O umělém jazyku esperanto patrně někdy slyšel každý, zřejmě by se ale jen těžko podařilo najít všeobecnou shodu na tom, zda jej klasifikovat jako mírně podivínský koníček, plnohodnotný předmět vědeckého výzkumu, či prostředek k dosažení celosvětového míru. Na jedné straně se esperanto dostalo do kdysi populární disneyovské Příručky mladých svišťů po bok podobně kuriózních dovedností jako sčítání chetitskými číslicemi nebo identifikování námořních vlajek, na druhé straně bylo uznáno římskokatolickou církví jako liturgický jazyk, existuje bohatá překladová i původní, v esperantu psaná literatura (jak dokazuje i recenzovaná kniha), jakož i filmy točené v tomto jazyce, ještě v devadesátých letech dvacátého století se objevila myšlenka užití esperanta jako hlavního komunikačního jazyka v institucích Evropské unie, a na univerzitě v polské Poznani je dokonce možné studovat obor přímo nazvaný interlingvistika a esperantologie, přičemž jedním z dosavadních dvou českých absolventů je překladatel knihy Jindřich Košťálek. Téměř oficiální podpory se esperantu dostalo v období komunismu, kdy ve Státním pedagogickém nakladatelství vycházely česko-esperantské slovníky, a až do poloviny devadesátých let bylo dokonce možné si v tomto jazyce v železničním jízdním řádu prostudovat základní instrukce k jeho používání, konkrétně pod heslem: „Koleje spojují země, esperanto národy.“ V období stalinských monstrprocesů a v nacistickém Německu naopak mnoho esperantistů za svou zálibu zaplatilo uvězněním. Ať už tedy esperanto vidíme jakkoli, je zjevné, že se jedná o významný fenomén, který mimo jiné svému tvůrci, lékaři Ludvíku Lazaru Zamenhofovi, vynesl opakovanou, leč nikdy neproměněnou nominaci na Nobelovu cenu za mír.

V současné době je hlavním českým producentem esperantské a esperantologické literatury nakladatelství Kava-Pech, které světové esperantské obci zpřístupnilo např. překlady Švejka, Čapkova dramatu R.U.R, spisů Jana Husa nebo nejnověji slavného románu Odzbrojte! pražské rodačky Berthy von Suttnerové, a díky své produkci v esperantu drží mezi českými nakladatelstvími rekord, neboť své knihy distribuuje do více než 60 zemí světa. Je proto celkem logické, že i český překlad práce ruského zamenhofologa Alexandra Korženkova (nar. 1958) s jednoduchým názvem Ludvík Lazar Zamenhof. Život, dílo, ideály, pořízený již zmíněným Jindřichem Košťálkem, spatřil světlo světa právě v tomto nakladatelství.

Na začátek je nutno zmínit, že v případě českého vydání se jedná o zkrácenou verzi Korženkovovy obsáhlé biografie tvůrce esperanta, doplněnou o řadu informací relevantních či jinak zajímavých pro českého čtenáře. Tyto změny byly provedeny s autorovým vědomím, v zájmu zachování přehlednosti tuzemské esperantologické produkce je ovšem vhodné na tuto skutečnost upozornit.

Zamenhofův životní příběh se do značné míry vymyká ustáleným klišé o geniálních či jinak významných osobnostech lidských dějin: esperanto mu sice nevyneslo závratné příjmy a významná ocenění (je vhodné podotknout, že o nic z toho Zamenhof ani nijak zvlášť nestál), nezemřel ale ani zapomenutý a v chudobě jako mnozí jiní géniové. Jako židovský poddaný ruského cara narozený na polském území byl Zamenhof odmala konfrontován s národnostními a náboženskými rozdíly a nezřídka i rozpory, na které byla tato oblast Evropy tradičně bohatá. Tím, jak tyto rozdíly překonat, se Zamenhof zabýval již během gymnaziálních studií a již tehdy přišel na myšlenku neutrálního jazyka, kterým by se příslušníci různých národů mohli mezi sebou dorozumívat, aniž by jeden či druhý měli oproti svému partnerovi výhodu v užívání mateřského jazyka. Tyto rané pokusy, dnes označované jako protoesperanto, ztroskotaly zejména na silném odporu Zamenhofova otce, nutícího syna ke studiu bez zbytečného rozptylování. Představit celý projekt veřejnosti tak Zamenhof mohl až po dokončení studií ve svých osmadvaceti letech – na to je dobré nezapomínat, neboť v obecném povědomí je ukotven Zamenhofův portrét pořízený až v pozdějším věku (tento portrét se koneckonců dostal i na obálku knihy). Jak samotná myšlenka esperanta, tak jeho propracovanost dosvědčují Zamenhofovu mimořádnou intelektuální vyspělost, byl-li schopen svůj záměr uvést v život ještě před dovršením třiceti let věku.

Korženkov ale nepopírá, že poměrně dlouhou dobu se projekt esperanta potácel na samé hranici přežití, časová a finanční náročnost s ním spojená pak uvrhla do existenčních potíží, naštěstí ne fatálních, i Zamenhofovu rodinu. Rozmach esperanta přišel až poté, kdy zaujalo mnohé příslušníky francouzské intelektuální elity, čímž nový jazyk ztratil pel pouhé zajímavé východoevropské kuriozity. Snad esperantu pomohlo i to, že k němu po jeho představení „konvertovala“ řada příznivců jazyka volapük, utvořeného německým knězem Johannem Martinem Schleyerem o několik let dříve (později však spory o reformu esperanta vedly k tomu, že řada esperantistů podobným způsobem přešla k jazyku ido, známému dnes především u náruživých luštitelů křížovek). Je jen škoda, že Korženkov alespoň v náznaku nezodpověděl otázku, proč je esperanto dodnes relativně populární, zatímco volapük, ido a další umělý jazyk idioma neutral se v podstatě od svého vzniku nacházejí blízko vymření (lze-li tento výraz s určitou mírou nepřesnosti v případě umělých jazyků použít). Je esperanto výrazně propracovanější než ostatní zmíněné jazyky? Či výrazně snadnější na naučení? Nebo se mu jen dostalo lepší propagace? Na tyto otázky bude muset čtenář hledat odpověď jinde, vodítkem mu může být v závěru knihy přiložený seznam doporučené literatury a relevantních internetových zdrojů.

Zamenhof se ale v životě nezabýval jen esperantem, ba naopak – celosvětový univerzální jazyk byl jen součástí mnohem šířeji pojatého záměru odstranit rozdíly mezi národy a náboženskými vyznáními a tím dle Zamenhofa odstranit hlavní příčinu válek ve světě. Zamenhofovy ideje prodělaly během let poměrně složitý vývoj a je Korženkovovi ke cti, že tento vývoj a rozdíly mezi jednotlivými fázemi dokázal popsat dostatečně srozumitelně, aby je byl schopen pochopit i čtenář bez hlubších znalostí filozofie a teologie. Patrně příliš nepřekvapí, že Zamenhofovy myšlenky zpočátku vycházely z judaistické nauky – sám Zamenhof byl během studií aktivním účastníkem židovského spolkového života a kromě toho se koncem 19. století nejen v carském Rusku hojně diskutovalo o otázkách židovské identity, o možnosti vzniku samostatného židovského státu a souvisejících tématech. Zamenhofova idea hilelismu vycházela z představy reformy judaismu, kterou posléze přijmou za svou i jinověrci, na jednom místě doslova napsal, že „místo toho, abychom byli pohlceni křesťanským světem, my ho pohltíme.“ (V kontextu tohoto výroku a s ním spojených myšlenek lze snáze pochopit, proč byli esperantisté později v nacistickém Německu vystaveni pronásledování). Hilelismus byl příliš formován situací ruských Židů, než aby mohl dosáhnout globálního úspěchu na způsob esperanta, proto Zamenhof své myšlenky několikrát přepracoval, až získaly podobu homaranismu, který představoval spíš morální kodex než náboženské hnutí. Základní myšlenky homaranismu, tedy rovnost ras, národů a náboženství, lze jistě v obecné rovině přijmout, ale předpoklady, že by homaranisté měli aktivně usilovat o odstranění rozdílů mezi národy do té míry, že nebudou slaveny ani národní svátky, jiné jazyky než neutrálně lidský jazyk (čímž Zamenhof myslel nepokrytě esperanto) budou užívány jen v soukromém styku a že dojde k přejmenování existujících států tak, aby jejich název neodkazoval na dominující etnikum (tedy např. Petrohradsko místo Rusko), zní z dobového i dnešního pohledu velmi radikálně, případně naivně (jak by asi většina obyvatel Čech a Moravy přijala návrh změny názvu státu na Pražsko?). Bez alespoň hrubého nastínění těchto myšlenek by ale byl Zamenhofův portrét neúplný, neboť by čtenář zůstal ochuzen o vysvětlení Zamenhofových motivů. V posledních letech života se Zamenhof bohužel stal svědkem toho, jak se jeho myšlenky zcela minuly účinkem, na ideje homaranismu zareagovala skepticky či přímo negativně velká část esperantistů, do esperantského tisku pronikly antisemitské výpady a Evropu navíc zachvátily víry první světové války.

Odhadnout počet lidí, které esperanto a další Zamenhofovy myšlenky oslovily, je velmi nesnadný úkol. Česká wikipedie uvádí odhady, dle kterých v současnosti esperanto celosvětově ovládá sto tisíc až dva miliony lidí, což je skutečně velký rozptyl. K velkým příznivcům esperanta patří i autor knihy, o čemž svědčí i skutečnost, že originál knihy byl napsán v tomto jazyce. Zkoumat blíže Zamenhofův život bez znalosti esperanta je téměř nemožné, neboť Zamenhof sám řadu dokumentů, manifestů, článků a dalších textů psal přímo v něm a ne vždy vyšel text paralelně i v dalším jazyce. Při vší úctě k Zamenhofovu dílu ale nelze přehlédnout, že Korženkov sklouzl k druhému extrému a až na výjimky (v řádu jednotek) vychází výlučně z pramenů a literatury esperantské provenience. Základní fakta tím pochopitelně ovlivněna nejsou, o recepci esperanta většinovou populací v jednotlivých zemích, reakcích příznivců volapüku a dalších souvislostech se tak čtenář ale bohužel nedozví nic – jistě by se přitom jednalo o zajímavé informace.

Předchozí odstavec nicméně nemá naznačit, že by kniha byla vhodná jen pro příznivce esperanta. Knihu lze rozhodně doporučit i čtenářům, pro které je esperanto dosud jen neurčitým pojmem. I díky rozsáhlé příloze, jednak obsahující texty většiny klíčových Zamenhofových manifestů a projevů, jednak odkazující na další zdroje, se jedná o vhodný, rozsahem přiměřený úvod k danému tématu, který možná někoho přivede ke studiu esperanta, u někoho vyvolá jen zakroucení hlavou nad některými Zamenhofovými snad až příliš naivními myšlenkami – každopádně ale přiblíží osobnost tohoto muže, který se upřímně snažil najít řešení problémů, jež v jeho době trápily lidstvo. Byť ve své snaze úspěšný nebyl, obohatil mnoho následujících generací a po boku mnoha dalších tak napomohl vytvářet svět, ve kterém dnes žijeme.