Kdo byli Mayové? Kde a jak žili? Jak vypadal jejich náboženský svět? Jaké bohy uctívali? Jaké rituály provozovali? Jaké představy měli o světě i sami o sobě? Jaké představy o nich máme dnes? I to jsou otázky, které řeší religionistka Zuzana Marie Kostićová ve své nové knize Náboženství Mayů. Umění a obřadům starých Mayů se věnovala už ve své dizertaci, byla rovněž jednou ze tří spoluautorek šířeji pojaté knihy Krvavé rituály Střední a Jižní Ameriky (XYZ, Praha, 2011) a na webu najdeme i její popularizační přednášky o mayském pojetí času nebo o jejich civilizačních kolapsech. O aktuálních interpretacích či dezinterpretacích mayských témat pojednala v publikaci 2012: mayský kalendář, transformace vědomí, dva světy a rovnováha (Malvern, Praha, 2011).

Ve své nejnovější knize takříkajíc spojuje obě roviny. Snaží se zpřístupnit všechny poznatky, které dnes o mayském náboženství, božstvech (pojmenovávaných jen písmeny abecedy), kultovních stavbách (zvláště pyramidách sloužících jako umělé hory), mýtech, společenských rituálech či představách o duši a o světě máme. Zároveň silně reflektuje, jak se proměňoval obraz, který si o nich Evropané tvořili, ať už byl základní rámec promítaných stereotypů křesťanský, osvícenský (primitivní barbaři versus ušlechtilí divoši) či esoterický. Poutavě také ukazuje, jak do snah o rozluštění záhad této civilizace nepříznivě zasáhla studená válka. Průlom v luštění mayského písma přinesl lingvista Jurij Knorozov, který jako sovětský voják roku 1945 v Drážďanské knihovně ukořistil vzácné souborné vydání tří mayských rukopisů. V Americe byly ovšem nejprve jeho závěry z ideologických důvodů odmítnuty. Celkově autorka prohlašuje, že jí nešlo o sestavení seznamu odstrašujících vědeckých omylů, jimž se budeme společně vysmívat, ale o nastavení zrcadla, „v němž si současný vědec může – a musí – pečlivě prohlédnout svou tvář“.

Snad jedině úvodní kapitoly o geografických podmínkách, klimatu a snad i základních rysech společenské organizace přinášejí faktografická tvrzení, za nimiž si badatelka s určitou mírou jistoty stojí, ve většině ostatních nás provází především hustou džunglí teorií. Jejich zdolávání může na čtenáře působit únavně, nebo jako intelektuální dobrodružství, záleží na jeho naturelu. Koho by naopak zajímal hutný a stručný přehled dané problematiky, ať raději sáhne po knize Markéty Křížové Mayové: víc než záhady dávné civilizace (Aleš Skřivan ml., 2011) a vyhledá si příslušnou kapitolu.

Mayové a jejich rituály
Když Kostićová píše o indiánských hrách s kaučukovým míčem, přiznává, že nevíme, jak se bodovaly, a hlavně zda šlo více o hru blížící se dnešnímu sportu, nebo o náboženský rituál, v němž bylo o výsledku předem rozhodnuto, protože inscenoval mýtus s pevně stanovenými vítězi a poraženými, totiž příběh o kukuřičném bohu, který prohrává, je sťat a vzkříšen. V této souvislosti autorka právem připomíná, že se oba aspekty úplně nevylučují, protože existují i rituály, které podněcují kontrolovaný chaos a improvizaci, jako zdejší masopust nebo jeho novodobé obdoby, například Sametové posvícení. Kostićová se odvolává i na obřad katolické mše, jenž rovněž dává celebrantovi jistý prostor k manévrování. (Zdůrazněme ale, že zde dopředu víme, jak mše „dopadne“, a můžeme se spolehnout, že při proměňování kněz neřekne „Toto je moje tělo, ale vám nic nedám“.) Každopádně měl mayský rituál s míčem zřejmě různé podoby a mohl se pohybovat na široké škále mezi náboženstvím a hrou, čemuž odpovídá i množství odlišných „hřišť“, z nichž některá byla okázalá a snad jen symbolická, jiná možná spíše rekreační.

Autorka se silně brání proti jakýmkoli nežádoucím projekcím našich (soudobých) představ, nicméně když například píše o mayském obřadu jakéhosi veřejného hromadného vyznání vin, přejímá i ona s uvozovkami pojem, který rituálu celkem přirozeně dali už kdysi křesťanští misionáři, totiž „zpověď“, což je v tomto případě zcela pochopitelné. Obecně ale religionistka tvrdí, že na rozdíl od tisíckrát analyzovaných křesťanských konceptů jsou to myšlenky nového věku, které v současnosti nereflektovaně, ale mocně ovlivňují myšlení vědců. Což souvisí i s jejím dalším tvrzením, že různí badatelé místo výrazu „new age“ dávají přednost „alternativní spiritualitě“, „spiritualitě života“, přestože mnozí poukazují na to, že se tento spirituální proud stal mezitím natolik mainstreamový, že je sám o sobě již v podstatě „neviditelný“. Na adresu „new age“ dále poznamenává, že jeho představitelé často velmi ostře kritizují exaktní vědu, ale když to jde, rádi a hojně se inspirují jejími výdobytky. „Dobře je to vidět především na fenoménu psychedelické revoluce, která přímo vyrostla z antropologických a přírodovědeckých bádání první poloviny století a od počátku byla přitom úzce svázána s americkými Indiány.“ Podle jejího hodnocení přinesl tento vnější impuls mayistice i mezoamerickým studiím obecně mnoho dobrého, jelikož pomohl odkrýt marginalizované téma, jímž se dříve badatelé příliš nezabývali. Na druhou stranu autorka varuje, že širší mezoamerický kontext sice dokládá, že psychotropní látky (včetně halucinogenů) patřily k důležité výbavě celé kulturní oblasti, ovšem v mayském případě „je třeba zůstat opatrný a nepropadnout nepodloženému nadšení tam, kde pro ně není dostatečná opora.“

Zpátky k „fenoménu 2012“
Kostićová se také vrací k tématu své předchozí knihy, „fenoménu 2012“. Ten se zdánlivě opíral o staré Maye, ale ve skutečnosti se jednalo o ryze postmoderní jev, který tematizoval mnoho různých důležitých new age témat, zvláště harmonii či disharmonii polarit, kosmickou energii nebo osobní transformaci. Sama autorka ve své knize z roku 2011 k některým z těchto konceptů opatrně vyjadřovala jisté sympatie, protože prý „často cítíme, že bychom si přáli žít jinak či jinde, že bychom chtěli být někým jiným, duchovnějším, umělečtějším, svobodnějším, zdravějším, vyrovnanějším a lepším.“ V nejnovějším textu už mnohem rezervovaněji konstatuje, že z vědeckého hlediska jsou tyto představy natolik kuriózní, že na nich zdánlivě nezáleží a nemá smysl se jimi zabývat. Realisticky a smírně ale uzavírá, že tyto ideje slouží jako významný zdroj pro současnou populární kulturu a najdeme je v mnoha postmoderních produktech včetně hollywoodských filmů, komiksů nebo počítačových her, jejichž tvůrci se jimi rádi nechávají inspirovat. Obraz mayské kultury, který nám vypodobňují, pak může ovlivňovat mysl současného člověka daleko intenzivněji než vědecká mayistika, ať už jsou její nejnovější objevy sebevíc zajímavé.“

Osobní rovina vědecké práce
Knihu můžeme přiřadit do u nás sílícího proudu sebereflexivních vědeckých textů, k němuž najdeme i mnohem starší zahraniční předobrazy (Tuhami: portrét Maročana od Vincenta Crapanzana) a do něhož dnes patří knihy jako Historikové versus minulost nebo Od přírody podřadné: Jak se věda mýlila v ženách (Academia, Praha, 2018) od Britky Angely Sainiové, která ve své práci ukazuje, jak složitě se rodí vědecké poznání a kolik odlišných faktorů do něj promlouvá. Mezi ně patří například pohlaví, proto si podle ní některých věcí všimly až právě ženy-badatelky. Sainiová ovšem neváhá některé vědce přiblížit i z jejich lidské osobní stránky, takže kapitolu, jež líčí různorodost a proměnlivost, která v různých kulturách světa panuje při dělbě práce, smutně uzavírá slovy: „U nás doma v Londýně jsem si v tu chvíli zklamaně uvědomila, že večeři budu vařit zase já“. Kostićová se v tomto ohledu drží spíše zpátky – ostatně dilemata, jestli Mayové uctívali spíše božstva-principy, nebo osobní bohy, by se hůře propojovala s každodenním životem středoevropské vysokoškolské pedagožky než v případě Sainiové. Na hlubší rovině se ovšem i Kostićová do svého textu osobně promítá. Její dříve vyjádřené stesky nad tím, „jak daleko jsme se vzdálili od ideálu individuální svobody, plného duchovního života a přirozeného životního stylu“, se možná v transformované podobě vracejí v její výborné a přesvědčivé analýze toho, nakolik pro nás dnes Mayové plní roli mýtu, inspirace či snu, o němž se zdá současné kultuře, unavené a předrážděné neobvyklým způsobem života, který si vyvolila. „Je skutečně tak nepochopitelné, že klid a hmyzí cvrkot mayských pralesů, kapání vody, nádherné reliéfy a bílé pyramidy dokážou způsobit, že se postmoderní mysl na první pohled zamiluje?“, ptá se autorka v závěru sugestivně. Každý čtenář může na tuto otázku sám za sebe odpovědět, jak se mu chce, je ovšem zřejmé, kdo se tu zamiloval jistě.