Osamu Tezuka (1928–1989) je dodnes největší hvězdou japonského komiksu, tvůrcem masově čteným i inovativním, hvězdou, jež se nebála experimentů a patřila k prvním tvůrcům nejen v Japonsku, kteří pochopili, že komiks nemusí být jen pro děti. Vzhledem k setrvávající, či dokonce rostoucí popularitě japonského komiksu u českých čtenářů je trestuhodné, že jsme se nějakého jeho díla nedočkali dříve. Ale asi to má svou logiku: Tezukovy masové hity jako Astroboy (1963–1976) už jsou příliš zastaralé a jeho náročnější práce zase nejsou tím, co v nabídce mangy čeští teenageři vyhledávají. Nakladatelství Crew (či možná překladatelka a japanoložka Anna Křivánková, která měla nejspíš na výběru rozhodující podíl) se nakonec rozhodlo zkusit to s rozsáhlým komiksovým románem Zpráva pro Hitlera, jednou z pozdních Tezukových prací z let 1983–1985. Snad proto, že Hitler na obálce bývá ve středoevropských knihkupectvích jednou z nejčastějších a nejúčinnějších vábniček. Zároveň je ale zapotřebí dodat, že Zpráva pro Hitlera je dílo výrazně antifašistické, pacifistické, a přes akční děj a stavbu napínavého dobrodružného seriálu také docela hloubavé, vyžadující od čtenáře alespoň základní porozumění dějinám nástupu nacismu a japonského militarismu koncem třicátých let. Naštěstí opravdu jen základní, protože historický kontext obsahuje většina ze sedmnácti kapitol prvního dílu (a první poloviny celého příběhu) vždy na poslední stránce a další vysvětlivky ohledně japonských reálií přidává v četných poznámkách ještě česká překladatelka.

Ústřední zápletka příběhu je postavena na konspirativní spekulaci, že Adolf Hitler měl židovské předky. Tuto skutečnost obsahuje jeho rodný list, který se nevysvětlenou shodou okolností dostane do rukou japonského levicového aktivisty. Ten je však v Německu brzy dopaden gestapem, zavražděn, přičemž po příčinách jeho smrti pátrá jeho starší bratr Sohei Tóge, sportovní novinář, který do Berlína přijel kvůli olympiádě. Tutéž třaskavou informaci zjistí také dva kluci v Japonsku, Adolf Kaufmann, syn německého diplomata a jeho japonské manželky a jeho o něco málo starší kamarád Adolf Kamil z židovské německé rodiny také usazené v Tokiu. A zatímco Sohei se mezi intrikami tajných služeb opakovaně ocitá v ohrožení života, oba kluci prožívají jen o něco málo dramatičtější dětství, komplikované zejména u malého Kaufmanna, který nesdílí nenávist svého otce a dalších krajanů k židům – protože je věrný svému židovskému kamarádovi. Cesty všech tří hlavních postav (a mnoha vedlejších) se různě míjejí a kříží, jsou plné vyhrocených dramatických momentů, ohrožení a zvratů.

Charakterem i výstavbou napínavého děje Tezuka vychází z novinových románů na pokračování z devatenáctého století. Komiksové seriály byly nejen v Japonsku jejich pokračovateli. V současné komiksové produkci, která je zaměřena spíše na kratší útvary, působí ten rozmáchlý epický projekt obdivuhodně, jakkoliv si Tezuka občas pomáhá trochu obehranými fintami: padouchové moc mluví a doplácejí na to, klíčové důkazy či dokumenty hlavním hrdinům neustále o vlásek unikají a tito hrdinové opakovaně osvědčují až nadpřirozenou fyzickou odolnost. Dodejme ovšem, že je nadpřirozená naštěstí spíše jen v bondovském než v superhrdinském měřítku a že ti hrdinové (zejména Sohei) dostávají docela slušně naloženo.

Standardnímu špionážnímu thrillerovému seriálu, jaké v osmdesátých letech slavily úspěchy třeba ve Francii (i u nás vyšla série XIII dvojice Jean Van Hamme a William Vance započatá v roce 1983), se ovšem Zpráva pro Hitlera také vymyká. Tezuka, přezdívaný v 60. letech kvůli okatým postavičkám pro děti „japonský Disney“, ve své kresbě z pozdního realistického období totiž stále drží také spodní proud grotesky a karikatury, takže v některých vypjatých scénách se hrdinové chovají jako postavy z Toma a Jerryho, bizarně se kroutí, skáčou, spodní čelist jim padá až na zem, či alespoň divoce poulí očima. Zpočátku to nepoučeného čtenáře překvapí, postupně si ale na ten eklektický mix melodramatu, akčního thrilleru a bizarní grotesky zvykne a ocení jej.

Jistě, zápletka s Hitlerovým židovským původem patří k oblíbeným spekulacím (výrazný nos, tmavé vlasy) už od Norimberského procesu, jakkoliv byla historiky přesvědčivě vyvrácena. Tezuka moc nevysvětluje, jak je možné, že se Hitlerův rodný list dostal zrovna do japonských rukou, a zdá se nepravděpodobné, že by právě odtud mohlo pro reputaci führera plynout skutečně vážné nebezpečí. Finty a triky seriálového románu už také občas působí překonaně. Ale v Tezukově originálním, pro českého čtenáře dosti nekonvenčním pojetí dostává všechno neobvyklé a poutavé kouzlo. A jistě, jsme teprve v polovině, ale už tak se zdá, že Zpráva pro Adolfa je v kontextu toho, co se dá v českých knihkupectvích dosud koupit, něčím vskutku mimořádným.