Pomáhat vytvářet mladým lidem život v celém jeho bohatství různých zkušeností a prožitků. „Učit se být.“ To byly cíle, o něž usilovala legendární Prázdninová škola Lipnice (PŠL). Oč v ní vlastně šlo, na co navazovala, jaká byla její prehistorie a vznik, jaké metody se v ní používaly a jak se následně vyvíjela, obsáhle popisuje kniha Zahrady pozemských radostí: Pohledy z dějin výchovy v přírodě.

Publikace začíná krátkým výkladem o Henry Thoreauovi, pokračuje kapitolkami o E. T. Setonovi, Baden-Powellovi nebo Jaroslavu Foglarovi. Nechybí ale ani pojednání o Vittorinovi Da Feltre, u nás málo známém pedagogovi, který se už v 15. století ve škole v Mantově pokoušel „u svěřenců podněcovat ctižádost, rozvíjet odvahu, smělost, sílu a odolnost vůči bolesti a nepohodlí.“ Souběžně je stručně připomenut význam organizací, které zmínění inspirovali nebo v nich působili (i některých dalších): YMCA, Liga lesní moudrosti, trampové a Česká tábornická unie. Zakladatelé PŠL byli absolventy Ústřední tábornické školy, ale jejich experimentální projekt oficiálně spadal pod ČÚV SSM, takže někteří z účastníků po letech prozrazují, že tam napoprvé jeli se subverzivními pocity jako do „hnízda nepřítele“. To, co pak ale našli, bylo pro některé „zjevením“, dokonce prý šlo v jistém smyslu o oázu normálního života.

Zkoušky, kterým byli účastníci PŠL vystavováni, ale rozhodně nebyly všední a z každodenního života frekventanty plánovitě vytrhávaly, byly fyzicky a duševně velmi náročné. (Při vzniku PŠL prý stál jako odborný konzultant populární psychiatr Miroslav Plzák.) V knize se otevřeně přiznává, že v nich hrála velkou roli fyzická i psychická bolest; ohledávány při nich byly limity vlastních možností. V této souvislosti se v knize píše o „pedagogice útisku“. Jak říká jeden ze zakladatelů, nakladatel a psycholog Allan Gintel: „Výchova směřovala k tomu, aby se absolventi stali soběstačnými a aktivními osobnostmi, schopnými vytvářet přátelské vztahy a spojenectví, a znalci tohoto životaběhu dobře vědí, že utiskovat lze i vlídně, laskavě a s humorem, a servírovat přitom poznání a rozmanité zážitky, na které se nezapomíná.“ Jak uvádí Radek Hanuš, jeden z přispěvatelů, jinak spoluautor knihy Zážitkově pedagogické učení (Grada, 2009) souhrnně rekapitulující i historii PŠL, důraz se kladl na intenzivní „nasazení člověka ve všech jeho dimenzích“, střídání uměleckých, sportovních a technických činností, což mělo společně vyvolat silný zážitek vedoucí k seberozvoji.

Některé „hry“ byly velmi vážné a mohly silně útočit na sebehodnocení daného člověka, jiné zpětně působí poněkud bláznivě (běh pozpátku ve dvojici), a další mohly být vnímány jako příliš odvážné a překračující hranici slušnosti. To je bezpochyby případ tzv. vigílie, kdy měly společnou noc v lese osaměle strávit smíšené dvojice: podle ankety 62 procent z nich skutečně rozjímalo, 31 procent se věnovalo hlazení a jen zbytek přešel přímo k sexu. Následně kniha přibližuje mezinárodní kontext podobně orientovaných výchovných směrů a hlavně líčí osudy jednotlivých protagonistů PŠL: tedy jak se k ní sami dostávali a jak nabyté zkušenosti využili později. Kupříkladu v závěrečné kapitole se Jiří Walder (nar. 1963), majitel a ředitel Marketingové společnost S.E.N., chlubí, jak později vytvořil několik úspěšných reklamních kampaní s jistými „lipnickými prvky“, například hravou soutěž, při níž si šťastlivec, který si vytáhl správný klíč, mohl nastartované auto také odvézt jako výhru.

Kniha je do jisté míry pestrou a multigenerační antologií, která, jak už o ní napsal jeden recenzent, nabízí „mnohost pohledů na vnořování se lidí do lůna přírody“. Najdeme v ní i tematicky jinak zaměřené texty, třeba od cestovatele Zdeňka Thomy (nar. 1938) a sinologa Jana Karlacha (nar. 1983) o tom, jak může seberozvoji prospět poznávání cizích kultur. Nebo esej Roberta Blížence o současném soukromém zemědělství, konfrontující jeho drsnou realitu s elektronickými hračkami a virtuálními světy: „Zemře-li tamagoči, zahodíte nepatrnou věcičku, uhyne-li zvíře, stíhá vás kromě smutku také problém s mrtvolou, který se musí v řádu hodin řešit. Špatné rozhodnutí v Minecraftu vám přidá pár hodin u klávesnice. Špatně trasovaná cesta vás bude pronásledovat celý život nebo stát statisíce.“ Starší etapy dějin výchovy v přírodě mapují v knize i literáti, kteří s pozdější PŠL zřejmě neměli nic společného, například několik portrétů z historie trampingu sepsal Marek Toman. Čtivá jsou pojednání básníka a esejisty Miroslava Holuba a amerikanisty Josefa Jařaba o Thoreauovi, přičemž zvláště přístup prvního z nich se vyznačuje jakýmsi ironickým odstupem, s nímž konstatuje, že Thoreau žil „zdravě udržitelným způsobem života, takže se mu zhoršila tuberkulóza“. V tomto smyslu je škoda, že o PŠL v knize naopak píší jen ti, kteří s ní byli osobně spjati, takže jim právě tato distance trochu chybí. Čtenář se tak z knihy nedozví, jestli kupříkladu někteří účastníci tlak nevydrželi a nemuseli svůj pobyt přerušit nebo co si například zakladatelé myslí o tom, že původní principy PŠL jsou dnes některými dávány plně do služeb firemního byznysu. Každopádně pro vytvoření plastického obrazu tohoto originálního českého typu zážitkové pedagogiky poskytuje kniha dostatek materiálu, nejen pro poučení, ale i jako výzvu, zda na některý z kurzů nepřihlásit sebe nebo i vlastního potomka.