Pohanství a polyteismus v poslední době zažívají revival. Někteří lidé se snaží osobně praktikovat obnovené kulty včetně třeba uctívání bohů starých Řeků. V některých státech už tyto skupiny získávají oficiální uznání od státních institucí. Třeba v Dánsku je možné uzavřít státem uznávanou pohanskou svatbu. A například při inauguraci litevského prezidenta Algirdase Brazauskase byl roku 1993 nejprve prováděn pohanský rituál, na který až poté navázal obřad katolický. A od roku 2017 je „helénská víra“ oficiálně uznaným náboženstvím také ve zmiňovaném Řecku: podle zaštiťující organizace Řeckých pohanů – Nejvyšší rady etnických Helénů (YSEE) „se o tento typ zbožnosti nějak zajímá až 100 tisíc řeckých občanů“, i když praktikujících členů jsou zhruba jen dva tisíce (jak uvedlo Radio Wave). Jejich aktivity musí každopádně řecký stát brát vážně, ačkoli jedna zdejší grécistka jejich veřejná vystoupení zhodnotila jako „legrační výstupy v ještě legračnějších televizních pořadech“.

Chvála plurality

Jiní se k pohanům obracejí z dalších, méně konkrétních důvodů: hledají u nich inspiraci pro dnešní veřejný život a filozofii. Německý filozof Odo Marquard (1928–2015) napsal dokonce celou knihu, příznačně nazvanou Chvála polyteismu. O monomýtu a polymýtu. Vrací se v ní do předkřesťanských období, kdy mnohost bohů, dělba kompetencí mezi jednotlivými božstvy, mnohost příběhů, kterými žili antičtí bohové, formovaly i analogické vztahy mezi lidmi: ti mohli mít (v interpretaci Břetislava Horyny) „současně mnoho bohů, mnoho příběhů i vyústění svých vlastních životních příběhů“. Člověka prý na každém kroku nepronásledovaly příkazy odvozené jen z jediného mytického příběhu: ke každé nadpozemské síle existovala protisíla a obě navzájem se vyvažovaly. To vše podle Marquarda vytvářelo volný prostor, v jehož rámci se mohla realizovat svoboda člověka. Tato pluralita jí, jak napsal Petr Přikryl v časopisu Slovo a smysl, svědčila lépe než „důsledné uplatňování jednoho výlučného principu“.

Dalším myslitelem, který k tomuto tématu přistupuje z obdobné společenské perspektivy, je francouzský politický filozof Alain de Benoist. Jeho kniha Být pohanem (Comment peut-on être païen?) vyšla původně už roku 1981. Autor se v ní chtěl přiblížit k tomu, co „sahá až na kost toho, co je jádrem evropského myšlení, cítění a prožívání; toho, co je Evropanům původní už od prehistorie, a co je v Evropě skrytě přítomné dodnes, protože christianizace to mohla potlačit, ale nikdy to nemohla zničit.“

Benoist na pohanství vedle plurality oceňuje hlavně lidskou aktivitu a spoluúčastenství: „Člověk je tvůrcem bohů, protože on je tím, kdo jim uděluje smysl.“ Místo toho, aby byl panteon opakem lidského světa, je jeho „nejintenzivnější a nejsolidnější obhajobou. Samotní bohové vykazují lidské vlastnosti a svědčí o stejném množství tužeb“. Zeus i Ódin jsou sice svrchovaní, ale nejsou to tyrani. Náboženství je podle autora „cementem kolektivních struktur, zatímco náboženství individuální spásy má za následek spíš jejich rozpad“, tvrdí Benoist diskutabilně.

Disciplína a kolektiv

Starověké kulty podle autora „posilují všeobecnou disciplínu“ a jsou prodloužením společenské hierarchie. „Praktikovat“ náboženství znamená být dobrým občanem potvrzujícím svou solidaritu s osudem města. Mezi Germány je kult základem sakrálna a to je zase základem zákonodárství. „Ne jako individuum, jako oddělený jedinec, se Řek klaní anebo se bojí boha, ale jako hlava rodiny, jako někdo, kdo je členem rodu, bratrstva, lidu, města,“ cituje autor uznávaného odborníka na staré Řecko, Jean-Pierra Vernanta. Naopak judeo-křesťanský monoteismus podle autorova sporného tvrzení „nevytvořil ani tak podmínky pro respektování individua, jako spíš pro jeho deformaci známou jako individualismus, tedy ideologii, jež po svém přenesení do profánního života legitimizuje odtržení jedincovy solidarity od zbytku společnosti“. Vztah s božstvím se tak stává pouhou individuální záležitostí: jedinec se stará pouze o svou vlastní spásu.

Podobně Benoist kritizuje křesťanství za jeho vztah k sexualitě. Sám za sebe prohlašuje: „Rozhodně stojím na straně těch, kdo vyzdvihují sílu a krásu fyzického těla, proti těm, kdo se ho snaží znehodnotit ve jménu prvenství univerzální ideje totožné s judeo-křesťanským logem.“ Ale současně odmítá i příliš rozbujelou pansexualitu, a to se zdůvodněním, že člověk není čirá přirozenost: není možné ho redukovat na biologii, instinkt a pudy. „To, co dělá člověka specifickým, stojí na jeho schopnosti konstruovat sám sebe, což se však nedělá tak, že odmítne jakákoli pravidla, ale tak, že si pravidla sám a dobrovolně uloží.“

Problematické politické implikace

K pohanství se autor hlásí i v mnoha svých jiných textech, které jsou explicitnější. Například v Manifestu Nové pravice, jejímž cílem má být obrana etnik, jazyků a regionálních kultur ohrožených zánikem i původních domorodých náboženství a „podpora národů v boji proti západnímu imperialismu“. V něm mimo jiné uvedl: „Pro Novou pravici nejsou minulost, přítomnost a budoucnost různé časy usměrňované a vektorizované historie, ale věčnými dimenzemi každé prožité chvíle. Minulost, stejně jako budoucnost, jsou přítomny v každém aktuálním dění. Proti této přítomnosti – základní kategorii času – stojí nepřítomnost: zapomenutí původu a zatemnění obzoru. Tato koncepce světa byla vyjádřena již v evropském starověku, lze ji rozpoznat jak v kosmogonických příbězích, tak v předsokratickém myšlení. Pohanství Nové pravice neznamená nic jiného než uvědomělou sympatii k tomuto starému chápání světa.“ Politické poselství, které z autorových úvah může vyplývat, je pak dosti problematické, jak ostatně správně konstatoval už historik Jiří Hanuš v článku Dokonalá analýza s rozpačitým dodatkem, což je recenze Benoistovy knihy Totalitarismus: komunismus a nacionální socialismus - jiná moderna 1917–1989 : hrozby a výzvy dneška (Délský potápěč, 2018) z časopisu Kontexty.

Naopak české vydání knihy Být pohanem uvítala Ryg Mortys, členka Runové gildy a facebookové skupiny Přátelé runové magie a severské tradice. Právem kritizovala Benoistovu tezi, že v současnosti už neexistují žádné mýty, ale nadšeně přijímá jeho výzvy vzývat bohy jejich jmény. Mortys tvrdí, že voláme-li „boha nebo bohyni jeho jménem, přivádíme je zpět na tento svět“. Oni se totiž podle ní skutečně vrátí: „Naši bohové, drobní duchové a bytosti, naši předkové a všechny ty neuvěřitelně pestré síly a možnosti získají znovu svůj domov… a smysl. A v našich užaslých očích nabydou znovu své velikosti a slávy!“ Kéž by tato kniha inspirovala jen k novopohanským rituálům. Vzhledem k autorovu politickému směřování se v ní ale zřejmě skrývá i potenciál mnohem temnější. A vůbec ne legrační.