Bohumil Kartous, veřejnosti známý jako odborník na školství je zároveň člen a mluvčí skupiny Čeští elfové, která si předsevzala bojovat s internetovými „trolly“, snažícími se o „rozdělování naší společnosti a podporu extrémů“. Ve své první samostatné knize No Future: Vezeme děti na parním stroji do virtuální reality? víceméně spojuje obě tyto svoje aktivity. Problematiku vzdělávání v ní totiž vykládá v kontextu aktuálního vývoje české společnosti, jejího hodnotového směřování, demokratické orientace i rizik, která jí hrozí.

Učení autor vnímá jako dovednost nikoli pouze lidskou, protože právě učením získávaly živočišné druhy během evoluce komplexnější strategii k přežití. Jako lidstvo jsme ovšem „učení povýšili na excelentní způsob, jak vytvářet další a další nástavbu dosavadnímu způsobu vyrovnávání se s životními podmínkami“. Nebýt této pokročilé schopnosti, setrvávali bychom stále na pomyslných stromech a nemuseli si lámat hlavu s tím, jak zvládnout a udržet pod kontrolou technologie, které jsme sami vynalezli.

Ona „pomyslná džungle“, jíž čelíme, se ale změnila: „Liány nahradily řetězce binárního kódu tekoucí v myriádách okolo nás a vytvářející nepřehledný shluk informací, mezi nimiž je třeba se zdatně prosekávat. Během pár generací jsme přestali krmit domácí zvířata ve vlastních chlívech a začali číst informace na přebalech průmyslově zpracovaných potravin, abychom zjistili poměr biosložek, chemie, sacharidů, lipidů a proteinů.“

Proces učení, jak nás jím evoluce vybavila, už v tomto okamžiku nedostačuje. Potřebovali bychom učinit z učení samotného uvědomovanou, záměrnou strategii přežití. Na expanzi technologií můžeme z evolučního hlediska reagovat pouze expanzí vzdělání. Minimálně v ČR jsme ale podle autora zatím nebyli takového obratu schopni. I když na verbální rovině mnozí takovou nutnost změny deklarovali. Kupříkladu i Václav Havel ve svém Letním přemítání tvrdil, že „škola musí vést mladé lidi také k sebevědomému občanství“. A také Národní program rozvoje vzdělávání v České republice: Bílá kniha (Ústav pro informace ve vzdělávání, Praha 2001) byl podle autora dobře a poctivě míněný koncept, který ale v převážné většině zůstal na papíře.

Neblahé dědictví a jeho vymírání

Důvody popisuje „elf“ Kartous mimo jiné i metaforou z Tolkienova Pána prstenů: „Češi připomínají legendární hobity. Podívejte se na ně, malý nárůdek malých lidiček, kteří vědí, že okolo běží velký svět plný nebezpečí, jimž by mohli jen těžko čelit. Občas dokonce někdo z těch podezřelých a nebezpečných cizinců zavítá do Kraje plného zelených kopečků a takové té venkovské pospolitosti. Jsme ale rádi, pokud se to děje co nejméně a pokud ten velký zlý svět Kraj obchází obloukem. Nechceme vědět, co se v tom velkém světě děje a proč… Zatím si hýčkáme hobití představu o Kraji, do nějž ty internety nedosáhly. Přitom se z naší malebné země už dávno stal Kraj.cz.“ Na vině je podle Kartouse dědictví komunismu: ti, kteří vyrostli a byli zformováni před rokem 1989, bez možnosti naučit se uvažovat a jednat demokraticky v období, v němž se utváří jejich politicko-sociální charakter, „nemohou dost dobře vytvářet principálně demokratické prostředí. Změnu může přinést jen jejich přirozený odchod… Neumějí-li totiž rodiče ani učitelé překonat svůj vlastní handicap způsobený životem ve společnosti, která vnitřní důvěru ztratila a v níž byla participace záměrně omezována, či dokonce trestána, nelze očekávat, že to budeme umět naučit své děti.“ A dokonce i dobře mířené reformní snahy pedagogů narážejí na konzervatismus rodičů, kteří si chodí do škol stěžovat a protestují proti tomu, aby jejich dítě bylo například vystaveno nějaké „multikulturní ideologii“.

Existují samozřejmě způsoby, jak se vzdělávat mimoškolně, a zvláště bohatší lidé nemají a nebudou mít problém si je zařídit, ale celkový stav českého školství by měl zajímat i je. „I jejich děti totiž budou odvozovat svou vlastní spokojenost od stavu společnosti, ve které žijí. I oni proto nesou odpovědnost za společnost jako takovou, bez ohledu na jejich současné pohodlné sociální postavení.“

Kartous ovšem uvažuje o principech výchovy obecně. Děti by měly být vystavovány překážkám a určité míře nejistoty: „Od toho, že se tříleté dítě samo obslouží, má-li žízeň, přes zvyšování jeho resilience vůči bolesti, když si odře koleno a rodič se pouze usměje, aniž by zásadně intervenoval, přes úkol ‚běž prosím a popros obsluhu, jestli by ti dala ubrousek, aby ses mohl vysmrkat‘ po vyřizování přihlášek na střední školu či brigády ve věku 15 let.“ Doporučuje také vést děti k vykonávání činností, které vyžadují soustředění přesahující běžnou míru pozornosti (tedy několika málo minut), jako je čtení nebo hra na nástroj. A nezastupitelný je pohyb, který podporuje všechny ostatní žádoucí vlastnosti, jako sebepoznání, odolnost, koncentraci. Profesionální sport ale není cesta, kterou by autor doporučoval. Z hlediska celoživotního vztahu k pohybu mohou podle něj spíše prospět sportovní kroužky, ale co prospívá nejvíce, to je příklad samotných rodičů. Z jejich strany je pak základní bezpodmínečný láskyplný vztah k dětem a to, aby je obdarovávali především vlastním časem, péčí a pozorností.

Hledání domácích zdrojů

To samozřejmě nejsou žádné novinky, vše plně koresponduje s tím, co radí přední světoví odborníci a co se lze i česky dočíst v přeložených knihách jako Příběh lidského těla: evoluce, zdraví a nemoci nebo Odpojený muž: Jak technologie připravuje muže o mužství a co s tím. Kartous své myšlenky ovšem odvíjí spíše od domácí tradice, takže se odvolává například na klasika Zdeňka Matějčka (1922–2004). A když píše o významu Wikipedie, nechválí ji abstraktně jako „model pro nový přístup ke spoluautorskému výzkumu a šíření vědění v digital humanities a celé akademické obci“, jako nedávno přeložená kniha Digital Humanities, ale opět ji zakotvuje v české realitě, když vypráví příběh profesora Jana Sokola (nar. 1936). Ten místo boje proti přebírání chybných hesel z Wikipedie začal s jejich opravováním a tvořením: „Místo snahy o legrační boj s technologií, připomínající luddistické rozbíjení strojů, začal s technologií spolupracovat.“ A někteří učitelé se chvályhodně snaží studenty vtáhnout do vzdělávacího projektu: zadanou seminární prací je pak například napsání hesla na Wikipedii, případně se v hodinách zkoumá historie psaní některých hesel a interpretační války, které se nad nimi vedou. Ideálem, k němuž by chtěl směřovat, je autorovi školství ve Finsku, kde se dnes učitelem může stát pouze člověk, který „vykazuje nejen vysokou úroveň akademických výsledků předchozího studia, ale zároveň je schopen prokázat i to, že je charakterově, osobnostně nadán k tomu, být učitelem“. V důsledku toho „ve Finsku učí jen ti nejlepší, o místo se pere 170 uchazečů“, jak říká učitel jedné tamní základní školy. Učitel tam podle onoho Fina důvěřuje žákům, že „odvedou dobrou práci, i když nebudou sedět v lavicích před ním. Někdy třeba děti mohou jít samy ven, kde pracují na zadaném úkolu.“ Někteří, jako u nás Cyril Höschl, provokativně namítají, že (volně parafrázuji) pokud má škola připravovat žáky na život, tak i v něm se potkají s hlupáky a omezenci, s drsností, zlobou a nespravedlností nadřízených, takže pokud je zažijí už ve škole, může jim to prospět. Někoho to ale může zlomit, odpovídáme, a onu prvotní zlobu a nespravedlnost to nijak neomlouvá. Podobně to, že některé děti prožily šťastné dětství v době komunismu, že dokázaly politický tlak, pronásledování či hrozbu svým kouzelným zrakem proměnit v cosi méně hrozivého, či dokonce napínavého, neumenšuje zlou povahu onoho tlaku. Než tedy ze škol dělat pokusné laboratoře, zkoušející, co všechno děti vydrží, (nebo je v tomto stavu udržovat) bezpečnější je asi volit finskou cestu…

Kniha je psána esejistickým stylem, v němž se mísí autorovy exkurzy do úlohy vzdělání v životopisech jeho předků a líčení jeho osobních konfliktů s konzervativními učiteli a rodiči s obecnými úvahami o vztahu školství a společnosti. Některá jeho vyjádření, jako „globální upgrade“, jsou možná až samoúčelně stavěna na vnějším efektu a připomínají někdy příliš rozevlátý styl Tomáše Sedláčka, který ke knize napsal doslov. Další pasáže jsou mírně přitažené za vlasy, například když Kartous píše: „Z historického hlediska jako bychom se vraceli do období lovců, jejichž život byl nevyzpytatelný, každý den mohl přinést nějaký nečekaný zvrat a za každým stromem mohlo číhat nebezpečí, jemuž lovci nutně museli jít vstříc a na které bylo nutné být připraveni. Svět současných dětí se v lecčems podobá životu v džungli.“ Průměrnému Čechovi dnes maximálně hrozí, že mu ujede autobus nebo že ztratí mobil, ale jinak je dnešní doba poklidnější a mnohem bezpečnější než třeba středověk s lokálními válkami jednotlivých feudálů, morovými ranami i běžnými útoky divokých zvířat. Ostatně mírně kritická je v tomto smyslu i předmluva Mikuláše Beka, který otevřeně nesouhlasí s Kartousovou vírou, že naše doba prožívá nejrychlejší tempo změn v lidské historii: „Jako historik 19. století bych spíše řekl, že v dějinách se střídají období rychlejších změn či diskontinuit s klidnějšími. Osobně jsem přesvědčen, že změny každodennosti, které prožívali lidé v polovině 19. století s nástupem průmyslu, občanských práv, medicíny a techniky, byly možná radikálnější než tempo, kterým střídá jedna inovace mobilního telefonu nebo sociálních sítí druhou téhož.“

Další papírový pokus?

Některá Kartousova prohlášení jsou příliš zevšeobecňující či neurčitá, třeba když varuje: „Už nestačí reprodukovat stávající, jelikož stávající se před očima mění v minulost, kterou překrývá nová podoba existence. Snaha o udržení kmenové identity, pokud přetrvá jako hlavní motiv, v takovém případě povede k neodvratnému konci, stejně jako u těch přírodních národů, které se setkaly s novou technologií.“ Zneklidněný čtenář se může ptát: konci čeho přesně? Podle Kartouse česká společnost a její management „nepochopily, že nejde o množství a kvalitu ‚železa‘, které do škol dodáme, nýbrž o dovednost a ochotu učitelů technologické prostředky používat“. Paradoxně se ovšem slavnostního křtu knihy účastnilo nejen několik českých senátorů včetně Jiřího Drahoše, kterého v prezidentské volbě podpořila skoro polovina občanů republiky, ale dokonce i ministr školství Robert Plaga (z hnutí ANO), takže se nedá tvrdit, že by autorovy myšlenky u nás neměly žádnou společenskou podporu.

Je zjevné, že autorova silná vyjádření mají veřejnost vyburcovat, ostatně i jiní odborníci, jako Daniel Münich, uznávají, že velká část zdejší veřejnosti je vůči významu vzdělání apatická. I když se autor učitelů spíše zastává a v jejich povolání vidí vznešenou kombinaci „mudrce, hrdiny i rebela“, která není dostatečně ohodnocena (ve srovnání se zeměmi OECD a Evropské unie zůstáváme na posledním místě), někteří pedagogové reagují spíše na jeho kritiku zkostnatělosti lidí formovaných dobou komunismu. Takže kupříkladu bývalý předseda Asociace středoškolských češtinářů Jiří Kostečka mu před časem na webu adresoval emotivní slova: „Pane Kartousi, přestaňte laskavě dělat z praktikujících učitelů debily a konzervativce, kterým ujel vlak.“ Ačkoli jsou vize, které Kartous prosazuje, následováníhodné a je dobře, že na ně upozorňuje, v některých aspektech zůstávají příliš nekonkrétní. A navzdory přítomnosti tolika významných politiků na křtu knihy není nikde žádná záruka, že jeho kniha nebude jen další z řady krásných, leč neuskutečněných plánů, jejichž výčet sám podává. Abychom se totiž přiblížili finskému modelu, na to možná nestačí ani schopnosti a moc elfa. O některé věci však stojí za to usilovat, ač se to zdá předem prohrané – jako když se bojácní, malí a slabí hobiti ze svého Kraje vydávali za záchranu světa bojovat proti neskonale silnějším a mocnějším protivníkům.