Edice překladové literatury nakladatelství Protimluv se vyznačuje originálním jednotícím designem obálek. V případě novely Barbora, buch & katarze mladé slovenské autorky Ivany Gibové (*1985) ale čtenář zaregistruje podstatnou změnu v barevnosti: místo tradičních modrých a žlutých odstínů jej oslní do očí bijící růžová barva, která zastírá fotografii schodů stoupajících neurčitě ke světlu. Vzhledem k výběru textu se jedná o odchylku logickou, takřka geniální.

Ivana Gibová, absolventka prešovské slovakistiky, se netěší takové popularitě jako jiné její krajanky. Před Barborou, která jí v roce 2017 přinesla cenu René (kdy předběhla mimo jiné Karikovu Trhlinu) a nominaci na nejprestižnější slovenskou literární cenu Anasoft Litera, vydala dvě další prozaické knihy. Na rozdíl od o rok starší Michaely Rosové, o tři léta starší Zusky Kepplové či o necelou dekádu starší Svetlany Žuchové nelze Gibovou zcela zařadit mezi autory tzv. expatovské prózy. K tomuto proudu současné slovenské literatury, tematizujícímu krizi identity (alespoň tedy v konfrontaci s okolním velkým světem), vyvrženectví, ztrátu domova a neustálé cestování, „bytí v pohybu“, se Gibová v novele úspěšně otáčí zády a vnáší díky příběhu i jeho jazykovému ztvárnění do současné prózy našich sousedů vítané osvěžení.

Buchu náš, jenž jsi… kde?
Fabule novely o šestnácti kapitolách je zdánlivě prostá, avšak formální struktura i zvolený slovník mohou hned v úvodu čtenáře zmást. Seznamujeme se Barborou, dívkou ležící v trávě a hledající bucha. Bucha? podivíme se. Barbora trpí, jak se dovídáme, „sakralofobií“ (nebo možná alergií na kadidlo), tudíž bucha hledá mimo jakékoli svatostánky, v plenéru. Hledá tedy Boha? Zničehonic se objevuje jiná dívka Sylvie, k níž vypravěč stáčí hledisko tak přirozeně, že změnu zprvu ani nezaregistrujeme. Další otazníky jsou na světě: kdo je Sylvie? Proč zažívá téměř stejné situace jako Barbora? Znají se vůbec? A kdo to všechno vlastně vypráví? Po počátečním zmatení získáme při četbě několik odpovědí. Barbora i Sylvie jsou jedna a tatáž postava, ne však jedna a tatáž osobnost. Barbora, pocházející z komplikovaných rodinných poměrů, v sobě tu druhou objevila po otřesném zážitku z dětství. Když chce svůj víceméně rutinní život podrobit změně, nalézt vnitřní klid, začne Sylvie nadávat a pít (přesněji řečeno chlastat). Pokud tedy v trávě leží Sylvie, ptá se bucha: „,no v které řiti jsi?!‘ […] neboť ví, že žádný buch není ani v ní, ani na nebesích, ani nikde, Sylvie si jen dělá prču z Barbory, bucha v životě nehledala. Po většinu času měla mnohem důležitější problémy – nestejné kozy, ženaté milence, emoční labilitu.“ (s. 13) Čtenář má po pár stránkách víceméně jasno a ptá se sám sebe, jak se asi může příběh vyvíjet, když už ví, kdo jsou Barbora se Sylvií a co po většinu času dělají. Přichází ovšem další překvapení, tentokrát na syžetové rovině. Zjistíme totiž, že doposud vnímaná er-formová narace byla vlastně celou dobu hlasem vypravěče, který se v první osobě rozhodne zjevit až ve třetí kapitole. Gibová poměrně rafinovaně umisťuje tento hlas „nad text“ a nechá čtenáře odhalovat, že oním vypravěčem je vlastně buch, a tudíž čekat, kdy se mnohdy až zoufale hledající Barboře konečně zjeví.

Ve složitém světě Barbory a jejího (Sylviina) „velkého srdíčka“ nemůže ani buch vynikat přílišnou spiritualitou. Odmyslíme-li si buchova občasná „světotvorná“ prohlášení („já jsem přikázal nepokradeš“), klidně jej můžeme vnímat jako stejně starého Barbořina přítele. „[V]šak i já se leckdy nacpu vepřovým bůčkem či skopovým a přežeru se jak to hovado, jde jen o úhel pohledu.“ Čímž se dostáváme k výraznému rysu Gibové novely: totiž jazyku celého dílka. Ten se vyznačuje svižností a čtivostí znásobenou častým užíváním vulgarismů, jež se více objevují v Sylviiných promluvách, ale neštítí se jich ani Barbora či samotný buch. Postavu bucha od obou „hrdinek“ místy odlišuje lakonické zvolání „haha“, které evokuje jistý pocit nadřazenosti či Boží prozřetelnosti. Ale i pasáže laděné filozoficky či existenciálně, například Barbořiny myšlenky o „smyslu života“, správných prožitcích a citu, jsou protkány dávkou pokleslých slov, v čemž tkví asi největší přednost celé knihy, humorný a mnohdy sarkastický prvek, který posouvá děj vpřed. Jako humorná se jeví i konfrontace generačních výpovědí Barbory a její babičky v prvních kapitolách. Gibové jistě nešlo o postižení těchto rozdílů, nicméně je škoda, že z postavy babičky netěžila aspoň o trochu více i v kapitolách následujících.

„Barbora měla i tehdy před krámy, vůbec měla skoro vždycky před krámy, takže se jí pak chtělo trochu i řvát, ale neřvala, znormalizovala se, zatímco šla babička nejprve na záchod a pak do kuchyně, něco tam shrnula a potom na parapet vysypala drobky, vrátila se na balkon a řekla, že tak každý den krmí ptáčky. ,A oni mi za to oserou okno,‘ zasmála se. A Sylvie si pomyslela, že jo, že to je velká pravda, ptáčky můžeš krmit, čím chceš, stejně ti vposledku jen oserou okno.“ (s. 25)

Opakování, matka moudrosti
Autorka několikrát pokračuje v ozvláštňování jazyka opakováním jedné či dvou vět přes více stran knihy. Děje se tak zpravidla ve vypjatých situacích Barbořina životního příběhu. Pokud si například na jednom místě hrdinka uvědomuje, že se zkrátka musí oprostit od Sylvie, zopakuje dvěstěsedmdesátkrát větu „Je nezbytné izolovat se“. Nejde však o ozvláštnění prvoplánové či snad experimentální – ostatně v současné literatuře ani nemůžeme takový styl považovat za autorský experiment –, nýbrž o logické vyústění Barbořiny osobnosti a rodinné minulosti. Podobných repetitivních konstrukcí užívá i Barbořina matka, jejímiž dopisy hrdinka prokládá vlastní příběh a po jejíž stopách se vydává, aby pochopila matku i sebe samu.

Je jasné, že hrdinka s podobně exaltovanou osobností, jaká je Barboře vlastní, nemůže tíhu své „bipolarity“ dlouho snášet. Gibová ale, možná překvapivě, v osudové chvíli titulní Barbořiny katarze přesouvá fokalizační důraz pouze na bucha, přičemž využívá opět zmíněné repetice: Barbora „[c]ítí, že se konečně se mnou spojila, že ji už nenechám samu, velké srdíčko má plné něčeho pěkného a štěstí a hvězdné nebe nad sebou. Velké srdíčko má plné něčeho pěkného a štěstí a hvězdné nebe nad sebou.“ A tak dále a tak dále. O následcích katarze už se čtenář nedoví, autorka tedy dává prostor jeho vlastní imaginaci. Po Barbořině „strastiplném putování“ má jistě hrdinka právo na nedořečený konec (či spíše začátek nového příběhu). Nabízí se srovnání s jiným titulem „protimluvné“ edice Překladové prózy, Barnásovým románem Devátý, kde titulní hrdina zažívá obdobnou „jazykovou“ katarzi, po níž následuje tušené pokračování. Gibová ale přeci jen mohla naznačit víc.

Zmíněná Michaela Rosová ve své recenzi (Knižná revue, č. 3/2017) označila Barboru, bucha & katarzi za očividné béčkové čtivo bez tajemství a za čtivo pornografické. Myslím si, že hrstka explicitně popsaných sexuálních aktů (či spíše jen vzpomínek na ně) rozhodně z novely nečiní brakový titul. Kniha přes veškerou vulgaritu a lehkost v rozumné míře balancuje na hraně určité křehkosti. Příběh hlavní hrdinky, která hledá vnitřní rovnováhu, snaží se dobrat způsobu, jak zůstat věrná sobě samé, a zároveň něco ze své podstaty zatratit, díky pozoruhodné a humorné jazykové hře nabízí příjemný, rozhodně ne podprůměrný čtenářský zážitek. A poděkování za zprostředkování nevšedního hlasu současné slovenské prózy zaslouží nejen nakladatelství Protimluv, ale i Miroslav Zelinský, který svým pečlivým překladem udržel hodnoty originálu.