Porevoluční tvorba Jana Švankmajera je cele spojena s producentem Jaromírem Kallistou a jeho firmou Athanor. Bez Kallistova úsilí by Švankmajerovy filmy sotva vznikly. Jenže Kallista (v prosinci letošního roku oslaví osmdesátiny) trvale zůstává v jeho stínu, což dokládá i minimum článků, které o něm byly publikovány – Bohdan Karásek přispěl do Cinepuru, Vojtěch Rynda do Instinktu a Petr Bilík do Iluminace. A právě Bilík, společně s Janem Černíkem, o něm nyní vydal celou knihu. Nazývá se Filmař Jaromír Kallista a tvoří ji rozsáhlý jednolitý rozhovor. Vydaly ji společnými silami Akademie múzických umění v Nakladatelství AMU a Vydavatelství Univerzity Palackého v Olomouci, odkud oba autoři pocházejí.

Bilík, jenž rozmlouvání přišel na chuť již v monografické práci o význačném českém režiséru Ladislavu Helgovi (kde se interwiev s tvůrcem stává nedílnou součástí teoretického pojednání), zjevně zastává názor, že vzpomínky – neboli vědecky nazváno orální historie (oral history) – mohou leckdy přiblížit privátní osudy, dobové klima i dilemata nápaditěji nežli „objektivní“ vytěžení archivních materiálů, mnohdy účelově interpretovaných.

Autoři se na rozhovor připravili velice pečlivě, aniž by svá zjištění zpovídanému jakkoli vnucovali nebo s ním polemizovali. Jeho tvrzení, zpravidla laskavá a plná pochopení, však uvádějí do kontextu, komentují jednotlivé reálie, zmíněné osoby i dobové souvislosti. Vysvětlují, jak je napadla myšlenka vést takové bilanční povídání. A začínají od Kallistova dětství a jeho rodinného zázemí.

Dozvíme se třeba, že po válce, na sklonku čtyřicátých let, navštěvoval výběrové internátní gymnázium v Poděbradech a jeho spolužáky – byť staršími – byly později známé, ač v některých případech i kontroverzní osobnosti, Václav Havel, Miloš Forman, Ctirad Mašín. Původně bylo toto učiliště určeno pro válkou postižené děti, avšak pronikli tam rovněž potomci z bohatých či později (pro)komunistických rodin. Kallista však tvrdí, že zastoupeny byly i úplně obyčejné rodiny; vždyť z jedné takové sám pocházel. Pobyl v Poděbradech pouhý rok, než komunisté všechna víceletá gymnázia zrušili.

Na druhý pokus se dostal na FAMU, na obor produkce. V knize vzpomíná na své pedagogy – nejen na ješitného a politicky opatrného Bohumila Šmídu, jenž vedl katedru produkce, ale zejména na charismatického Milana Kunderu, jenž přednášel světovou literaturu a nejen u Kallisty ovlivnil volbu smysluplné četby. Oceňoval přínos A. M. Brousila, jehož označuje za mága se zajímavými a dobře připravenými přednáškami, a vyhnout se nemohl ani Otakaru Vávrovi, byť mezi jeho studenty nepatřil. A tvrdí, že už od počátku šedesátých let byla FAMU školou, která proslula relativní svobodou projevu.

Záhy po dokončení fakulty se ocitl na Barrandově, avšak s nástupem normalizace dostal – jako člověk politicky nespolehlivý – výpověď. Několik let pracoval na „volné noze“ (podílel se třeba na Mášově filmu Rodeo, 1972), než zakotvil v Laterně magice. Tam se poznal i se svým budoucím „zákazníkem“ Janem Švankmajerem, kterého vládnoucí režim rovněž šikanoval. Ostatně útočiště zde nalezli i další nepohodlní tvůrci, třeba Evald Schorm nebo Ladislav Helge.

Zde si opět vybavuje setkání s osobnostmi důležitými nejen pro chod Laterny magiky – mimořádně si vážil scénografa Josefa Svobody a hudebního skladatele Zdeňka Lišku označuje rovnou za geniálního. Osvětluje, jak vlastně potají zajišťoval na Barrandově, kam by jako vyhozený živel vlastně neměl ani vkročit, výrobu filmových podkladů pro vizuálně oslňující divadelní představení, třeba Kouzelný cirkus. A také vypráví, jak se kolem něho rojili příslušníci Státní bezpečnosti…

Jen málokdy Jaromír Kallista zmiňuje obtíže či konflikty, jistě mu nebylo příjemné, že kvůli jistým třenicím (které nebyly blíže objasněny) si vedení Laterny magiky najalo jinou, externí produkci, i když uznává, že si tak snadněji prosazovalo vlastní představy. Na své působení vzpomíná s láskou a vděčností. S Laternou magikou se rozešel v době, když už dokončoval svůj první film se Švankmajerem, Něco z Alenky (1987).

Byl to projekt mimořádný. Nejenže se jednalo o Švankmajerův první celovečerní snímek, ale především jde o první film natáčený v Československu vlastně na zapřenou, ve stísněných podmínkách a za zahraniční peníze ve švýcarsko-britsko-německé koprodukci, tudíž jako soukromý projekt mimo struktury státní kinematografie. Nicméně gorbačovská přestavba pokročila i u nás, takže aspoň scénář byl otištěn (v měsíčníku Film a doba). Film samotný se však do distribuce dostal až po pádu režimu. Miloš Forman měl tehdy vymyslet slogan, že Švankmajer rovná se Buñuel + Disney.

V dalších kapitolách pak Kallista popisuje založení své produkční firmy Athanor, přibližuje vznik dalších Švankmajerových filmů, na nichž se podílel, až do jeho dosud posledního Hmyzu (2018). Bilík s Černíkem se však soustředí i na veřejnou sféru Kallistova působení, ať již to bylo v rámci FITES (Filmový a televizní svaz), nebo při privatizaci Barrandova. Probírají i jeho vstup na FAMU, kde začal učit – škoda, že jeho postřehy o škole nejsou mapovány až k dnešku a k jejím nynějším vnitřním rozbrojům.

Autoři se Kallisty ptají, jak Švankmajerovy filmy vlastně vznikají, jak si s režisérem rozumí a jaká je jejich geneze včetně finančního zajištění – třeba Šílení (2005) bylo předprodáno japonským distribučním společnostem ještě dříve, než vzniklo. To se ostatně opakovalo i v budoucnu. Pozornost je věnována též Kallistovu soukromí – třeba průběhu běžného pracovního týdne nebo vztahu k postupně zvelebované jihočeské chalupě. Kallistův výsledný portrét se tak skládá z řady vzájemně se doplňujících plošek, které osvětlují jeho osobnost z různých úhlů. Jenže jazyková i výrazová nivelizace, jíž se přepis rozmluv s Kallistou vyznačuje, poněkud stírá jejich osobitost, z občasné výbušnosti či zaujatosti slovního projevu zůstává toliko náznak.

Autoři hned v úvodu upozorňují, že využili i další podklady, třeba rozsáhlý a na několik pokračování uspořádaný rozhovor s Jaromírem Kallistou, který před desetiletím inicioval Národní filmový archiv. Zdůrazňují, že všechna setkání se zpovídaným proběhla v přátelském až rodinném duchu. Příznačná je jeho skromnost, zpravidla vyzdvihoval zásluhy svých spolupracovníků. A konečně musím zmínit sebezpytnou předmluvu Jana Švankmajera, jenž přiznává, že Kallista mu vstupuje i do snů, zpravidla bizarních a surreálných. Třeba by spolu mohli na jejich základě vytvořit další film…