Skandinávská literatura pro děti má u českého publika tradičně dobré přijetí, podobně jako ta pro dospělé. V posledních letech se k nám dostávají její různorodé proudy od krimi, non fiction, fantasy sérií přes – pro Skandinávce tradiční – vyprávění o smrti, odlehčená zpracování severské mytologie až po dobrodružné příběhy všeho druhu. Naši nakladatelé a překladatelé mají z čeho vybírat, protože tvorba pro malé čtenáře má na Severu dlouhou a silnou tradici. K té mimo jiné patří i to, že každý úspěšný spisovatel „musí“ napsat alespoň jeden titul pro děti, a mnozí se této věkové skupině čtenářů věnují paralelně, jak ukazuje král detektivky Jo Nesbø.

Kniha Zeppelin však navzdory výše řečenému působí jako nečekané překvapení. Její autor Tormod Haugen (1945–2008) totiž již přes deset let nežije a titul, který se v českém překladu objevil na konci roku 2019, vyšel v Norsku již v roce 1976. Tomuto nakladatelskému počinu u nás pomohla crowdfundingová kampaň, z čehož lze usuzovat, že za ním stojí především entuziasmus překladatelky Lindy Vomáčkové a ilustrátorky Andrey Tachezy. Rozhodně však nejde o náhodnou volbu, Tormod Haugen se řadí mezi klasiky norské tvorby pro děti, během své kariéry napsal desítky textů, za něž získal mimo jiné ocenění Hanse Christiana Andersena a jež byly přeloženy do více než 20 světových jazyků, mezi kterými dosud trochu překvapivě chyběla čeština.

Zeppelin vznikl tři roky po Haugenově debutu a dočkal se i filmové podoby. Jeho děj je jednoduchý. Desetiletá Nina odjíždí s rodiči na chatu, kde dojde k napínavé, ale nijak přehnaně dramatické zápletce. Kdosi se před jejich příjezdem vloupal dovnitř a pravděpodobně přespal v jejich posteli, na podlaze po něm zůstaly modré tenisky s nápisem Zeppelin a nakousaná čokoláda, sousedům navíc zmizelo kolo a po večerech se jim někdo cizí prochází po zahradě. Pod vlivem dospělých, jejich strachu a paniky, dostává zloděj v dívčině fantazii podobu vysokého černého přízraku, plížícího se okolo ní. Na stromě ale Nina potká kluka, který má hlad, odněkud utekl, má bosé nohy a hezky se s ním povídá.

Tormod Haugen se do norské literární historie zapsal především tím, že se v textech určených mladým čtenářům nebál formálního experimentu od mísení žánrů, intertextuality až po různorodou jazykovou hru, a to v kombinaci s filozofickým přesahem příběhů. Jeho silně poetizující texty, nejčastěji označované jako lyrická próza, mu postupně získaly široké publikum i mezi dospělými čtenáři. Zeppelin není v tomto ohledu výjimkou a hned od prvních stran je zřejmé, že jde o knihu vymykající se z běžné produkce dětské literatury. Zeppelin je rozkouskován do sto padesáti kapitolek, grafickou úpravou připomínajících strofy dlouhé básně.

Autor si promyšleně hraje nejen s jazykem, ale stejně vědomě buduje i prostředí příběhu, jehož středobodem je zahrada. Ve dne obyčejný kus půdy, vyžadující spoustu práce, se v noci mění v tajemný a magický svět, v němž dochází k tajným setkáním ve větvích. Právě na přírodu se soustřeďují i krásné ilustrace Andrey Tachezy. Jejich tlumené barvy odrážejí bezčasí vyprávění, odkazují zejména k noční lince příběhu a zrcadlí vnitřní nejistotu dětských i dospělých hrdinů. Ilustrátorka navíc místy nápaditě kombinuje kresby s kolážemi či kousky černobílých fotografií, z nichž cítíme touhu zachytit a zastavit čas.

Ačkoli zadní obálka označuje Zeppelin jako detektivku (nejen) pro děti, jde spíše o marketingový tah. Zúžit knihu na vyšetřovací linii by bylo hodně zjednodušující. Napětí pramenící ze situace, do které se na chatě Nina i její okolí dostávají, využívá Haugen k tomu, aby nahlédl do vnitřního světa své hrdinky. Nina je, podobně jako většina autorových hrdinů, dítě citlivé a osamělé, stojící trochu mimo zájem a pozornost rodičů, kteří mají dost starostí sami se sebou. Autor zachycuje nejen to, jak Nina pozoruje vnější události, ale zejména jak vnímá vztahy mezi lidmi – zprvu jde o hádky a napětí mezi rodiči, později proniká i do problémů v rodině nového kamaráda, kde panují jiná pravidla než u ní doma, ale i tam je spousta křivd a bolesti.

Právě vrstva já versus svět, schopnost vystihnout křehkost citů a lidských vazeb je to, co – ukryté v poetické málomluvnosti – ocení především dospělý čtenář. Nakladatel knihu doporučuje pro věkové rozmezí 8 – 15 let, ale horní hranici lze posunout na symbolických 99. Zeppelin vypráví o tom, jak se k sobě chováme, jak si ubližujeme, i o tom, jak různě přistupujeme k výchově.

Vydání přes čtyřicet let starého dětského příběhu vypovídá o jeho nadčasovosti i literárním umu autora a současně ukazuje, že občas není marné odbočit z cesty soudobého mainstreamu a sáhnout hlouběji do literární historie, kde je stále co objevovat.