Veronika Abbasová se ve své monografii Fanfikce. Ženská literatura nového věku pustila do nelehkého úkolu věnovat se žánru, který bývá literárními vědci většinou přehlížen, případně o jeho existenci ani netuší. Tento typ literatury se objevuje převážně v netištěné, internetové podobě, a proto jde o nestálé, pomíjivé texty, které v některých případech procházejí opakovanými úpravami, případně z internetu mizí úplně. Jak autorka sama uvádí, některé z rozebíraných textů již existují pouze v jejím osobním archivu. A jelikož se pro většinu čtenářů s výjimkou zasvěcenců jedná o neznámý fenomén, autorka systematicky postupuje od seznámení se současným stavem bádání a definicí fanfikce přes další otázky spojené s těmito texty až po situaci na poli tohoto žánru v českém prostředí.

Definice fanfikce, svoboda a autocenzura

Při pokusu o definici pojmu fanfikce si Veronika Abbasová všímá problémů, které mají s jeho vymezením různé autority v zahraničí i u nás. Různorodost děl způsobuje, že žánr nelze definovat pouze jednou větou a na základě jediného přístupu. Fanfikce podle ní musí splňovat tyto tři podmínky: „1. Fanfikce je text derivovaný z jiného textu, jehož dominantu tvoří intertextový vztah ke kánonu. 2. Fanfikce vznikají jako texty fanoušků v rámci fandomu. 3. Fanfikce jsou neautorizovaná díla, která nepřinášejí svým autorům žádný zisk.“ (s. 32) Jsou to vlastně fanouškovské verze a rozpracování příběhů, které tito fanoušci/autoři považují za výchozí při konstruování daného fikčního světa. Během aktu psaní mohou realizovat své představy a přání, naplnit vlastní čtenářská očekávání, která nebyla v kanonických textech možná, nebo se v nich sice jako možnost objevila, ale nebyla realizována. To samozřejmě vede ke zdánlivě bezbřehé svobodě svazované pouze lidskou fantazií a mantinely vymezenými jednotlivými fandomy. Protože se fanfikce objevují na internetu a jedinou odměnou jsou komentáře a hodnocení čtenářů, a nikoli honorář, důležitou roli sehrává právě komunita lidí s oblibou konkrétního fikčního světa založeného na konkrétním kanonickém díle či sérii několika kanonických děl. Tím, co může svobodu autorů fanfikce do jisté míry omezovat, je proto právě fanouškovská základna. Veronika Abbasová naznačuje, že existují věci, které nadšenci z jednotlivých fandomů nehodlají tolerovat. Nikdo však nezabrání tomu, aby autoři své texty publikovali, a lze tak hovořit spíše o autocenzuře než o cenzuře. Pokud autorům vadí kritika čtenářů, dodržují nepsaná pravidla daného fandomu, ale stejně tak mohou toto vše ignorovat a psát si svobodně bez jakýchkoli omezení. Otázkou však je, zda jsou pak taková díla fandomem pozitivně přijímána.

Fanfikce jako literatura pro sečtělé ženy

Z typologického hlediska se jedná o různorodé texty, které západní literární věda dělí na slash, het a gen, tedy na fanfikce soustředící se na romantické milostné vztahy mezi osobami stejného pohlaví (slash), příběhy s heterosexuální zápletkou (het) a na povídky s jinou tematikou (gen). Vzhledem k tomu, že první dva typy jsou založené na romantických vztazích mezi hlavními postavami, je většina fanfikcí určená převážně ženám. Tomu odpovídají i statistické (dotazníkové) průzkumy, jimž se publikace věnuje v kapitole vyhrazené problematice fandomů a jejich složení. Veronika Abbasová dochází k zajímavému poznatku, že se jedná v podstatě o nový druh ženské literatury. Tak ostatně zní i podtitul recenzované knihy. Tento závěr ovšem není dogmatický, autorka k němu dochází po dlouhodobém zkoumání relevantní literatury a je si přitom vědoma toho, že skladba jednotlivých fandomů je v hojném počtu zastoupena i muži. Platí však, že primárně jsou autorkami i recipientkami fanfikcí ženy. Na rozdíl od produkce červené knihovny se tu nejedná o primitivní zápletky určené méně inteligentní populaci či čtenářkám, které si při četbě těchto děl chtějí jen oddechnout. Naopak, nová ženská literatura v podobě fanfikce vyžaduje od čtenářek dobré znalosti zdrojových textů, aby si dokázaly dané prózy (i básně) plně vychutnat. Je to ženská literatura, „která vyhovuje zájmům svých autorek a čtenářek mnohem více než tržními mechanismy ovládaná komerční produkce“. (s. 70)

Intertextuální síť, kánon a vliv fanfikce

Podstatnou roli ve fanfikci sehrává intertextualita. Jak už bylo výše uvedeno, dominantou neboli převládající složkou těchto textů je intertextový vztah ke kánonu. Kanonickými texty se nestávají pouze literární díla, například série Harry Potter, ale také televizní seriály či filmové ságy, třeba kultovní seriál Star Trek nebo filmy z fikčního světa Avengers. Veronika Abbasová ve své monografii názorně ukazuje, jak spletitých konstrukcí jsou autorky fanfikcí schopny a jak se jim daří jednotlivé zápletky rozvíjet. V některých případech se nejedná pouze o intertextové vztahy s jedním textem, ale i s více texty (světy) najednou. Vznikají tak celé intertextuální sítě, v nichž se nezasvěcený čtenář může jen velmi těžko orientovat. Bez předchozí znalosti daných textů bude těžko chápat četné narážky či odkazy hodné ocenění. Nicméně i takto založené texty jsou konzistentní a mohou se někdy dokonce dotýkat závažných společenských či politických problémů. Kapitola nazvaná Specifika české fanfikce ukazuje, že takovéto případy se objevují i v českém prostředí a mohou přerůst v monumentální projekty, jako je například série Bless the Child.

Zdrojovými texty jsou obvykle kanonické texty, avšak podle Veroniky Abbasové může paradoxně docházet i k opačnému jevu, to znamená, že i nová ztvárnění původního díla jsou občas ovlivňovány fanfikcemi, což dokládá na příkladu televizního zpracování příběhů o Sherlocku Holmesovi v sérii Sherlock od BBC. Mimo jiné lze rozpoznat výrazný vliv slashových příběhů, v nichž jsou Sherlock Holmes a jeho kolega John Watson uváděni do vzájemného homosexuálního vztahu. Mimochodem detektivky Arthura Conana Doyla s Holmesem jako hlavní postavou daly vzniknout jednomu z prvních fanouškovských uskupení, prvních fandomů, přestože zrod fanfikce jako samostatného žánru spadá až do pozdější doby. Základní nástin vývoje fanfinkce poskytuje recenzovaná monografie na stranách 33 až 44, kde autorka kořeny tohoto žánru sleduje už od variantních textů Eposu o Gilgamešovi či v Novém zákoně. Zvláštní pozornost však věnuje mediálnímu fandomu a internetu jako hlavnímu médiu svobodného šíření fanouškovských příběhů.

Slash, šónen ai, jaoi jako potrava pro čtenářky

K mediálnímu fandomu se váže také vznik první slashové fanfikce, za niž je považována povídka Diane Merchantové nazvaná A Fragment Out of Time z roku 1974. Předmětem „slashování“, tedy zasazení do homosexuálního vztahu, v ní byly postavy kapitán Kirk a vulkánec Spock ze seriálu Star Trek. Slash patří dodnes obzvláště u žen mezi nejpopulárnější typy fanfikce, a Veronika Abbasová se proto tomuto fenoménu věnuje poměrně důkladně. Zamýšlí se nad tím, proč jsou příběhy s homosexuálními vztahy oblíbené obzvláště u heterosexuálních autorek a čtenářek i jaké jsou motivace jejich vzniku. Jako japanoložka si nemohla nevšimnout očividné podobnosti s mangami a anime žánru šónen ai a jaoi, založenými na vztahu dvou postav, kdy jednou z nich je mimořádně krásný mladík, a kde homosexuální napětí rovněž plní ústřední roli. Kromě vzájemných podobností ovšem poukazuje také na zásadní rozdíly těchto žánrů. V povídkách typu slash se neobjevují jen krásní hrdinové jako v jaoi, ale objektem erotického zájmu se stávají i postavy s přinejmenším spornou fyzickou atraktivitou: „…např. Severus Snape je v knihách o Harrym Potterovi popsán jako nezdravě vychrtlý, se žlutými zuby, mastnými vlasy a zahnutým nosem, a ještě k tomu nepříjemný a jízlivý, ale popularitu u čtenářek si přesto získal svým charismatem a pohnutým osudem.“ (s. 123) Veronice Abbasové je ovšem jasné, že žánr slash prochází bouřlivým vývojem, vztahy mezi hlavními postavami jsou dnes mnohem komplikovanější a rozrůzněnější, než tomu bylo dříve, a autory a čtenáři už nejsou z převážné většiny jen ženy. Navíc vzniká i tzv. originální slash, který se však vymaňuje z žánru fanfikce, protože není založen na intertextovém vztahu ke kanonickým textům.

Veronika Abbasová plynule přechází od jednoho aspektu k druhému a díky tomu její monografie působí uceleným dojmem. Přestože se jedná o odbornou práci, na místech, kde je to vhodné, dokáže text zdravým a zábavným způsobem odlehčit, takže publikace jistě poslouží i jako vynikající úvod do problematiky pro čtenáře neorientující se v literární vědě nebo ve světě fanouškovských fikcí. Jako komfortní servis v tomto ohledu považuji rovněž časté a pro pochopení textů dostatečně dlouhé citace z fanfikcí, které jsou většině populace zcela neznámé. Jedná se o fundovanou odbornou práci napsanou s humorem, který však nesklouzává do zbytečné podbízivosti.