Jean-Baptiste Del Amo (nar. 1981) se ve svém díle opakovaně věnuje velkým a nevyčerpatelným tématům jako tělo a tělesnost, sexualita, smrt či hledání identity, jeho – ač dosud nepočetná – bibliografie je však výjimečná tím, jak jsou jeho texty od sebe zásadně odlišné. V podstatě stále ještě začátečník dokázal napsat městskou i venkovskou prózu, krátký a fragmentární text i sevřený román, popasovat se s odkazem klasiků formátu Flauberta, Balzaca anebo Zoly, a přitom přichází vždy s něčím novým, co tu ještě nebylo. Posbíral několik literárních cen, jeho romány vycházejí na základě úspěšné prodejnosti i v kapesních vydáních. Del Amo, vlastním jménem Jean-Baptiste Garcia, si pseudonym po babičce si zvolil na radu nakladatele. Bylo totiž záhodno, aby se jasněji odlišil od spisovatele Tristana Garcii publikujícího také v Gallimardu.

Hned jeho prvotina, krátká próza Ne rien faire (Nedělat nic), získala v r. 2006 literární cenu. Odehrává se v Africe v průběhu jednoho dne, kdy dojde k úmrtí novorozeněte, a popisuje, jak tuto událost zahalí výmluvné ticho a trestuhodná nečinnost. Výraznější pozornost si Del Amo získal, když v roce 2008 vydal první román, Une éducation libertine (Libertinská výchova), jehož název je aluzí na slavný román Flaubertův a stejně tak si hraje s tematikou Laclosových Nebezpečných známostí. Venkovan z Bretaně v něm odchází na zkušenou do Paříže, kde prochází školením velkého zhýralce hraběte de V. Následující román Le Sel (Sůl), situovaný do středomořského města Sète, popisuje slavnostní rodinnou večeři, jež se stane příležitostí ke společnému vzpomínání. Další titul, Pornographia (č. Pornografia v překladu Tomáše Havla, vydal Malvern 2017) z roku 2013, se odehrává v tropickém městě za horké noci a nabízí fragmenty scenérie zabydlené prostitutkami, prostituty, pasáky, policisty, toulavými psy. Útržkovitá, horečnatá, halucinogenní zpověď vypravěče zachycuje jeho bezcílnou, chaotickou cestu: pohybuje se v příšeří, putuje jen v hrubých rysech nasvícenými, podivnými, odpudivými, špinavými příbytky, kde svou sžíravou touhu ukojí jen prchavě. Po tomto ryze městském textu Del Amo v roce 2016 překvapil románem Règne animal. Česky ho pod názvem Živočišná říše a i tentokrát v Havlově překladu nabídlo opět nakladatelství Malvern.

Živočišná říše
Živočišná říše je rodinná sága z francouzského venkova. Popisuje život několika generací na statku v zapadlé vesničce v podhůří Pyrenejí, poblíž Puy-Larroque. Stejnou měrou však jde o ságu o dějinách chovu prasat. Od jednoho vypiplaného prasete v chlívku se statek rozroste až do podoby bezduchého moderního velkochovu, výrobny masa. „Lidé prasata přetvořili podle své dobré vůle, vyrobili debilní zvířata s mimořádnou schopností růstu, monstrózní těla, která neprodukují prakticky žádný tuk, pouze svalovinu. Vytvořili ohromná a zároveň choulostivá zvířata, která ani nežijí, nepočítáme-li sto osmdesát dva dny strávené v šeru vepřína, kdy srdce a plíce bijí a okysličují krev za jediným účelem: vyprodukovat neustále větší a větší množství libového masa, vhodného čistě ke konzumaci.“ (s. 236)

Styl knihy je velmi propracovaný, svým způsobem výjimečný. Poetický v popisech krajiny, atmosféry, velice přesný až technický v popisech chovu prasat, empatický v charakterizaci prožívání světa, jaké je vlastní jednotlivým postavám, postmoderní v tom, jak je příběh eliptický, nedořečený, jak neusiluje o souhrnnou fresku, ale nabízí jen kusé, leč velmi ostře podané vhledy do určitých situací.

Alarmující zpráva o tom, co dnes představuje zemědělská velkovýroba, je ovšem do románu vložena mistrně a je velice pečlivě dávkována, takže její skutečnou váhu vnímáme spíš až poté, co knihu odložíme. Scenérie zvětšujícícho se vepřína dává v knize vyniknout stejně znepokojivé zvěsti o šílené umanutosti lidí, jejich kruté, zaslepené honbě za majetkem, ziskem. O tom, že pokořit přírodu znamená zničit sebe.

O prasatech a lidech
Děj překlenuje období od roku 1898, završuje se rokem 1981 (mimochodem jde o letopočet autorova narození). Zatímco ale první dvě kapitoly popisují kratší úseky – dobu před první světovou válku a během ní –, další část chronologie je vypuštěna a druhé dvě kapitoly se podrobně zabývají pouze rokem 1981. Spojnicí celého příběhu je postava Eleonory: poznáváme ji na začátku jako dívenku, v závěru je to slepá stařena, která jako matka rodu pozbyla sil a už jen z dálky, nezúčastněně přihlíží zkáze dopadající na všechny její blízké a zachvacující i velkochov. Vše končí až přehnaně hyperbolickou katastrofou, apokalypsou. Není dílem přírodních živlů, ani ji neseslal Bůh, v něhož tu kromě Eleonořiny matky nikdy nikdo nevěřil, ale přivodili si ji lidé sami. Jejich bezhlavá honba za zajištěním obživy a za záchranu statku se nepozorovaně zvrhla v bitvu o co nejvyšší produkci masa.

Anus mundi
Ne že by ale s moderním pojetím zemědělské výroby ubylo dřiny. Prasata jsou nacpána do malého prostoru, což jim brání nejen v pohybu, ale i v tom, aby se navzájem požrala – stejně jako stavba jejich těla se totiž nutně změnily i jejich instinkty. Co jim však zůstalo, je schopnost – a nutnost – vyprazdňování. Eleonořin syn Henri a jeho dva synové Joël a Serge, kteří tu zastanou všechnu práci, se tak celé dny doslova brodí ve sračkách: vyklízejí hnůj, často i krev, potracené nebo uhynulé kusy, vyhánějí krysy. A všude se šíří jedovaté „výpary z černého bahna, plyny tvořící se při rozkladu výkalů: sirovodík, čpavek, oxid uhličitý, metan“. Proud vody ani dezinfekce nikdy nezajistí sterilní čistotu. „Proti fekálním proudům stojí míchačky, točí se a sypou beton do anus mundi, jímž je vepřín, avšak marná snaha, anus každou noc vyloučí to, co se mužům podařilo vzít mu přes den, ráno co ráno na ně čeká a do tváří jim skáče tentýž morový zápach, tatáž nepopsatelná záplava se jim hrne pod nohy, lepí se na boty, stříká jim na holé ruce a tváře, vylévá se jim do snů; přívaly sraček je unášejí, topí se v nich, tryskají jim z žaludků, řití i pohlaví, zvrací se a unikají všemi jejich otvory, jakoby hnané vlastním životem [...]. Joëlovi se v hlavě rozléhá Henriho hlas: Tady produkujeme maso, a ne hovna, a tak kartáčuje, zametá, cídí, tlačí před sebou do odtokových žlabů kaskády černé jako saze [...].“ (s. 203)

Lidé jsou mlčenliví, uzavření, odevzdaně nesou svůj úděl. Občas je napadne buřičská myšlenka, jestli to stojí za to, ale stejně se nevzbouří – vzpoura přijde až nakonec a nenese ji jen jedna z postav: každý z té vyexponované, nesnesitelné situace utíká po svém. Lidé jsou ale krutí od začátku příběhu, jaksi ze své podstaty. Necitelná matka Eleonoru bere jako přítěž, ona se ke své matce sebezáchovně chová vzpurně. Eleonořin bratranec Marcel, kterého její umírající otec přivedl na statek, aby zastal jeho práci, odchází na frontu (první světové války). Vrací se, ale se zohaveným obličejem (Francouzi pro tyto raněné mají přímo termín „gueules cassées“, doslova rozbité huby – o jednom takovém případu vypráví v nedávno česky vydaném románu Nashledanou tam nahoře Pierre Lemaitre). Joël tají svou homosexualitu, jeho bratr Serge je alkoholik. Sergeova žena Catherine, matka jeho dvou dětí, má bipolární poruchu, jejich dcera Julie-Marie ve čtrnácti letech ze zoufalství z toho, že si jí děti nevšímají, svolí ke styku s každým, kdo se namane, benjamínek Jérôme je „prosťáček“, ale nikdo se tím nezabývá. Jediný Jérôme tu zároveň vystupuje jako naprosto svobodná osůbka žijící ve vlastním světě a pojímající zcela svébytně (a také svérázně) rozdíl mezi lidmi a zvířaty či naopak jejich propojenost – ve všem, co podniká, se ale podivně mísí něha s krutostí, citlivost s nebetyčnou samotou a opuštěností.

Až na stůl
Zatímco vepřín prosperuje, obytný dům chátrá – nikdo nemá čas a sílu věnovat se opravám. Stejně jsou ale upozaděny vztahy, nemoci, běžné lidské bolesti a problémy: všemu vládne přehlížení a surovost, vše přehlušuje smrad vepřína. Jenže ta hnojůvka přetéká ven a šíří se i mimo fikční svět: „Uzavřený smrdutý svět vepřína je totiž jedna ohromná infekce, kterou muži trpělivě drží na uzdě až do chvíle, kdy jatka chrlí do supermarketu mrtvá těla omytá louhem, naporcovaná na růžové plátky zabalené ve fólii na sněhobílých polystyrénových vaničkách, spolu s neviditelnou špínou z vepřína, s nepatrnými stopami stolice, zárodků a bakterií, proti nimž muži vedou boj – předem vědí, že ztracený – svými slabými zbraněmi: vysokotlakými tryskami, kresolem, desinfekcí pro prasnice, desinfekcí na otevřené rány, anthelmintiky, vakcínou proti chřipce, vakcínou proti paraviróze, vakcínou proti reprodukčnímu a respiračnímu syndromu prasat, vakcínou proti cirkovirům, injekcemi s železem, antibiotickými injekcemi, injekcemi minerálů, injekcemi vitamínů, injekcemi s růstovým hormonem, přidáváním doplňků do stravy, to vše proto, aby vyrovnali karence a deficience úmyslně stvořené člověkem.“ (s. 235)

Eleonořin a Marcelův syn Henri od otce převzal štafetu a zasvětil život tomu, aby rodinnou firmu dostal co nejdál, a v jistou chvíli zjišťuje, že trpí rakovinou uzlin v posledním stadiu. V duchu tradice se snaží nebrat nemoc vážně, avšak stále jasněji si uvědomuje, že se zřejmě hnal za hodně pochybným cílem. „Tuší, že celou tu dobu lijí a sypou na pole pěkná svinstva – DDT, chlordan, polychlorované bifenyly; vidí symboly na lahvích, cítí, jak pálí v očích a v krku, jak [...] svědí kůže. Je to ale v zájmu dobra, víc o tom nepřemýšlejí. Výnosy rostou exponenciálně…“ (s. 266) „Po použití Lindanu, prostředku proti prašivině, který na prasata rozprašují, se maso považuje za nevhodné ke konzumaci ještě tři roky – co mi to tu vykládáš, nikdo to kontrolovat nebude, naložíš je s dalším turnusem –, prasata jsou čím dál rezistentnější na antibiotika [...]. Dál injekce a perorální podávání duvicidu, anthelmintik, antioxidantů, antidepresiv, vakcín a hormonů… Kde jinde by to všechno mělo skončit než v jímce na močůvku – těžké kovy: zinek, měď, arsen, selen, železo, mangan –, která se následně rozlije po poli?“ (s. 267)

Autor v rozhovorech vysvětluje, že se během psaní románu stal veganem. Není divu – informace, které v knize zprostředkovává, od konzumace vepřového pravděpodobně odradí i nejednoho čtenáře. Del Amo je ve svém postupu ovšem ještě konzistentnější. Angažuje se v asociaci L214 , bojující za etický přístup ke zvířatům a proti krutostem, jež se odehrávají na jatkách. V rozhovorech neúnavně opakuje známé alarmující skutečnosti jako například to, že 70 procent obdělávané půdy je dnes určeno pro krmení zvířat, jejichž maso lidstvo stačí zkonzumovat, podobně závratné je i množství pitné vody, kterou dobytek spotřebuje – jen proto, aby část světa mohla obědvat bifteky nebo třeba vepřové kotlety.

Procházka dějinami románu
Francouzská kritika nacházela v románu ozvuky balzakovské i zolovské, pravděpodobně nejen pro jeho tematické zaměření a syrovost podání, ale zejména také pro zjevnou autorovu snahu dotvořit vyznění textu i pečlivou stylizací. První polovina jako by vzdávala hold klasické literatuře vysokého stylu, je to rozvláčnější, košatě rozepsaná předehra hledající výstižnost vyjádření hromaděním adjektiv, zpřesňujících dovětků. Druhá je nejen tematicky zasvěcena problematickým otázkám dnešního světa, současně i v textové rovině odráží aktuální románové přístupy. Je svižnější, akčnější, fragmentárnější, popoháněna častějšími dialogy, prokládána technickými popisy se spoustou odborné terminologie. Příběh tak ve výsledku působí autentičtěji, avšak i mrazivěji, na čemž se podílí nejen bez obalu představená surovost lidí, ale i chladná preciznost jejího popisu a popisu kulis děje. Fikce se tu názorně prolíná s čtenářům známou či aspoň povědomou realitou, což má rovněž dvojí efekt: příběh se nás nutně dotýká, zároveň je nepříjemně pravdivý.

Děj je jen rámcově lineární, text obsahuje množství vedlejších linek, v nichž sledujeme – a často retrospektivně poznáváme – osudy dalších postav, jimž jsou oddíly textu, oddělované jen prázdnou řádkou, případně hvězdičkou, střídavě věnovány. První část románu (v překladu Prokletá země, francouzské „Cette sale terre“ ale evokuje také špínu a špinavost, jež jsou – v přímém i přeneseném významu slova – důležitým motivem celého textu) zdůrazňuje statičnost, neměnnost, danost (postava nemocného otce sedícího znaveně na lavičce před domem, na níž sedávali jeho předkové a která dnes zarůstá mechem a pomalu se boří do země, „má za to, že věci mají zůstat co nejdéle takové, jaké je znal, takové, jaké je ti před ním považovali za dobré, nebo takové, jakými je učinila léta používání“ – s. 9). Vyprávění má popisný charakter, zaměřuje se na podrobné vylíčení rozličných miniatur ze života na statku – tu pozadí či atmosféry děje, tu drobných nevýznamných gest, jindy naopak zásadních skutků či způsobu jednání postav. Postupně však příběh oživují mnohem dramatičtější pasáže, ať už zdlouhavé čekání na Marcela a nejistota, zda je naživu, nebo jeho podivný příchod a následující úporný boj s přírodními živly a démony, které si přinesl spolu se zraněním z fronty, anebo ve třetím díle Henriho posedlost pronásledováním zmizelého plemenného kance, Zvířete. Druhé dva díly, věnované předzvěsti konce velkochovu a finální katastrofě, mají jiný tón.

Vypravěč je všetečný, až nepříjemně pedantský pozorovatel, jenž vidí i to, co mělo zůstat skryto. Nesnaží se ale vmyslet do pocitů postav, spíš jen konstatuje jejich situaci, popisuje jejich činy a gesta. Určité detaily jsou zabrány velmi podrobně, jako hyperrealistická zátiší. Mnoho ovšem zůstává stranou – ať už z chronologie děje, či jednání postav. Velká část interpretace příběhu tudíž závisí na čtenáři.

Kam to všechno spěje?
Jednou ze základních tezí románu je krutost v nás a kolem nás. Lidé se musí obrnit necitelností, aby obstáli. Doba před sto lety nebyla nijak idylická, dnes jsme na tom však paradoxně ještě mnohem hůř. Se zvířaty, která chovali pro obživu, se lidé nikdy nemazlili, avšak právě proto, že na nich byli závislí, věnovali jim více péče a pozornosti než sami sobě. K sobě navzájem se ovšem chovají „jako zvířata“ – a přinejmenším v Del Amově příběhu v tomto ohledu žádný pokrok nenastává. Tam, kde bychom čekali lásku, dostáváme pouze zprávu o jakémsi spojenectví, spiklenectví – proti přírodě, proti údělu, proti ostatním lidem –, ale také lhostejnost, otevřenou averzi, nenávist, i když často způsobenou docela pochopitelnými důvody.

Konec románu zůstává otevřený, přesto však každou z postav opouštíme ve chvíli, kdy nějak obrací list. Přitom například Henri svou zásadní otázku položil už o šedesát stránek dříve: „A co se skutečně stalo s tou půdou, již dostal od otce, který ji tolik miloval a tolik nenáviděl […]? Co s ní provedl? Čemu všemu svou hamižností, lehkomyslností a zaslepeností vystavil syny? Obětoval sebe… obětoval i své blízké?“ (s. 267)

Del Amo rozhodně nehlásá, že by mělo smysl vracet se zpět ke chlívku s jedním prasetem. Upozorňuje jen, že je nejvyšší čas najít jiný způsob soužití lidí se zvířaty, jiné nastavení v rámci živočišné říše, tak abychom se přestali vzájemně vraždit.