Po Emě Labudové (*1999), která loni uspěla s románem Tapetář v Literární ceně Knižního klubu a následně byla nominována i na Literu v kategorii objev roku, vstupuje na pole české prózy další velice mladý autor. Vojtěch Rauer, jehož debutovou novelu Na Seně právě vydalo nakladatelství Host, se narodil v roce 2000. Autorovo mládí ještě více vynikne, uvážíme-li, že próza začala vznikat v roce 2017 a dopsána byla v roce 2019. Vzhledem k autorovu věku je tak úspěch už jen to, že jeho debut přijalo k vydání nakladatelství, které je v oblasti současné české prózy na našem trhu možná vůbec nejviditelnější. Novela Na Seně však není zajímavá jen mimotextovými okolnostmi, obstojí sama o sobě.

Příběh zachycuje partu kluků, kteří se scházejí v klubovně na stromě. Popíjejí pivo, kouří cigarety, sem tam se jim dostane do ruky obrázek nějaké nahotinky. Hned na začátku se původně početná parta, která společnými silami klubovnu na stromě vybudovala, rozpadá a zbydou z ní dva členové. Osmáci Tobiáš a Vojta, který je zároveň vypravěčem, se totiž své poněkud zastydlé idyly nechtějí za žádnou cenu vzdát a scházejí se dál aspoň ve dvou. A to do té doby, než k nim přibyde Šíma, otloukánek, jehož si oba přátelé vezmou do péče a ukazují mu, „jak to chodí“.

Ani ve třech kluci zprvu neřeší žádné podstatné věci. Dál popíjejí pivo, kouří, občas se poperou, občas se utkají s nerudným starým Habešem, kterému jsou trnem v oku. Také však začínají poznávat dívky, a když se Tobiáš spřáhne s o rok starší partou vedenou „Péčkem“, jež se schází v klubovně zvané Seno, na řadu přijde i tvrdší alkohol než pivo a tvrdší látky než nikotin. Záhy je rovněž jasné, že počáteční idyla spojená s „nejúžasnější klubovnou na světě“ je neudržitelná a že příběh před chlapce postaví situace, jimž nikdy nechtěli čelit.

Nespornou kvalitou novely je svižné tempo děje a autorova schopnost vystavět příběh a postavy tak, aby vyprávění čtenáře pohltilo už od prvních vět. Vzhledem k tomu, že má kniha necelé dvě stovky řídce vysázených stran, a dá se tak přečíst zhruba za tři hodiny, není vyloučeno, že ji zhltnete za odpoledne, aniž byste ji odložili. To bude, myslím, platit především pro náctileté čtenáře, kteří mají k příběhu a k postavám nejblíže, avšak ani čtenáři dospělí nebudou času stráveného s novelou Na Seně litovat. Příběh citlivě evokuje dobu dospívání, ale i procitání z něj – tento rozměr textu ocení spíše starší čtenáři, kteří mají tuto zkušenost již za sebou, a mohou tak ocenit, jak sugestivně ji Rauer přibližuje. Chytlavostí si mladý autor nezadá třeba se C. D. Paynem, autorem slavné série Mládí v hajzlu. A to i přesto, že zatímco Paynovy knihy jsou psány deníkovou formou, vypravěč novely Na Seně popisuje příběh z časového odstupu, který mu dovoluje zhodnotit dávné situace z pozice dospělého.

Tato perspektiva na jednu stranu zdůrazňuje moment prozření a vystřízlivění z dětské bezstarostnosti. Na stranu druhou však některé pasáže působí dost neústrojně a vypravěčovy promluvy poměrně nepřirozeně. Když například Vojta popisuje, jak v životě zklamal mnoho žen, nelze se zbavit dojmu, že je to spíš nepřiměřeně patetický výrok čtrnáctiletého kluka než vážně míněná slova vyspělého muže. Zvlášť proto, že této zmínce předcházejí věty jak vystřižené ze slohové práce žáka se zálibou v harlekýnkách: „V tom okamžiku jsem poprvé v životě zahlédl, jak se v ženě něco zlomilo. V jednu chvíli přede mnou stála jako obnažená růže, sytě rudá a voňavá. V příští vteřině jí okvětní lístky zvadly a opadaly — zbyl jen stonek a na něm ostré trny.“ (s. 84) Ostatně dávkovat patos střídmě či účinně se Rauerovi nedaří napříč celou knihou.

Dalším nedostatkem je práce s dospělými postavami. Zatímco postavy, jež jsou přibližně ve věku Vojty a jeho party, se autorovi podařilo vystihnout zcela věrohodně, chování dospělých budí rozpaky. Je to evidentní zvlášť proto, že autor takové postavy ve své novele takřka eliminoval. Pokud se ale objeví, působí buď jako jednorozměrné vlnolamy klukovských vylomenin, nebo se brzy odklidí z cesty. Projevuje se to například ve scéně, kdy se čtrnáctiletý Vojta vrátí pozdě domů a ještě se po návratu pozvrací. Ráno se jej táta zeptá, kde byl a co pil, a když mu Vojta (nepravdivě) sdělí, že měl dvě nebo tři piva, táta si vyžádá slib, že až si bude chtít Vojta zase někdy loknout, nemá to přehánět. A pak mu dobrácky řekne, že se má ještě hodně co učit. Opravdu těžko si představuji rodiče – tedy minimálně toho, který není asociální –, jenž by na podobný průšvih čtrnáctiletého (!) chlapce reagoval takto smířlivě.

Jak je patrné, novela není zcela precizní a ve výčtu jejích nedostatků by se dalo pokračovat. Občas to zaskřípne stylisticky, občas je vypravěč nepřiměřeně přepjatý, při opakované četbě vyjde najevo, že až příliš dramaticky líčí některé události, které v příběhu zas tak důležitou úlohu nesehrají. Jsou to nedokonalosti, jejichž odstranění by sice novelu posunulo o stupínek výše, zároveň však nejsou natolik podstatné, aby zkazily výsledný dojem.

Ten je totiž nakonec poměrně příznivý. Tempo děje je strhující. Přestože se čte jedním dechem a sugestivně evokuje dobu, kdy nešlo o nic víc než vyhradit si prostor pro pár šluků či servat se do krve, není novela Na Seně banální. Rauer příběh i zdařile vystavěl, události, které se chlapcům zdánlivě „prostě jenom dějí“, do sebe postupně pěkně zapadají a vytvářejí komplexní příběh, jejž – snad vyjma dramatického závěru – mohl prožít každý druhý čtrnáctiletý chlapec. Právě díky tomu si kniha může získat čtenáře, kteří se k ní budou vracet i opakovaně.