Český novinář Tomáš Etzler (nar. 1963) je dnes jedním z nejzkušenějších českých novinářů: pracoval v nejméně šedesáti zemích na pěti kontinentech, nejprve pro CNN, později pro Českou televizi. V září 2008 získal jako první zdejší reportér Cenu Emmy, a to za aplikaci satelitních přenosů pomocí technologie BGAN, která umožňuje mobilní živé vstupy bez přenosových vozů.

„Zpětně jsem si kladl otázku, jestli bych to dal znovu. Nedal. Kdybych věděl, co mě čeká, tak jsem do Ameriky asi nešel.“ Takto Etzler hodnotí počátky své podivuhodné profesionální kariéry. V knižním rozhovoru Kdo ví, kde budu zítra, vedeném profesním kolegou Jindřichem Šídlem (nar. 1972), se však čtenáři dostane i zevrubné shrnutí jejího průběhu.

Vždy připraven
Cesta k dosaženým úspěchům byla však dlouhá a trnitá. Před rokem 1989 byl Tomáš Etzler dramaturgem zábavných pořadů ostravského studia České televize, kde mu vštěpovali, že státní televize má být „pěstí KSČ“ a má za úkol vzdělávat pracující lid. V roce 1991 odešel do USA, kde se začal živit jako nádeník, umývač oken či zahradník, ale natočil i jeden filmový dokument. K CNN se dostal díky neuvěřitelné vůli, píli a houževnatosti. Když se doslechl, že se štáb přechodně usídlil v tehdejším místě jeho bydliště, aby pokryl masakr na Columbine High School, a najímá k tomu i místní pracovníky, dlouho neváhal a nabídl své služby. Přijat byl zprvu jako řidič, ale díky vynalézavosti a připravenosti na sebe rychle upozornil: navrhl námět na reportáž o firmě, která motivy z právě spáchané hromadné vraždy velmi „pružně“ zakomponovala do „střílecí“ počítačové hry, a úspěšně ji natočil. I díky tomu se stal v CNN produkčním a postupně kariérně stoupal. Pomáhalo mu, že dokázal být v pravý čas na pravém místě, připravený nejen chopit se nabízených příležitostí, ale zároveň jim vycházet vstříc: například si na vlastní pěst a bez vědomí nadřízených vyřídil víza do Afghánistánu, a když jeho kolegyně, jež měla původně letět, náhle onemocněla, byl v redakci jediný, kdo ji mohl okamžitě zastoupit. Svěřovány mu byly stále náročnější úkoly, prací trávil takřka veškerý svůj čas, takže se mu CNN stala, jak sám říká, metaforickou manželkou. Naopak vztah k jeho reálné, původem skotské partnerce žijící v USA, to pochopitelně ničilo. Přiznává, že byl doma čtyři měsíce v roce i méně, což vydrží málokterá žena. V rozhovoru pro idnes.cz uvedl, že podobně je tomu zřejmě i u jiných reportérů: „Nedávno jsem seděl s novináři v hospodě v Jeruzalémě – čtyři chlapi stihli dohromady šestnáct rozvodů“. Jiná žena, korespondentka švýcarské televize v Číně, byla ale paradoxně jednou z hlavních příčin Etzlerova odchodu ze CNN a přesunu do Číny, kde pracoval pro ČT. (Zpětně ovšem opuštění CNN hodnotí jako největší profesní chybu svého života.) Celý příběh, který v knize vypráví, je potom rámován vztahem s Češkou, s níž zcela na počátku odletěl do Spojených států, tam se s ní rozešel, aby se po desítkách let náhle opět potkali a rychle zjistili, že už nechtějí být dál bez sebe. Kvůli ní dnes zase částečně žije v Nizozemsku. „Na světě žije několik miliard žen a já třicet let cestoval po celém světě, a nakonec se vrátím k ženě ze svého rodného města,“ uzavírá autor svoji knihu dojemně i paradoxně. I když současně konstatuje, že se v jeho životě opakují jakési sedmileté cykly…

Lesk a bída CNN
Hlavním tématem publikace ale nejsou autorovy vztahové problémy, ty nijak hlouběji nerozebírá ani si nevyřizuje účty. Především zde vysvětluje, v čem je americká žurnalistika jiná než evropská, respektive česká. Mluví také o tom, co novinářská profese obnáší v době Facebooku, Youtube a Twitteru. Poutavě popisuje, jak nemohl sehnat novináře, který by referoval o teroristickém útoku v Bangladéši, až si všiml, že kdosi v přímém přenosu popisuje událost na Twitteru. Když prověřil, že daný člověk je skutečně tam, kde tvrdí, jím zprostředkované informace se pak objevily přímo ve vysílání CNN. Celkově Etzler právem vyjadřuje hrdost na to, že některé jeho reportáže pro CNN měly obrovský dopad a pomohly některé věci posunout lepším směrem, například vyplácení kompenzací členům rodin, které omylem zabili američtí vojáci. (Americké angažmá v Iráku opakovaně kritizuje: „Američtí vojáci dělali v Iráku razie po domech, hledali zbraně. Zpočátku jsem byl nadšený. Rozrazili dveře, pobíhaly tam polonahé muslimky, děti brečely, muži zatínali pěsti. Fakt skvělý záběry. Ale po třech letech mi to začalo vadit. Připadal jsem si jako perverzní voyeur. Představil jsem si, že by taková armáda vtrhla do našeho domu, když jsem byl ještě malý.“) Zdůrazňuje přitom, že jako americký novinář se snažil udržovat distanc od americké armády a úřadů, a v případě, že získal nějaké dokumenty, předal je odpovědným orgánům v CNN – s důvěrou, že pokud by například obsahovaly plán teroristického útoku, informace by se neprodleně dostala k příslušným americkým bezpečnostním složkám. V tomto smyslu deklaruje, že pojmy novinář a zodpovědný občan se v USA nevylučují. Přitom odsuzuje tu část Ameriky, která je ve své uzavřenosti do sebe až sterilní – s překvapením líčí svoje zážitky z Utahu, kde prý byl podmínkou získání dobrého zaměstnání vstup do mormonské církve, což pochopitelně odmítl. Za nejobtížnější zemi, v níž působil, a to i z hlediska politického útlaku i znečištění životního prostředí a zdravotních důsledků, ovšem označuje Čínu, o níž se chystá napsat knihu (v jednom rozhovoru přitom pochválil způsob, jak tamní poměry ztvárnila Radka Denemarková v románu Hodiny z olova.)

CNN Etzler vykresluje jako profesionální organizaci s takřka neomezenými finančními možnostmi, která je schopná pro sebe na konkrétním místě zabrat celý hotel a původně ubytovaným hostům zaplatit pokoje v hotelech jiných, i dražších. Přesto smutně konstatuje, že i tam se ve vysílání začínají až příliš prosazovat komerční zájmy. Ostře odmítá obvinění, že je CNN zaujatá a že šíří komunistickou („Communist news network“) či levicově liberální ideologii. A celkem logicky se ptá, jak má novinář udělat pozitivní zprávu z faktu, že prezident jeho země pronesl za dva roky ve funkci dvanáct tisíc lží či nepravd. Podobně nepovažuje za zaujatost ani manipulaci případ, kdy novinář konstatuje, že na Hradě sedí proruský a pročínský vulgární opilec.

Emoce i fakta
Etzlerova radikalita při volbě silných a emočně zabarvených slov se netýká jen recenzované knihy: velkou pozornost třeba vzbudily jeho ostré výrazy na adresu Jaromíra Jágra a jeho cesty do Číny. Zřejmě to asi není nejlepší způsob, jak třeba s voliči Miloše Zemana komunikovat; například datový analytik Seth Stephens-Davidowitz v knize Všichni lžou: Velká data, chytré algoritmy a jak nám internet může říct, kdo opravdu jsme uvádí, že jakmile se snažíme takto orientované a rozzlobené lidi poučovat, „jejich zlost může ještě narůstat“. Pokud ale analytik dále radí zkusit jejich zvědavost „jemně popíchnout tím, že jim poskytneme nějakou novou informaci“, definuje v podstatě to, o co se Etzler svojí prací soustavně a vytrvale snaží. Jeho místy snad až příliš velké rozhorlení přitom plyne z upřímné a vášnivé touhy „žít v pravdě a ne ve lži“, která jej nutí stále znovu vydávat svědectví o tom, co viděl a zažil. Zkouší proto i nové prostředky, takže v recenzované publikaci líčí třeba i těžký zápas s knižním formátem chystaného čínského titulu, který je pro něj jako pro autora úplně nový. Bez onoho rozhorlení by ale asi novinářství nedokázal věnovat tolik energie, nepodstupoval by opakovaně smrtelné nebezpečí a tolik by mu neobětoval. Současně popisuje, že novinářské povolání mu splnilo všechny sny a fantazie, kromě uspokojení touhy po cestování a účasti na velkých událostech mu totiž umožnilo prožít hned „několik životů“. Knižní rozhovor, do něhož se přelévá i něco z novinářova neklidu, dynamiky a hyperaktivity, nám některé z nich poodkrývá, třebaže leckteré motivace vedoucí ke konkrétním rozhodnutím zůstávají před čtenářem skryty a popisované emocionální zvraty by možná v románu působily až nevěrohodně. Etzlerova víra v to, že součástí lidské přirozenosti je touha žít v pravdě, patří spíše do žánru utopie, ale zároveň je nedocenitelné, že ještě existují novináři, kteří se snaží něčím takovým řídit.