník, publicista a vysokoškolský pedagog František Schildberger (nar. 1952) před dvěma lety obhájil svoji disertační práci Poetika reportáže. Její text vyšel mírně rozšířený také knižně pod názvem Podoby české literární reportáže. Jak už vyplývá z názvu, nejedná se o systematické pokrytí daného tématu. Těžištěm knihy je „chronologicky řazený soubor malých případových sond o jednotlivých významných osobnostech a fenoménech ve vývoji české reportáže“, přičemž autor se snaží stručně shrnout i nadnárodní prehistorii žánru.

Bibličtí a jiní reportéři

Při svém pátrání po textech „reportážního typu v klasických literaturách“ zmiňuje kupříkladu některá místa z tzv. dějepisných knih Starého zákona, které pokládá za příklady „ústně tradovaného a teprve následně pevně písemně fixovaného textu se zřetelnými prvky reportáže“. Dopisy Plinia Mladšího popisující výbuch Vesuvu v roce 73 po Kristu pak podle Schildbergera dokonce snesou „srovnání s nejlepšími reportážemi dvacátého století“.

Za první skutečnou reportáž v novočeské literatuře autor označuje Cestu do Itálie od Matěje Miloty Zdirada Poláka (1788–1856), která jinak bývá pojímána i jako první moderní český cestopis. „Svým výrazným subjektivismem i neustálým překračováním žánrových hranic působí Polákova práce nejen moderně, ale až postmoderně,“ soudí Schildberger. Od J. K. Tyla a Jana Nerudy přes Emanuela Škatulu (s reportážemi o balkánské válce) a Karla Čapka („reportáž v masce sloupku“) míří k autorům převážně levicovým či přímo komunistickým, kteří tvoří jádro jeho výkladu, ať už své komunistické víře zůstali věrni do konce života (S. K. Neumann, Julius Fučík), nebo nikoli (Ivan Klíma). V závěrečné kapitole autor nad Českým snářem Ludvíka Vaculíka hledá odpověď na otázku, zdali může jít o „disidentskou reportáž“.

Krušný život českého reportéra

Vývoj reportáže v českých zemích byl podle autora „nespojitý, přerušovaný, protikladný a nikdy nevytvářel po delší období jeden silný a stále sílící proud (jako kupříkladu v sousedním Polsku)“, a zřejmě proto i kniha působí fragmentárně. Dále Schildberger konstatuje, že reportáž u nás skoro nikdy neměla snadný život, takže dějiny reportáže v Česku podle něj současně představovaly permanentní „boj o reportáž“. V evropském (a americkém) srovnání pak zdejší reportáž nikdy nepatřila k nejstatečnějším a nikdy, třeba jen v jediné konkrétní věci, nedokázala zásadně změnit společenské poměry jako reportáž ve Velké Británii či v USA. Ve vývoji české reportáže nenalezneme situace, kdy by autor šel na ostří nože. Česká reportáž vždycky spíš konala „drobnou práci pro národ“. Odvážnější než kterýkoli česky píšící reportér tak byli německy píšící rodák z Prahy Egon Erwin Kisch a rodák z Valašska, Slovák volbou Ladislav Mňačko. Autor avizuje, že chce přihlížet k těm momentům ve středoevropském vývoji, které měly na českou reportáž bezprostřední vliv. Bohužel systematické srovnání se slavnou polskou reportážní školou, která je někdy české reportáži dávána za vzor, v knize nenajdeme. Přitom třeba slavný polský reportér Ryszard Kapuściński byl v mládí též členem mládežnické komunistické organizace, takže měl rovněž komunistickou minulost jako Neumann či Fučík. Schildberger pouze příležitostně poznamenává, že Kapuściński u nás působil na novinářku a překladatelku Věru Šťovíčkovou-Heroldovou (1930–2015), která jej označovala jako svého „starého kamaráda“, případně snad i na prozaika Jana Suchla. (Dodejme, že v současnosti se k vlivu polské školy či přímo Kapuścińského hlásí třeba Jáchym Topol nebo Saša Uhlová.)

I když autor sám uvádí, že chce zachytit jen několik vybraných podob české reportáže (a programově hlásí, že do své práce, až na několik výjimek, záměrně nezařadil cestopisy i proto, že „svým množstvím cestopisné texty zastiňují ostatní reportážní produkci“), přesto může trochu překvapit, že některá období v jeho knize nejsou vůbec zastoupena – zvláště léta 1945 až 1948. Zato Schildberger hojně píše o textech, u kterých nakonec sám uznává, že o reportáže nejde – při této příležitosti odhaluje v Boženě Němcové „blogerku“ a ve Vaculíkově Českém snáři „dobrovolně zvolený auto-chorobopis“. Případně u Julia Fučíka konstatuje, že naprostá většina jeho knihy V zemi, kde zítra již znamená včera nemá charakter reportáže, ale spíše jde o politickou publicistiku „maskovanou“ jako reportáž.

Reportáž z mytického časoprostoru?

Obsáhlou kapitolu věnuje autor knize Chudá přadlena od Jarmily Glazarové. Toto pozoruhodné dílo bývá charakterizováno jako „beletrizovaná etnografie“, v němž autorka čtenáře uváděla do cyklického času místy připomínající mýtus: „Hory a léto a krávy, tři tóny pastýřské píšťaly, akord prastaré písně boha stád. Každého jara zahraje novou píseň. Pokaždé je to však stejná pohanská píseň, stará tisíce let.“ To je odlišný typ událostí, než jaké většinou zaznamenávají reportáže. Navíc Encyklopedie literárních žánrů (Paseka, 2004) o žánru reportáže obecně píše, že předpokládá „riskujícího autora, který se záměrně stává průzkumníkem, přiznaným, popřípadě utajeným svědkem či spoluúčastníkem události“. I sám Schildberger přiznává, že přítomnost reportéra jako postavy jednající v ději Chudé přadleny je oproti převládajícímu reportérskému úzu potlačena až do maxima. Proto není zcela zřejmé, proč prohlašuje Chudou přadlenu za „reportážní veledílo“. A ani to, proč to po něm někteří novináři nekriticky opakují.

Reportérství a komunismus

I Glazarová patřila mezi komunistické autory, jimž Schildberger věnuje nejvíce pozornosti. Mnozí z nich podle autora přijímali již od dvacátých let 20. století komunistickou stranu jako militantní nadnárodní organizaci vyžadující naprosté podrobení jednotlivce, a proto „žila česká reportáž, často právě v dílech svých vrcholných představitelů, v nesvobodě ne až po komunistickém puči v roce 1948, nýbrž již desítky let předtím“. V souvislosti s tím se Schildberger například ptá, jak moc jim jejich ideologie přeci jenom „dovolila“ zachytit realitu reportérsky věrným způsobem, případně jak role, kterou v textu jako autoři zaujímali, korespondovala s jejich politickým přesvědčením. (K S. K. Neumannovi ironicky dodává, že v některých svých reportážních cestopisech se nejeví jako revoluční bojovník, nýbrž jako „starý aristokrat, který si užívá krás přírody se svou přítelkyní, bez zájmu o okolní svět“.) Opakovaně připomínané téma má však někdy k reportáži vztah spíše nepřímý. Například Schildberger spekuluje nad tím, co vlastně dané literáty ke komunismu přivedlo. U zmíněné Jarmily Glazarové autor nachází snahu a potřebu „odevzdat se sebeobětavě jiným lidským bytostem“, což vykládá jako možnou substituci za celoživotní trauma z toho, že jí „nebylo dopřáno mateřství“.

V odpovědi na otázku, zda daný komunistický tvůrce dokázal přijímat a tolerovat odlišný obraz světa a mentalitu lidí, o kterých psal, vyzvedává Schildberger například texty Ivana Olbrachta z Podkarpatské Rusi. V těch dokázal Olbracht vystihnout to, že tamní mytologický obraz světa u některých místních obyvatel výrazněji nenarušilo třeba ani úspěšné absolvování české měšťanky. Naopak: nové poznatky tam byly pečlivě zasazeny do staršího konceptu. Někteří Rusíni tak prý dle Olbrachta věřili, že „mezi Chustem a Koločavou leze pod zemí veliký had, kilometr dlouhý.“ Ani státní zeměměřičské práce pověru nevyvrátily, ale upevnily: „Byli tam čeští inženýři, měli červenobílé tyče, kukátka a počítátka, hada sledovali a věděli, jak je hluboko a v kterých právě místech. Vypočítali si také u Koločavy místo, kde vyleze ze země a povolali artilerii a infanterii, až had vystrčí z díry hlavu, aby ho rozstříleli“.

Odrazový můstek či záminka?

Kniha je jistě psána nápaditě: Schildberger do svého výkladu vtahuje i řadu starších interpretů, jako Vladimíra Macuru nebo Roberta Pynsenta, s nimiž diskutuje nebo jejichž podněty dále rozvíjí. Pro někoho však může být nápaditá až moc: místy se může totiž zdát, že téma reportáží Schildbergerovi slouží jako odrazový můstek (nebo záminka) k rozvíjení úvah dosti odlišným směrem. Systematičtější, i když stručnější poučení o dějinách české reportáže (po roce 1945) čtenář najde třeba v akademických Dějinách české literatury 1945–1989, kde jsou ovšem zmínky o reportážních knihách roztroušeny v jednotlivých dílech pod kapitolami s odlišnými názvy (jednou dokonce pod obecnější kolonkou Drama?!).

Schildbergerova kniha k tomuto bádání přináší nové podněty, které jsou místy provokativní, místy i značně diskutabilní. Pokud ovšem někdy – oslněni polskou reportáží – máme dojem, že v Čechách reportáže skoro nevznikaly, pak Podoby české literární reportáže ukazují, že jde o dojem falešný a nespravedlivý.