Jak si Boha představovali starodávní teologové a vztahují se k němu nějak i soudobí čeští spisovatelé? Jak se s tradičním obrazem Boha vyrovnávají současné děti a jak téma Kristova ukřižování zpracovávají, domýšlejí, variují či pervertují soudobí umělci?

I tím se zabývá kolektivní monografie Hledání Boží tváře, do které přispěli čeští teologové a historici umění, aby popsali „rozličné aspekty lidského hledání transcendence v dějinách i v současnosti“. První část se týká tradičnějších přístupů (nese poněkud vyznavačsky znějící název Zjevující se Boží tvář), druhá s názvem Hledání Boží tváře v čase ztráty transcendentního horizontu se věnuje moderní době a současnosti.

Ježíš obtiskávaný a křižovaný

Důkladná je například kapitola Mlady Mikulicové o mnohosti Božích jmen i atributů ve Starém zákoně, která je „výsledkem kompilace božských titulů napříč časem a kulturami“. Za zmínku stojí také příspěvek Jana Royta Obraz Krista rukou neutvořený, který rekapituluje legendy o obrazech, které měly vzniknout přímým otiskem Ježíšovy tváře. (Nejslavnější je Veroničina rouška, ale měly údajně existovat i další podobné artefakty). Royt mimo jiné upozorňuje, že názory církevních autorit ohledně Ježíšova zjevu rozhodně nebyly jednotné: kupříkladu sv. Cyril Jeruzalémský soudil, že Kristus „neměl krásy“, naopak milánský biskup sv. Ambrož, sv. Jan Zlatoústý a mnozí další tvrdili, že Kristus „krásou vyniká nad syny lidskými“. (Dodejme, že transformace různých podob Krista asi nejobsáhleji zkoumá kniha Jaroslava Pelikana Ježíš v proměnách staletí: jeho vliv na dějiny, myšlení a kulturu.)

Ježíše se týká i kapitola o hojném zastoupení různých variací ukřižování v současném umění. Kunsthistorik Milan Pech v ní pečlivě kategorizuje a zkoumá jednotlivé přístupy: varianty, na kterých je Ukřižovaný nahrazen jinou osobou nebo je vyměněn samotný kříž, případně byl na výrobu krucifixu použit neobvyklý materiál, například čokoláda, nebo je kříž umístěn do neobvyklého kontextu. Jistý umělec tak situoval krucifix do nádoby se svou vlastní močí, což souviselo s jeho zaujetím pro práci s různorodými tělesnými tekutinami, jako byla krev, mléko či sperma: pro umělce prý specifický způsob, jak se „pokusit personalizovat a redefinovat vztah s Kristem“. Někdy je na místo Ukřižovaného dosazen samotný umělec, někdy jen pro vyjádření toho, že je daný jedinec předmětem krutého mediálního „křižování“. Jindy je důraz kladen na to, že ukřižovaná je žena, což má divákům připomínat, že „ženy jsou stejně jako muži povolány k tomu, aby sdílely Kristovo utrpení.“ V některých případech přitom byli diváci vyprovokováni k přímé akci: když Marina Abramovičová nahá ulehla na kříž z ledových bloků, přičemž si na podbřišku žiletkou vytvořila pentagram, zasáhli roku 1975 sami diváci, kteří už nebyli s to nezúčastněně přihlížet jejímu utrpení.

Teologální kvality spisovatelů

Soudobým uměleckým projevům je věnován také příspěvek Hledání transcendence v současné české literatuře od teoložky Denisy Červenkové a novináře (a vystudovaného teologa) Petra Viziny. Mezi texty, které analyzují, najdeme i takové, jež napsali duchovní (Marek O. Vácha, Chaim Cigan alias Karol Sidon), ale ostatní pocházejí od beletristů, kteří rozhodně nebývají řazeni do pomyslné kategorie křesťanská či katolická literatura, i když i povrchní čtenář u některých z nich mohl zaznamenat fascinaci předmoderním světem a spiritualitou (Miloš Urban) nebo konfrontaci racionality a lidového léčitelství (Kateřina Tučková). Červenková a Vizina ovšem deklarují, že jim nejde o předem dané kategorie jednotlivých náboženských systémů, ale jen hledali autory, u kterých vnímají „výrazný transcendentní motiv“, nebo naopak jeho výraznou absenci. Těch prvních je nakonec v jejich výčtu většina, snad jen u Václava Kahudy (mírně nespokojeně) konstatují, že jeho vypravěč je „truchlivým, osamělým božstvem, pronášejícím výroky o světě, který nemůže poznat“. Jinak jsou ve svém pátrání po stopách transcendentality, jež „patří mezi atributy lidství“, (v rámci svého chápání) úspěšní. A to nejen u Jana Němce, Kateřiny Tučkové, Miloše Urbana, Jiřího Hájíčka či Marka Šindelky, ale také Michala Viewegha. Toho chválí za jeho pozdní texty, v nichž není morálka instrumentem ani není zvnitřená rozumově, ale „přichází jako tichý hlas do vědomí člověka“. U Jaroslava Rudiše zase vyzvedávají jeho naději, „že člověk v sobě skrývá daleko víc, než se na první pohled jeví“. Celkově kvitují, že obraz člověka u řady současných českých autorů obsahuje „základní teologální kvality, tedy odkaz ke zkušenosti lásky, důvěry a naděje“ Kapitolku by bylo možné chápat jako jakési pokračování Putnovy trilogie o dějinách české katolické literatury, jejíž poslední díl autor dovedl do roku 1989. Přístup Červenkové a Viziny je ovšem více inkluzivní a jejich pojetí „teologálních kvalit“ se zdá natolik pružné a otevřené, že jsou schopni nalézt je skoro u kohokoli (i když také Putna do svých dějin zařadil i literáty, u nichž by to čtenář možná nečekal, například Josefa Škvoreckého).

A co na to děti?

Vyprávění příběhů se týká také kapitola Noemi Bravené Děti a zahalená transcendence, která upozorňuje, že děti často interpretují biblické příběhy způsoby, které mohou být pro dospělé dosti překvapivé, těžko pochopitelné až skličující. Například vyprávění o proroku Jonášovi může vyvolat přání být rovněž zkonzumován velrybou, aby si dítě mohlo v jejích útrobách trochu cestovat a podívat se tak někam jinam. I dětské výroky jako „Pán Bůh je zajíc“ mohou podle autorky u rodičů vyvolat zoufalství nad jejich „neúčinnou“ výchovou. Přimlouvá se ale za to, aby dítě mělo prostor „učit se porozumění transcendentní rovině podle svých psychických možností“ a dostávalo příležitost k tomu, aby vyšší skutečnosti vnímalo jako „realitu v konkrétním vyprávěném nebo kresleném příběhu, tj. jako součást běžného lidského světa“. A čtenář, který nemusí sdílet přesvědčení, že úkolem výchovy je nutně vychovat ortodoxního katolíka, může být z uvedených příkladů magické dětské imaginace nadšený, tak jako už kdysi třeba Friedrich Schiller děti vnímal jako svědky přirozenosti: „Děti jsou tím, čím jsme byli my, jsou tím, čím bychom se opět měli stát. Byli jsme přírodou, stejně jako ony, a naše kultura by nás měla opět k přírodě přivést“.

Své téma kniha nasvěcuje trpělivě, pokorně a z odlišných úhlů pohledu, a nezamlčuje ani určité rozpory tradičních křesťanských odpovědí. Dopředu nezatracuje umělecká díla, kterými by se křesťanští autoři knihy mohli cítit pobouřeni a poškozeni (v době, kdy se třeba kardinál Duka nechá pobouřit ochotně, či dokonce rád). Zároveň ukazuje, že tradiční křesťanské motivy dnes nenechávají chladnými ani sekularizované tvůrce, i když s nimi zacházejí po svém.