Skončil další ročník Magnesie Litery, který opět vyvolal pochybovačné otázky i břitké odsudky. Na každoroční akci jistě můžeme kritizovat mnohé a je zcela nepochybné, že pokud by v porotách byli jiní lidé, vybrali by jinak. Těžko tedy říct, kde se v mysli Evy Klíčové vzala potřeba tak urputně bojovat proti údajně „utkvělé představě, že se něco objektivně vybírá“, protože každý jen trochu informovaný tuší, že tomu tak není a ani nemůže být.

Sám za sebe můžu prohlásit, že kdybych byl býval porotcem publicistiky, určitě bych nehlasoval třeba pro Tomáše Sedláčka, a to z důvodů uvedených v recenzi. Jako člen poroty pro načnou literaturu bych se ale rád vyjádřil k obvinění, že naše nominace prý opomenuly témata jako „okraje společnosti, alternativy vůči dominantnímu konzumu, jiný pohled na hodnoty současné společnosti“, jak v debatě Respektu soudí zmíněná Eva Klíčová, jejíchž názorů si celkově vážím. Případně že jsme nevybrali knihy, které nějakým způsobem řeší velké problémy dneška, jak mi vyčítavě napsal jeden novinář a historik.

Diskutabilní je už předpoklad, že naučná literatura nutně musí řešit to, co skoro „předepisuje“ kolegyně Klíčová. Nemůže prostě jít o rozvoj poznání, a to přístupnou a nebanální formou? Pokud bychom ale přistoupili na dané požadavky, i pak by soud nemusel vyznít tak negativně, jak rázná kritička píše.

Například kniha o parazitech je jedním z mnoha titulů, které hledají cesty k přehodnocení našeho přístupu k přírodě. Ukazuje, že cizopasníci nejsou jen něčím vnějším a cizím, ale vyvíjejí se v úzkém soužití s námi i v nás, jsou nezanedbatelnou součástí našich dějin a mají i svoji specifickou krásu. Přičemž právě přehodnocení údajného protikladu kultury a přírody a hledání odpovědnějšího přístupu k životnímu prostředí podle mne patří k „velkým problémům dneška“.

Obrazy z kulturních dějin Střední Evropy Martina C. Putny pojednávají o kulturách a hranicích nacionalismu v našem regionu, což je téma v současnosti aktuálnější než před dvaceti lety. Mimo jiné zdůrazňují duchovní dědictví náležející několika kulturám současně, v čemž jistě můžeme hledat a nacházet „jiný pohled na hodnoty současné společnosti“, tedy pokud není kritik příliš nebo zcela nepřátelsky zaujatý. Klíčová o knize prohlašuje, že „opravdu nedosahuje významu Kosatíkova Jiného T.G.M.“ Samozřejmě má právo na svůj názor, který s ní zřejmě sdílejí i ti, kteří pro Pavla Kosatíka v hojné míře hlasovali v poslední anketě Kniha roku Lidových novin. Členové naší poroty ale prostě usoudili jinak, podobně jako autoři obsáhlých recenzí, které na obě knihy vyšly v časopisu Host, jehož je kolegyně Klíčová redaktorkou. Masarykovská recenze Vratislava Doubka (Host 10/2018) rozhodně nebyla nadšená, psalo se v ní o „vulgární lidovosti“ a účelové gradaci, která je dílem spíše scénáristy než objektivního vykladače. (Následná debata, již časopis přetiskuje, některé výtky adresované Kosatíkově knize opakovala a ještě přidávala další). Pokud Klíčová volá po debatování o knihách a argumentech, tak v hostovské debatě o Jiném Masarykovi sama najde dost argumentů, proč nebyl nominován. Čímž neříkám, že by pro porotce byla směrodatná. Naopak recenze Jiřího Krejčího na Putnu (Host 8/2018) vyzněla velmi pozitivně, dokonce oslavněji než samotné laudatio sepsané naší komisí. V následné debatě Hosta vznášela námitky jen Klíčová, přičemž diskutující jí většinou oponovali. Ale na razantní soudy, které jsou možná mírně v rozporu i s tím, co vychází v jejím vlastním časopisu, jsme už u Evy Klíčově zvyklí, a pokud zůstávají v rámci slušnosti, alespoň (často i podnětně) čeří český literární rybník.

Na závěr je vhodné uvést, že vyvažování toho, aby kniha byla dostatečně odborná a zároveň alespoň trochu obecně srozumitelná, není snadné. A tím méně to, aby se na několika titulech shodlo pět lidí zastupujících zhusta zcela odlišné obory. Každopádně nezbývá než si přát, aby si i Eva Klíčová na vlastní kůži někdy vyzkoušela slasti i strasti porotcování v Magnesii Liteře, i když už má zkušenosti z udělování cen jiných, dokonce státních. Nebudeme ji vyzývat, aby otevřeně popsala, koho jednotliví porotci Státní ceny za literaturu prosazovali (možná úplně stačilo následné odstupovací „divadlo“). Jestli je ale vhodné pořádat veřejná představení, na nichž se každý porotce postaví „za nějakou svou nej knihu“, jak Klíčová navrhuje, je otázka takříkajíc do pranice; debatní estráda kolem volby Největšího Čecha byla rozpačitá a může pro někoho sloužit jako trochu odstrašující příklad. Nebo jako inspirace?