Zatímco nejslavnější dílo Corto Maltese italského komiksového scenáristy a kreslíře Huga Pratta (1927–1995) nakladatelství Albatros kvůli tiskovým chybám stáhlo z prodeje, letos o něco dříve vydaný svazek dvou příběhů z osmdesátých a devadesátých let je možné pořídit bez obav, snad jen s tradiční výhradou k edici Mistrovská díla evropského komiksu – že totiž zmenšuje původní velkorysejší formát frankofonního alba. Zde to ale zas tak zásadně nevadí: Manara není typ kreslíře, který si potrpí na detaily, a bez výjimky pracuje se třemi řadami oken, takže mírné zmenšení není tak mrzuté jako u některých jiných komiksů zmíněné edice.

Indiánské léto z roku 1983 zařadil britský komiksový historik Paul Gravett do souboru 1001 komiksů, které musíte přečíst dřív, než zemřete a francouzský autor dotyčného hesla Nicolas Finet píše o „rivalitě obou spolupracovníků, kteří v době vzniku díla již byli každý zvlášť výraznými autory“. Rivalita je možná příliš silné slovo, přesto je zajímavé, jak se v jednom komiksu potkávají (či lépe řečeno střetávají) scenáristova snaha zachytit málo zmapované období prvních osadníků v Americe a kreslířova tradiční tendence příběh výrazně erotizovat.

Vše otevírá působivá, docela poeticky zachycená scéna znásilnění světlovlasé bělošské osadnice dvěma mladými Indiány (přičemž jeden, nazývaný Holanďan, je míšencem, také se světlými vlasy). Přistihne je přitom jiný osadník a oba nemilosrdně zastřelí. Dosavadní křehké soužití mezi bělochy, převážně protestantskými Angličany, a Indiány, kteří počátkem 17. století, kdy se vše odehrává, ještě zdaleka nejsou v takové defenzivě jako v pozdějších stoletích, je tak narušeno a kmen se vydává pomstít své mrtvé. Nejprve napadne osamělou farmu, pak však posbírá bojovníky i z jiných kmenů a zaútočí na celé město, které dobyde a vyplení. Bojové scény přitom tvoří podstatnou část komiksu – Manara je nakreslil dynamicky a jednotlivá okna zaplnil obdivuhodně velkými skupinami bojujících.

Ještě podstatnější jsou ovšem osudy rodiny Lewisů, která žije odděleně od ostatních na osamělé farmě. Třem dospělým a jednomu pubertálnímu drzounovi vládne ocejchovaná matka, jejíž smutný příběh o zneužívání a zavržení by dnes mohl posloužit aktivistkám MeToo. Manara jej sice nezlehčuje, ale jak její sexuální zkušenost, tak milostné scény ostatních postav líčí se zjevným potěšením, přičemž postupně vyplouvají na povrch všemožné hříchy i těch zdánlivě nejctnostnějších obyvatel protestantské komunity. Je to pozoruhodný mix nastudované historie, dobrodružného příběhu v duchu Jamese Fenimora Coopera a explicitní a zároveň elegantní erotiky, jejíž byl v osmdesátých letech Manara nejslavnějším kreslířem.

Druhý příběh se odehrává v Americe jižní, o století později, a sleduje osudy mladého anglického námořníka, jehož fregata se chystá dobýt španělský přístav na území dnešní Argentiny. Opět jde o skutečné události, tentokrát již lépe zdokumentované – Britové se tehdy v rámci napoleonských válek pokusili obsadit Buenos Aires, jejich úspěch však trval jen šestačtyřicet dní. Pratt na pozadí historických událostí opět rozvíjí intimnější příběhy, zejména ten o mladém muži, který získává první bojové i sexuální zkušenosti. El Gaucho má ještě trpčí konec než předchozí příběh, a to se Pratt ani nedostal ke znovudobytí města Španěly.

Oba komiksy mají přitom společné nejen smutné vyústění, ale především (navzdory exponované sexualitě a občas trochu šablonovitým mizerům) docela realistické zachycení doby i postav. Jde o nepříliš výjimečné, spíše drobné hrdiny, kteří mají jen přízemní sny a touhy (hlavní hrdina El Gaucha spolu s markytánkami z britských lodí plánují založení nevěstince), ale ani ty se jim nepodaří naplnit, protože dějiny jimi smýknou jinak. Vlastně jsou to podstatně dospělejší komiksy, než by jeden od obou tvůrců čekal.