Osobnost profesora Oliveria, který nás 13. srpna navždy opustil, by jen málokterá vzpomínka vystihovala lépe.

Jaroslav Oliverius (8. 5. 1933 – 13. 8. 2020) se narodil do skromných rodinných poměrů, vyrůstal na pražském Žižkově, kde také nastoupil v roce 1943 na Reálné gymnázium. Konec druhé světové války mu přinesl nejděsivější okamžik života. V jednom z mála rozhovorů, které v životě poskytl, na dotaz, kdy se v životě nejvíc bál, odpověděl: „8. května 1945. Bylo mi na den přesně dvanáct let a bydlel jsem s rodinou na Žižkově, u Pražačky. Končila válka, Němci stříleli do oken a my jsme se s ostatními obyvateli našeho domu uchýlili do sklepa. To se stalo už šestého května. Sedmého jsme se doslechli, že Němci vnikli do protějšího domu, vyvedli všechny muže a na místě je postříleli. Dodnes tam mají pamětní desku. Osmého května dopoledne, bylo okolo jedenácté hodiny, najednou slyšíme, že někdo schází dolů po schodech, v takových těch těžkých, okovaných botách. Ozvalo se: ‚Alle Männer heraus!‘, ‚Všichni muži ven!‘. Takže muži – včetně mého otce – sundali prstýnky, dali je manželkám, rozloučili se s námi a šli. Tehdy jsem měl veliký strach. Protože jsem si byl skoro jist, že už tátu neuvidím živého.“ Vše nakonec naštěstí dobře dopadlo.

Po maturitě se rozhodl pokračovat ve studiu jazyků, které jej zajímaly již během středoškolských let. Na Filozofické fakultě UK si zvolil kombinaci arabistika – hebraistika, a stal tak se tak studentem Felixe Tauera (1893–1981) a Karla Petráčka (1926–1987), osobností, které se výrazně zapsaly do dějin české orientalistiky. Právě Karel Petráček, jenž se zabýval především arabskou poezií, jejími překlady a rozbory a věnoval se také překladům prozaické tvorby, zásadně ovlivnil pozdější Oliveriovo akademické směřování.

Po studiích nastoupil Oliverius v roce 1956 do Orientálního ústavu ČSAV, o tři roky později začal pracovat jako asistent v Československém egyptologickém ústavu FF UK, aby následně v roce 1961 přesídlil na tehdejší katedru věd o zemích Asie a Afriky (dnešní katedru Blízkého východu), na které figuroval od svého jmenování v roce 1993 jako emeritní profesor dějin arabské literatury.

Přestože svou diplomovou práci psal na hebraistice, kde ještě v 60. letech vyučoval biblickou hebrejštinu a aramejštinu, jeho další akademické směřování zásadně ovlivnily tehdejší politické události. Po šestidenní válce došlo na více než dvacet let k přerušení diplomatických styků s Izraelem a k pozastavení výuky na hebraistice. Hebrejštinu a aramejštinu proto mohl vyučovat pouze jako doplněk ke studiu předovýchodních filologických oborů.

Tématem disertační práce se tak profesoru Oliveriovi stala arabská lidová literatura, konkrétně kniha o Zíru Sálimovi. Je to právě pole literatury, klasické i moderní, s nímž je pro nás arabisty společně s výukou jak spisovného, tak hovorového jazyka neodmyslitelně spjatý.

Díky jeho překladatelské činnosti máme v češtině dostupný alespoň jeden román největšího egyptského autora Nagíba Mahfúze. Skandál v Káhiře vyšel v Odeonu v roce 1968 a příběh nesmírně ambiciózního Mahgúba, který je kvůli společenskému postavení a penězům ochotný obětovat absolutně cokoliv včetně vlastní cti, rezonuje napříč časem a kulturami dodnes. V novém tisíciletí se ujal Oliverius nelehkého úkolu předložit českému čtenáři jedno z nejklasičtějších děl arabské literatury, Kalílu a Dimnu, bajky Abdalláha ibn al-Muqaffa’y z 8. století (vydalo nakl. Dar Ibn Rushd, 2004) a postaral se také o české vydání pozoruhodného historicko-geografického díla z druhé poloviny 10. století Divů a záhady Indického oceánu Buzurga ibn Šahrijára (Academia, 2012).

Vedle literárních překladů se věnoval profesor Oliverius také dějinám arabské literatury. Právě jeho zásluhou máme k dispozici vyčerpávající a zároveň přehledné a čtenářsky přístupné dějiny klasické arabské literatury, jež vyšly názvem Svět klasické arabské literatury (Atlantis, 1995). Mohutný odborný záběr, kterým disponoval, dokazují navazující Moderní literatury arabského východu (Karolinum, 1995). V češtině dosud nevznikl text, který by se o něco podobného byť jen pokusil, natož aby Oliveriovy knihy překonal.

Na mezinárodní úrovni jej proslavily především vědecké studie věnované moderní arabské próze a vývoji egyptské literární kritiky v 50. a 60. letech minulého století. Velkou pozornost věnoval dílu Nagíba Mahfúze.

Žádnému vážnému zájemci o studium arabštiny se nemůže stát, že by se se jménem profesora Oliveria nesetkal. Je autorem či spoluautorem většiny v češtině dostupných studijních materiálů. Ve spolupráci s Rudolfem Veselým vydal už v roce 1965 ve Státním pedagogickém nakladatelství učebnici egyptského dialektu arabštiny. Egyptská hovorová arabština se následně dočkala dalších tří vydání. Je autorem učebnic, které se nejednomu studentovi postaraly o dlouhé večery a často i bezesné noci, ať už to byla Syntaktická cvičení z moderní spisovné arabštiny (1976, dotisk 1981), která vydalo ve druhém, revidovaném a rozšířeném vydání v roce 1998 nakladatelství Karolinum pod názvem Kapitoly ze syntaxe moderní spisovné arabštiny, nebo Kapitoly z frazeologie a idiomatiky moderní spisovné arabštiny (SetOut, 2003). Ve spolupráci se svým nejvýraznějším žákem, docentem Františkem Ondrášem, překladatelem, tlumočníkem a přednášejícím na FF UK, vydal dvoudílnou učebnici Moderní spisovná arabština (SetOut, 2009 a 2010).

Profesor Oliverius se jako kantor a kolega dokázal zapsat do života, paměti i srdcí několika generací arabistů a hebraistů. Jeho oblíbený autor Nagíb Mahfúz ve svém románu Hmoždířská ulička píše: „Pokud jde o životní tragédie, je to láska, kdo je všechny do jedné porazí. Láska je tím nejúčinnějším lékem. V puklinách katastrof se jako diamant ukrývá štěstí, zasijme proto hluboko do svých niter moudrost lásky.“ Právě s moudrostí a laskavostí profesor Oliverius vždy přistupoval ke svým studentům i kolegům a jako člověka nesmírně laskavého, vstřícného a kultivovaného si jej budeme všichni také pamatovat.