V rámci veletrhu Svět knihy do Prahy zavítal (dlužno dodat, že nikoli poprvé) i autor čerstvě vydaného titulu Argentina! Argentina! Rodrigo Fresán. Kniha je i není autorovou prvotinou, přičemž to je i není román či sbírka povídek („cé je správně“, jak říká Fresán). Do češtiny dílo převedla Anna Melicharová.

Autor – spisovatel, překladatel, znalec a milovník americké literatury a rockové hudby – záměrně knihu nesešněroval do přísné žánrové kategorie. Vzdal tak hold velkým dílům argentinské literatury, jako je Nebe, peklo, ráj Julia Cortázara či Kniha o hrdinech a hrobech Ernesta Sabata. Mozaiku příběhů volně propojují postavy, které putují z jednoho vyprávění do druhého, mění masky, chvíli se zdá, jako by vše vyprávěl jediný vypravěč (navíc s autobiografickými prvky – některé události popsané v knize se autorovi skutečně staly, například únos v dětství), ale vzápětí autor tuto iluzi rozbíjí. Obrazoborectví, hra a sebeironie jsou klíčovými ingrediencemi celého Fresánova díla.

„Minulost je rozbitá hračka, kterou si každý opravuje po svém,“ znějí slova z mnohem pozdějšího románu La parte soñada (2017, Vysněná část). Platí ovšem beze zbytku i o autorově prvotině. Prvotině, která – jak jsme naznačili v úvodu – tak docela prvotinou není. Když se v roce 2009 chystalo po téměř dvaceti letech nové vydání, využil totiž Fresán příležitosti a knihu rozšířil a upravil. A způsob, jakým to provedl, vypovídá o jeho přístupu mnohé: pokud čtete doslovy (a doslov k této knize doporučuji, je stejně zábavný a podvratný jako text sám), dozvíte se, že Fresán vyslyšel kritiku z řad čtenářstva, která mu předhazovala, že v knize o Argentině nemůže chybět fenomén natolik argentinský, jako je fotbal, a dopsal povídku Vášeň davů. V ní se muž, jenž se touží stát spisovatelem, ocitne v internačním táboře a během zápasů na vězeňském dvorku je odhalena jeho zázračná schopnost vychytat každou střelu. Stane se díky ní hvězdou týmu bachařů. A právě fotbal, nikoli politické názory, ho přivede do záhuby.

Fresán si s notnou dávkou černého humoru pohrává s národními mýty: fotbal se tu objevuje ve spojení s „lety smrti“, což byl jeden ze způsobů, jakým se diktatura zbavovala nepohodlných jedinců (svázané je shazovali z letadla do moře); válka s Británií o Falklandy/Malvíny, jež měla zahrát Argentincům na vlasteneckou strunu, je vylíčena mimo jiné z pohledu fanouška Rolling Stones, který se nechal naverbovat, aby jej zajali, a tak se dostal do Londýna na koncert své milované kapely. I samotný španělský název Historia argentina je do češtiny nepřevoditelná hříčka, která se dá volně přeložit buď jako „argentinská historie“, nebo jako „zvonivý příběh“. A o to přesně Fresánovi jde – jeho výklad dějin vlastní země nezakrývá, že jde především o vyprávění. Jeho argentinská historie je příběh vyprávěný zvonivým hlasem. „Tohle všechno by byl dobrý příběh,“ uvažuje jedna z postav.

Na pozadí Fresánovy hry na výklad argentinských dějin vyvstávají neodbytné otázky po tom, kde končí realita a začíná fikce, jak (pokud to vůbec lze) rozlišit skutečnost, fantazii a sen a jakou mají v celém procesu roli spisovatel a čtenář. Tak jako v závěrečné povídce Literární sklony, v níž hlavní hrdina vymazává z centrálního počítače lidstva veškeré záznamy o tom, že někdy existovala země zvaná Argentina. Celkově vzato jde o ryzí potěšení z vyprávění.