„Vážený překladateli, děkujeme vám za odvedenou práci. V současné době vám za ni ale nezaplatíme, přestože bychom podle smlouvy měli.“ Podobnou informaci dostala v březnu a dubnu letošního roku od nakladatelů třetina literárních překladatelů. Vyplývá to z dotazníkového průzkumu, který v květnu provedl akční tým „Překladatelé proti koronaviru“ koordinovaný spolkem Překladatelé Severu. Počkat na honorář za odvedenou práci si dotčení překladatelé budou muset v průměru něco přes tři měsíce. Průměrně se jedná o částku 43 000 Kč. Jsou ale i tací, kterým v rodinném rozpočtu aktuálně chybí očekávaný příjem i sto tisíc korun nebo kterým se výplata honoráře zpozdí až o rok. A každý pátý překladatel čekající na honorář, který měl být vyplacen na jaře, podle průzkumu vůbec netuší, kdy mu peníze na účet přijdou.

V době celosvětové pandemické krize je taková výjimečná situace asi pochopitelná. Výpadek příjmů bylo také možné alespoň částečně kompenzovat díky plošným vládním opatřením. Jenže proběhlá krize velmi palčivě upozornila na to, že pozice literárního překladatele v rámci knižního sektoru je tristní dlouhodobě. Mimo jiné právě kvůli běžným podmínkám výplaty honoráře – poměrně rozšířenou praxí je totiž výplata poloviny náležité odměny po odevzdání překladu a druhé poloviny teprve po vydání knihy, obvykle do třiceti dnů, ale někdy dokonce až do tří měsíců. A nezřídka se překladatel musí s vyplacením připomínat, protože tu se faktura či příkaz k uhrazení zatoulá v účtárně, tu redaktor zapomene vydat pokyn nebo přeposlat e-mail a někdy si nakladatelé prostě chtějí peníze udržet co nejdéle kvůli cashflow.

Na překladu středně dlouhého a průměrně náročného románu pracuje překladatel řekněme čtyři až pět měsíců. Do třiceti dnů po odevzdání, tedy zhruba půl roku po zahájení práce, dostane za výše nastíněných, běžných smluvních podmínek teprve první polovinu honoráře. Na druhou si musí počkat, dokud kniha neprojde redakcí, sazbou, korekturou a tiskem. Což může trvat třeba tři měsíce, ale někdy i šest měsíců a déle. Není ani výjimkou, že nakladatel vydání knihy odloží třeba ještě o půl roku nebo i o rok, protože upřednostní jiný projekt nebo prostě přehodnotí ediční či marketingový plán. Čekání na celý honorář se tak od doby, kdy se pustíte do práce, může protáhnout i na dva roky.

Asi si říkáte, proč my překladatelé na takové podmínky vůbec přistupujeme. Proč poskytujeme zadavateli svou práci jako bezúročný úvěr. Pokud od podpisu smlouvy do vyplacení honoráře uplyne třeba rok či dva, jak moc se k tomu všemu finance znehodnotí jen pouhou inflací? Proč dobrovolně vstupujeme do smluvního vztahu, v němž jsme prakticky rukojmími?

Nemálo z nás by asi odpovědělo, že nemáme jinou možnost. Podmínky jsou takto nastavené už dlouho, pokud na ně nekývnu já, hravě se najde někdo jiný. Iluze oligopsonního trhu je dokonalá – zakázek je poměrně málo a dodavatelů mnoho. A všichni jsme jednotlivci, bez silné profesní organizace hájící naše ekonomické zájmy, bez schopnosti vyjednávat společně, čehož lze velmi snadno zneužít. Často pláčeme, že taháme za kratší konec provazu, ale kolik z nás si ve skutečnosti s přetahováním vůbec neláme hlavu a podepíše jakoukoli smlouvu, jen aby mohlo dělat onu vysněnou práci? Nebo si svou slabou pozici alespoň ustavičně namlouváme a s jejím vědomím do vyjednávání vstupujeme. Odpovídá totiž neustále opakovanému, oblíbenému narativu, v němž se stavíme do role znevýhodněných a bezmocných chudáků, kterým není pomoci. Můžeme se pak aspoň vzájemně utěšovat, jak špatně na tom všichni jsme. Ale k čemu to?

U překladatelů-rukojmích se také výrazně projevuje stockholmský syndrom. Jsme dobrovolnými zajatci nastaveného systému, protože nás práce baví, záleží nám na tom kterém konkrétním projektu, možná jsme dokonce sami stáli za jeho zahájením, tj. knihu objevili a prosadili k vydání. Udržujeme přátelské vztahy s redaktory a nakladateli a kdejakou práci vykonáme i zdarma – přečteme knihu a napíšeme posudek, uděláme rešerši recenzí, napíšeme anotaci či medailon autora, to jsou přece všechno maličkosti a my svou práci milujeme natolik, že bychom se kvůli ní i rozdali.

Překladatelé jsou za současné situace v mnoha ohledech dozajista rukojmími – ovšem kdo stojí na straně pachatele? Pohádka o hodném překladateli a zlém nakladateli tak úplně neobstojí, ačkoli se v překladatelských diskusích objevuje víc než často. Jenže ve skutečnosti dobře víme, že mezi nakladateli je mnoho velmi solidních firem, mnoho malých i větších nadšenců, kteří práci dělají kvalitně, s patřičným zápalem a se snahou o férové podmínky. A kteří na knižním trhu čelí mnoha obtížím, jež jim znemožňují jednat vždy tak, jak by chtěli. Koronavirová krize například velmi zřetelně obnažila problém dlouhé splatnosti závazků distributorů, zejména těch s vlastní knihkupeckou sítí – na jaře neměla spousta nakladatelů stále proplacené ještě ani vánoční tržby, které tvoří naprosto zásadní část příjmové strany rozpočtu. Do pozice rukojmích a poskytovatelů bezplatných úvěrů se tak dostávají i sami nakladatelé a tato situace logicky dopadá i na jejich další smluvní partnery, překladatele nevyjímaje. Jsou tedy viníky démonizované velké korporace a jejich management prahnoucí po maximalizaci zisku? Nebo obecně neféroví nakladatelé a distributoři zneužívající své postavení?

K bezvýchodnosti situace přispívá i nesmírně křehký a přebujelý český knižní trh. Knih u nás vychází tak obrovský počet a jsou natolik levné, že už čistě matematicky není možné, aby na sebe tituly (s výjimkou několika bestsellerů) vydělaly a jednotlivcům, kteří na nich pracují, umožnily získat honorář odpovídající vysoce kvalifikované práci. Že bychom tedy byli všichni hlavně rukojmími trhu, jehož neudržitelný růst se vymkl kontrole?

Ukazovat prstem na vnější viníky je poměrně snadné. Ale ruku na srdce, nejsme my překladatelé do velké míry také rukojmími sebe samých? Své vlastní neschopnosti či lenosti se opravdu sjednotit, vytvořit silnou profesní organizaci a zahájit konstruktivní obchodní jednání s partnery? Své neochoty vznášet požadavky, které by mohly ohrozit získání zakázky? Své servilnosti v přistupování na mizerné smluvní podmínky, jimiž dlouhodobě podřezáváme větev sobě samým i kolegům? Své krátkozrakosti, když se literárním překladem neživíme, a nevadí nám proto podepsat prakticky jakoukoli smlouvu? Svého nízkého sebevědomí a úzkostlivého pocitu nahraditelnosti, které si neustále pěstujeme? Svého přesvědčení, že by s tím vším měl někdo rozhodně něco udělat, které se ale nakonec realizuje v lepším případě jen v rozhořčených diskusích ve facebookových skupinách nebo v heroické odvaze říct si za normostranu o desetikorunu navíc?

Při čekání na akční hrdiny, kteří by nás, nebohé rukojmí, jednou provždy vysvobodili z bezútěšného postavení, máme jedinou jistotu – okolní svět má svých problémů dost a za literární překladatele nemá důvod bojovat. Proč by také měl? Ani naši obchodní partneři nám sami od sebe nezačnou nabízet podmínky, které jsou pro ně méně výhodné. Naše postavení na trhu bylo, je a bude přesně takové, o jaké se zasadíme a jaké si sami vyjednáme. Tak kdo nás doopravdy drží v zajetí?