Trilogie Návrat Krále Šumavy je nejrozsáhlejším komiksovým projektem v českých dějinách. Celkem 640 černobílých stran ve třech svazcích vypráví příběh Josefa Hasila, nejslavnějšího českého převaděče lidí snažících se v prvních letech komunistické diktatury uprchnout z Československa. Hasil (1924–2019) se stal legendou nejen proto, že se mu povedlo do západní Evropy dostat více než stovku uprchlíků, ale také proto, že nebyl navzdory usilovné snaze pohraničníků i Státní bezpečnosti nikdy dopaden. A koneckonců také proto, že v roce 1959 měl premiéru jeden z divácky nejúspěšnějších filmů padesátých let, Kachyňova propagandistická pohraničnická detektivka Král Šumavy, která účelově vykreslovala převaděče jako zabijácké zločince a záškodníky, jejichž vpádům se svorná jednotka pohraniční stráže brání ze všech sil; a právě honba za Hasilem patřila k inspiracím filmu.

Že byla skutečnost značně odlišná, se ví samozřejmě již dlouho, stejně jako jsou známé informace o Hasilovi, který v roce 2001 dostal od prezidenta Havla státní vyznamenání. Hasilův osud podrobně zmapovala už dokumentaristka Kristina Vlachová filmem Zpráva o Králi Šumavy (2001), literárně pak prachatický rodák David Jan Žák, z jehož románového životopisu Návrat Krále Šumavy čerpali scenáristé komiksu Vojtěch Mašek a Ondřej Kavalír.

Ti se ovšem už v minulém svazku od skutečnosti mírně odklonili a Hasilovi přidali přímého protivníka, plukovníka Fišera z pražského ústředí StB, který se neomezil jen na nahánění převaděče v šumavských lesích, ale nasadil informátora do amerického kempu, kde Hasil žil a odkud na hranici vyrážel. Díky tomu byl prozrazen jeden z Hasilových přechodů, který absolvoval se svým (méně opatrným) bratrem – a zatímco Josef Hasil uprchl, jeho bratra pohraničníci doslova rozstříleli.

Touto tragédií končil předešlý svazek, aktuální začíná traumaty, která Hasila pronásledují a kvůli kterým už převaděčství zanechal. Pro Američany však pracuje stále, byť spíše jako konzultant. Éra agentů-chodců ostatně končí, socialistické režimy stavějí na hranicích s demokratickými zeměmi to, čemu se začne říkat železná opona, totiž zátarasy a ostnaté dráty, později nabité smrtící elektřinou. Scenáristé tak stáli před otázkou, čím vlastně naplnit třetí díl, když to nejzajímavější z Hasilova života již zpracovali v těch předchozích.

Právě proto se jim hodí estébák Fišer – nejen jako Hasilův protihráč, ale jako názorná ukázka toho, že ani nejvěrnější služebníci režimu si nemohli být v komunistické diktatuře ničím jistí. Zatímco Fišer se stále „po staru“ snaží bojovat s agenty ze zahraničí, StB se zajímá hlavně o vlastní občany a jejím vrcholným kouskem je zřízení falešné hranice a falešné americké stanice, kde se od šťastných přeběhlíků bez mučení dozvědí všechny jejich kontakty. Když se objeví první náznaky antisemitských tendencí ve vedení strany, opouští zatvrzelého Fišera i jeho židovská manželka. Z Hasilova případu je postupně odvelen (i proto, že další informátor v Bavorsku byl jednak trochu zbytečný, jednak odhalen a dopaden Američany) a teprve v závěru dostává druhou šanci. To už ale Mašek s Kavalírem rozehrávají šarádu v duchu klasických špionážních románů studené války, kdy se na nepřehledném území na sektory rozdělené Vídně střetávají zájmy východního a západního bloku. Sympatické přitom je, že velké finále, k němuž závěrečný díl směřuje (má rámcovou stavbu a začíná scénou z vídeňské kavárny, než se vrátí k tomu, co se dělo předtím), vlastně není tak velké a vrcholí spíše remízou. A symptomatická je i dohra v Praze plná podezřívání a pronásledování mezi bývalými kolegy u StB.

Mašek s Kavalírem jsou s každým dílem řemeslně zdatnější, což platí také o kreslíři Osohovi. Ten sice od druhého svazku zjednodušil svou kresbu, oproti prvnímu dílu omezil pozadí a detaily a také počet oken na stránku, ale jeho linka je jistá a vykreslená. Navíc výtečně pracuje s šedou barvou, kterou ve stejném odstínu využívá jako kontrast, stínování i pro noční atmosféru. Kresba působí sympaticky skromně, v plné míře slouží příběhu a smysl mají i občasná dvoustránková okna – jen možná jeden ze dvou Hasilových snů je navíc, protože v zásadě opakuje totéž a jako zrcadlo (jiným způsobem) horečnému snu estébáka Fišera by býval jeden divoký sen stačil. Ale jinak na Osohově práci nenajdeme žádnou podstatnější vadu (pokud za ni nepovažujeme tiskovou chybu, kdy na dvou místech, bohužel také u finální akční scény, došlo k záměně stránek). Obdivuhodné je především kreslířovo tempo a nasazení, protože s každým dalším svazkem se počet stránek zvyšoval, přičemž roční rozestup mezi vydáním zůstával stejný. Přitom tu nic není odbyté, až na zmíněné zjednodušení pozadí, které bychom ale bez prvního propracovanějšího svazku vlastně ani nepostřehli. Osoha od postav a jejich dialogů odbočuje ke kresbě přírodní – a zde i městské – krajiny, umí působivé pomlky i zrychlení děje a v překvapivě dlouhých pasážích (samozřejmě převážně těch akčních, ale občas i melancholických) si vystačí beze slov.

Návrat Krále Šumavy je jako celek mimořádné, ve všech směrech podařené dílo. Nejde o žádnou komiksovou revoluci, ale o poctivé řemeslo. A jestli se za pouhé tři roky podařilo vytvořit takto velkolepé dílo, pak to také znamená, že i malý český komiksový rybník je aktuálně ve velmi dobré kondici.