Edward Lee je u nás doposud nepříliš známý autor, publikuje však již od osmdesátých let. Rozhodně se ale nepohybuje v hororovém mainstreamu. Od roku 2007 se věnuje fúzi lovecraftovské mytologie a extrémního sexu. Právě do tohoto období spadá i krátký román Tramvaj č. 1852, což je po povídce Stůl (vyšlo v magazínu Howard a antologii Za tebou) jeho druhý text, s nímž se můžeme seznámit v češtině.

Východisko je primitivní, ale fascinující – co kdyby H. P. Lovecraft obdržel v roce 1934 nabídku napsat pod pseudonymem velmi dobře placenou povídku do pornografického časopisu? Jak by taková povídka v jeho podání mohla vypadat? Edward Lee se pokouší odpovědět a výsledkem je příběh pana Morgana Phillipse, univerzitního profesora, propuštěného v důsledku hospodářské krize, který se vydává do New Yorku, kde touží nalézt svou sestru Selinu. Ta je již nějakou dobu nezvěstná a Phillipse užírá představa, že se nebohá dívka jistě musela oddat prostituci a vůbec všelijakým nemravnostem v tom kypícím hnusu plném přistěhovalců a degenerátů, jímž město na řece Hudson je! Netrvá pak dlouho a díky svému příteli z práce narazí na podivný nevěstinec, v němž zákazníci nic neplatí a ke kterému jezdí jen záhadná tramvaj, již jistě neprovozuje žádný městský podnik…

Jinými slovy: netrvá dlouho a jde se na věc. Milý Phillips se totiž nevědomky dostane do spárů nejen sexuchtivých kuběn, ale především kultu nesmrtelné egyptské kněžky Aheb, která slouží hrozivým Pyramidovcům. Tedy entitám existujícím v „ječivých, převrácených štěrbinách mezi prostorem a časem“, gigantickým hroudám masa, obdařeným děsivým intelektem, jež touží po krvavých orgiích na chvějících se tělech všeho lidstva. Lee má perfektně osvojený způsob Lovecraftova vyjadřování, stejně jako jeho oblíbené motivy a postupy. Nadprůměrně vzdělaný hrdina je v jistých ohledech podivně afektovaný, když přemýšlí o své nebohé sestře či o úpadku například redhookské čtvrti, jindy až ledově chladný, když pozoruje jiné světy, které se před ním otevírají.

Při průchodech mezi dimenzemi, stejně jako při vstupu do nevěstince jsou zdůrazňovány ty správné nesprávnosti – dekadentní, rouhačská výzdoba, nepřístojná geometrie a křivení prostoru. Znechucující barvy a světla, stejně jako poživatiny (pan Phillips pochopitelně nemusí ryby a nejodpornější je pro něj bledá a zelená, asociující cosi žijícího a posléze tlejícího ve vodě)… a pochopitelně Pyramidovci a jejich posluhové thoggové, v nichž není problém poznat konkrétní předobrazy z mýtu Cthulhu. Přítel pana Phillipse se pak, co Crom nechtěl, jmenuje Robert Erwin. Odchytávat zjevné i maskované narážky je součást čtenářského požitku. A mimochodem, titulní tramvaj č. 1852 se objevuje i v nedávno vydaném komiksu Providence – a to v úvodu „prokleté“ osmé kapitoly. Ovšem Lee nepíše pouhý pastiš, plný pomrkávání pro fanoušky, píše funkční pornografickou povídku, která se snaží bořit tabu a konvence, k čemuž se nějaké to chapadlo pochopitelně vždycky hodí. A tak se na scéně objeví vnadné dívky, které sbírají sperma svých hostů, aby je kamsi odnášely. Hrdina musí čelit perverzní sodomii i hrozbě incestu a pochopitelně disponuje nejen velkým intelektem, ale také vpravdě olbřímím penisem, který budí nadšení u dorot a závist u nelidských bytostí a jejž je nucen vkládat i do „alternativní a nanejvýše nepatřičné dutiny“.

Je samozřejmé, že nelze zcela vážně brát text, v němž narazíme na výkřik „Nedonutíte mě zprznit mou vlastní sestru, vy zkažení, paradimenzionální chlípníci!“. Ale Lee se o to ani nesnaží. Jakékoliv dialogy jsou buď zcela v intencích jednoduchého porna, nebo s chutí parodovaných dikcí jiných lovecraftovských postav, které jsou nuceny vyjadřovat se buď o „nemravnostech“, nebo o monstrozitách starších než čas a větších než vesmír. Vyloženě anekdotický je pak apendix, postihující dohru, jakou fiktivní povídka má.

Vzhledem ke komplikovanému osobními životu samotného Lovecrafta, který posloužil i jako východisko výborného metarománu Noční oceán (předloni vydala Paseka), může Leeho přístup působit bulvárně, ale překvapivě nakonec vrací popkulturou už notně vyšťavenému mýtu zase trochu svěžesti. Koneckonců, Lovecraft byl i ve svých kosmických hororech autorem tělesnosti, třebas zavrhované, potlačované a proklínané. Nyní dochází k jakémusi smíření. Jakkoliv mohl výsledek dopadnout jistě děsivě, v Leeho rukou je správně makabrózní a slovy pana Phillipse groteskně dráždivý.