Jaké bylo dětství a dospívání dívky, která se narodila jednomu z nejznámějších evropských filmových a divadelních režisérů a herečce, jež se stala tváří jeho ikonických filmů? Jako každá autobiografická kniha vyvolává román Linn Ullmannové, dcery Ingmara Bergmana a Liv Ullmannové, bulvární napětí, co všechno v něm bude odhaleno a co ještě veřejnost o tomto filmovém páru neslyšela. Román Neklidní však v tomto ohledu příjemně překvapí (či zklame), autorka ani na obálce, ani v textu samotném jména slavných rodičů neuvádí a přináší uzavřený, intimní příběh jednoho zvláštního rodinného trojúhelníku.

Téma rodinných vztahů prochází tvorbou Linn Ullmanové (nar. 1966) od samotného počátku. Po studiu literatury v USA se autorka nejprve etablovala v Norsku jako novinářka. Debutovala v roce 1998 románem Než usneš (Før du sovner), pojednávajícím o složitosti pout v jedné rodině. Uznání kritiků se jí dostalo o sedm let později za knihu Et velsignet barn (2005, Požehnané dítě), jež vykresluje portrét tří sester a jejich otce. Aktuální titul Neklidní (De urolige, norsky 2015) byl nominován na Cenu Severské rady za literaturu a je přeložen do patnácti světových jazyků.

Malé dítě vnímá své rodiče jako danost. Není pro něj důležité, jak se jmenují, a po dlouhou dobu ho ani nezajímá, čím si vydělávají na živobytí. Matka a otec, dvě entity, k nimž se vztahuje každý z nás. Právě tak nahlíží na své rodiče i Linn Ullmannová. Od prvních stran dává zřetelně najevo, že jejím tématem není režisér Bergman a herečka Ullmannová, ale matka a otec. Bezejmenné postavy, označované jenom svojí rolí, snímají svým předlohám z aktuálního světa auru výjimečnosti, autorka nikdy přímo neuvede ani jméno svého vlastního literárního alter ega. Čisté autobiografičnosti se Ullmannová vzpírá i formou, její kniha je směs fikce a vzpomínek, o svých protagonistech mluví jako o románových postavách, střídá první a třetí osobu vypravěče. Výsledkem je působivý text, u něhož nemá smysl pátrat po tom, kolik z něj se opravdu stalo.

V neobvyklém trojúhelníku, který se postupně odhaluje, navazuje malá hrdinka vztah s každým z dospělých zvlášť, chybějící spojnice mezi rodiči je nahrazena pravidly, jež se za všech okolností respektují. Jedenáct měsíců s matkou, jeden s otcem, žádné spory, žádné hádky. Skandinávská literatura se hemží romány o různých podobách rodiny, a tak by se zdálo, že Ullmannová naplňuje klišé o severském citovém dramatu. Právě to se ale v jejím případě nekoná, navzdory citové angažovanosti je napříč svým vyprávěním schopná osvěžující ironie a nadhledu, a to i k sobě samé či k vlastnímu manželství. Své rodiče popisuje jako výjimečné osobnosti, které v mnoha ohledech zůstaly neklidnými a stále hledajícími dětmi. Nikomu však nic nevyčítá, chyby své i ostatních konstatuje jako fakta, s nimiž nelze dělat jiného než je akceptovat. Každý člověk má své přednosti, strachy a hranice.

V linii vztahu k matce se Ullmannová soustředí na období dětství a raného dospívání. Dívka ve společnosti stále nových au-pair v pronajatých bytech a domech v USA i v Norsku úzkostlivě sleduje matčin pracovní itinerář a čeká na domluvený telefonát, při jehož opoždění propadá úzkostné panice, zda se něco nestalo. U otce, kterému autorka věnuje o poznání více prostoru, je vypravěčský záběr rozkročen mezi dávné vzpomínky a poslední měsíce Bergmanova života. Dětskýma očima Ullmannová popisuje letní prázdniny na ostrově Fårö, pravidelný režim teplých dnů, filmové projekce ve stodole, vůni domu a jeho okolí, řád společných jídel i vzácné chvíle s otcem o samotě, v nichž se snoubí ostych s radostí. Současně předkládá úryvky z rozhovorů, které s otcem vedla a které původně měly být předlohou pro jejich společnou knihu. Bergman byl však v té době již příliš nemocný na to, aby byl schopen jakékoli reflexe. Ullmannová si všímá pohybů otcových očí i rukou, křehkosti jeho těla a měnících se nálad, zaznamenává společné banální hovory o blížícím se obědě, počasí, teplém svetru nebo průvanu. V těchto pasážích je povrchní obraz přísného, dochvilného a zásadového režiséra zcela pryč a místo něj vyvstává citlivý portrét stáří. Autorka těkavými postřehy dokonale postihuje uzavřený svět starých lidí, kteří se již pohybují ve vlastním časoprostoru, do něhož neradi kohokoli pouští.

Ullmannová dokázala ve své rodinné mozaice zachytit život v jeho celistvosti, navzdory roztříštěnosti textu je v něm vše, co člověka definuje – od dítěte, které se samozřejmostí sobě vlastní přijímá vše okolo sebe, až k tíživé samotě stáří a postupnému odcházení z tohoto světa. Neklidní je román o rodině, v níž se snoubí láska s osamělostí a život se smrtí. Pro někoho to může být čtení příliš sentimentální a sebeanalyzující, ale rozhodně není podbízivé ani vypočítavé.