Historický román z doby císařského panování Karla IV. s názvem 1352, un médecin contre la tyrannie (nakl. Favre, 2014) je literární prvotina švýcarského učitele informačních technologií a komunikace Philippa Favra (nar. 1960). Coby nadšenec v oboru historie je Favre členem správní rady Nadace Château de Beauregard, jejímž cílem je zpřístupnění stejnojmenného středověkého hradu na řece Rhôně ve švýcarském kantonu Valais. Právě zde našel spisovatel informace o lékaři jménem Guillaume Perronet a rozhodl se učinit z něj hrdinu svého historického románu. Vytvořil tak literární dílo, které stojí na reálných základech, ale čtenářskou oblíbenost si jistě získalo i díky dobře rozehranému fiktivnímu příběhu a široké plejádě postav, jejichž prostřednictvím se seznamujeme se středověkým světem. Ve svém druhém románu Cortex en état de veille (Kortex, v bdělém stavu, Favre, 2016) se Favre vydal tematicky i žánrově úplně jiným směrem – jde o thriller, v němž se řeší, jestli je přijatelné, nebo dokonce žádoucí, aby po smrti člověka jeho mozek přetrvával v digitální formě. Autor se zde tedy se dostává až na hranici vědeckofantastické literatury.

1352
S Guillaumem Perronetem a s jeho složitým osudem se poprvé setkáváme při jeho návratu z Boloni, kde si tento mladý muž vysloužil titul physicus za absolvování studií na lékařské škole se specializací na herbarii, tedy jakousi dnešní farmacii. Vzápětí se dozvídáme, že studium bylo Guillaumovi umožněno jako odměna za záchranu mladého kralevice Karla z divokých vod řeky Rhôny. Ačkoliv tento statečný čin poznamenal celý Guillaumův život, bez potřebné inteligence, odvahy, smyslu pro spravedlnost a dobrosrdečnosti by ani přes Karlovu pomoc nikdy nedosáhl úspěchů, které vydobyl pro své rodné údolí. Mladý physicus, jenž se musí potýkat s nedůvěrou a pověrami zaslepené společnosti, si hned na začátku příběhu udělá ve Valais jméno jiným dobrým skutkem, a to když zachrání nenarozené dítě hraběnky Ysabelly de Blandrate. Podaří se mu také osvobodit svou přítelkyni a učitelku Héléchu z vězení: pomocí logického vysvětlení přírodních jevů odvrátí její obvinění z čarodějnictví. Dobrá pověst však Guillaumovi vyslouží i závazek, o nějž zpočátku vůbec nestojí – stane se politickým vyslancem své rodné obce Louèche. Ačkoliv se mu nejdříve podaří získat pro obec několik výsad, je to jen začátek dlouhého příběhu o valaiském povstání, v jehož čele se nakonec Guillaume ocitne. Bezohledný sionský biskup Guichard a savojský hrabě Amadeus však nejsou jediní, kdo údolí ohrožuje, lidské životy si totiž bere i mor. Kdo může Guillaumovi v jeho nelehké záchranné misi pomoci?

V románu 1352, v plamenech se skrývá mnohem víc než jen napínavý a čtivý příběh. Doložená historická fakta přibližují dějiny kantonu Valais a několika jeho významných osobností. Historický záběr románu je však ještě širší, protože Philippe Favre nás prostřednictvím fiktivního příběhu seznamuje se středověkou realitou. Nahlížíme tak do všech vrstev společnosti, dozvídáme se, jakou moc mělo náboženství i jak ničivá byla morová epidemie. Unikátní je pohled do života physica čelícího zkostnatělým středověkým pravidlům a pověrám.

Kniha má poměrně podrobné členění, je uspořádána do šesti částí o třiašedesáti kapitolách. Navíc je doplněna o obsáhlý poznámkový aparát, v němž najdeme podrobnější informace k historickým skutečnostem či vysvětlení některých pojmů. Ačkoliv je toto uspořádání přehledné, na historický román, kde by měl čtenář hltat stránku za stránkou, je možná až příliš strukturované, takže může působit až rušivě. Vždyť některé kapitoly nemají ani jednu stránku. Kromě toho musí čtenář, který si opravdu chce přečíst všechny doplňující poznámky, listovat při četbě jedné stránky až na konec knihy třeba i třikrát.

A proč na tuto švýcarskou knihu vsadilo české nakladatelství Argo? Je hned několik věcí, které české publikum na četbu románu v překladu Tomáše Havla nalákají a které jej také nezklamou.

Osvědčený žánr
Žánr atraktivizačního historického románu, kde se skutečnost prolíná s autorovou představivostí, je v českém literárním prostředí neochvějnou klasikou. Ať už jde o díla domácích autorů, jako jsou třeba Vlastimil Vondruška, Jan Bauer nebo František Niedl, či překlady, například romantických děl z 19. století od Victora Huga nebo Alexandra Dumase, český čtenář je jim věrný. Proto je i Favrova kniha v nakladatelské anotaci označena jako „velkolepý historický román hodný Alexandra Dumase staršího“. A i když je toto tvrzení poněkud odvážné, redaktoři Arga mají jistě alespoň zčásti pravdu. Autor má totiž k vynikajícímu historickému románu velmi dobře našlápnuto. Příběh je čtivý a povětšinou důvěryhodný, což znamená, že došlo k hladkému splynutí zvolené reálné roviny s tou fiktivní. Množství historických reálií je ohromující. Za pozitivní můžeme považovat i použití četných historismů a výrazů ze starých jazyků a latiny, které románu také dodávají na věrohodnosti. Velmi povedené je vykreslení středověkých postav a jejich chování a vztahů, od kurážné a prostořeké mladé dívky, do níž se physicus jako správný hlavní hrdina zamiluje, až po majetnického a násilného šlechtice Pierra de La Tour, se kterým je nucen spolupracovat.

V knize se však najde i několik slabších míst. Románu například velmi často chybí vhodné popisné pasáže. Někdy se sice objeví, ale jsou tak krátké, že na svém místě naopak působí až nepatřičně: „Po svazích se ve vzteklých poryvech žene fén. Mladé výhonky révy zběsile bičují podpůrné kůly, které jim zákeřně cupují jemné lístky.“ Tyto dvě věty například uvádějí jednu z kapitol, ale se zbytkem jejího obsahu jako by neměly nic společného. Zajímavý děj by si přece jen zasloužil obšírnější rozvedení pozadí. Navíc jsou některé události v románu až příliš zázračné. Není to až do očí bijící shoda náhod, když Guillaume ani ne v polovině knihy zjistí, že dívka, do níž se zamiloval, je ztracená dcera jeho nejlepší přítelkyně? Rozuzlení některých vedlejších zápletek je prostě až moc snadné.

Charismatický hlavní hrdina
Sympatický a odvážný hlavní hrdina je základem dobrého historického románu. Ne že by takový hrdina byl neotřelý, rozhodně však nezklame. Guillaume Perronet si čtenáře získá svými dobrými vlastnostmi, jeho trnitý osud vyvolává soucit. Ani fakt, že hrdina je skutečná historická postava, která toho pro svou zemi mnoho vykonala a jejíž role byla dlouho zapomenuta, nemůže čtenáře nechat chladnými. K dobru mu nakonec připíší i drobné nedostatky, jako například to, že jeho motivací k vyvolání povstání byla i záchrana milované ženy a ne jen starost o obyvatele údolí. Právě na činech hlavního hrdiny je postaven i francouzský název románu 1352, un médecin contre la tyrannie, který by se dal volně přeložit třeba „lékař proti tyranii“. Proč byl v češtině zvolen název 1352, v plamenech, zkrátka není jasné. Škoda, že se tak provázanost titulu se statečností hlavního hrdiny vytratila.

Přítel Karel IV.
A teď se konečně vraťme k tomu očekávanému pojítku s Karlem IV., o kterém jsme se zmínili už na začátku. Tohle oddalování bylo záměrné, i Philippe Favre totiž dovolil Guillaumovi a Karlovi IV. setkání jen na začátku a na konci románu. Důležité jsou ryze přátelské vazby mezi oběma muži. Díky hlavnímu hrdinovi románu švýcarského autora se totiž s římským císařem setkáváme nejen jako s panovníkem, ale také mnohem důvěrněji, jako s manželem, otcem a přítelem. Takové setkání by si český milovník románů a historie neměl nechat ujít.