Tereza Semotamová (* 1983) prozaicky debutovala v roce 2016, kdy spolu s Jakubem Vítkem publikovala experimentální knihu Počong aneb O pinoživosti lidské existence. Na kontě má Semotamová i několik rozhlasových her. Jistého věhlasu však dosáhla spíše jako překladatelka z němčiny. Nedávno publikovala tato autorka svou první samostatnou prozaickou knihu, která nese název Ve skříni.

Přestože je zápletka tohoto textu zdánlivě absurdní, odráží aktuální a palčivý problém, před nímž stojí především generace takzvaných mileniálů. Tím problémem je složitá dostupnost bydlení. Protagonistka příběhu, která je zároveň vypravěčkou, se totiž nachází v nezáviděníhodné situaci – nemá peníze, práci a dočasně je ubytována v bytě, v němž se její kamarádka pokouší otěhotnět, a v němž tedy, jak sama ví, brzy nebude vítána. Takto přežívá až do chvíle, kdy se její sestra zbavuje staré skříně. Ta je dost velká na to, aby v ní mohl člověk pobývat – ne nijak pohodlně, ale přece –, a tak si ji vypravěčka přenese do vnitrobloku domu, v němž má sestra byt, a začne v ní přespávat.

Vedle množství praktických nesnází, které ji v jejím novém příbytku zaměstnávají – a které řeší obvykle velmi osobitě –, vypravěčka postupně odkrývá svou minulost. A je čím dál víc patrné, že ve skříni se neskrývá pouze její skrovný majetek, ale i několik kostlivců. Vyprávění nepřechází pouze mezi přítomností a minulostí, osciluje i mezi realitou a snem, potažmo protagonistčinými představami. Tyto přechody nejsou znatelně ohraničené, tudíž se může stát, že se v mnoha sférách, v nichž se vypravěčka pohybuje, čtenář sem tam zamotá. Semotamová se navíc uchýlila i k několika formálním hrátkám – jedna kapitola je kupříkladu psána jako konverzace na Facebooku. Jiná, v níž je vypravěčka na návštěvě u babičky v domově důchodců, je tvořena změtí překotných replik, jimiž senioři vypravěčku zavalují. Tyto formální postupy zaujmou, pobaví, ale mohou vyznít trochu samoúčelně. Přes to všechno není zas tak složité poskládat příběh dohromady.

Semotamová je obratná stylistka. To se projevuje především v dialozích, které jsou vtipné, svižné a zároveň působí přirozeně. Kniha je rovněž prošpikovaná množstvím cizojazyčných citátů, které se do vyprávění dostávají díky hrdinčiným vzpomínkám na delší pobyt v Německu a jejímu výletu do Londýna. A především, autorka si s jazykem ráda hraje: „společně se smát výstředněoblečenýmbabičkám, usínat s hlavounajehorameninaletišti, kupovatpronivodu, když bude mít hroznou žízeň.“ (s. 174) Nebojí se přitom ani těch jazykových hříček, které na první pohled vyznívají trochu naivně: „Je možno se pouze vtlačit do rohu, podložit se batohem a hibernovat jako želva v akváriu. […] Vezmu to kolem plotu, přes klimbání rovnou na Hajánky, a tam dole pod strání, to už budou Hajany!“ (s. 27) A přestože je těchto slovních hříček někdy trochu moc, nepůsobí přespříliš rušivě, jelikož poměrně věrně odpovídají vypravěččinu naturelu a jejímu bídnému rozpoložení, jemuž se snaží těmito hříčkami vzepřít.

Hrdinka knihy Ve skříni se totiž velmi podobá Anně z debutové prózy Lucie Faulerové Lapači prachu. Stejně jako Anna cynicky komentuje svou nepříznivou situaci a takřka vše, s čím se střetává. Jakkoliv se přitom obě ženy pokoušejí přesvědčit (především samy sebe), že jsou nad věcí, za jejich cynismem lze vycítit prožité životní trauma, s nímž se nejsou schopny vyrovnat a jež se odhaluje s postupem četby. Za zmínku stojí skutečnost, že v tomtéž roce svůj (rovněž první samostatný) román Teorie podivnosti vystavěla kolem podobně cynické vypravěčky i Pavla Horáková.

Je rovněž pozoruhodné, že Semotamová použila v knize množství narážek na dobové fenomény, s nimiž se v próze – a možná že v té české obzvlášť – obvykle nesetkáváme. Ve skříni tak najdeme třeba více než stránkovou scénu popisující výstup z dříve vysílaného pořadu České televize s názvem Pošta pro tebe; také narážky na zaniklou politickou stranu Úsvit přímé demokracie Tomia Okamury, ale i na populární hvězdu českého YouTube, kartářku Jolandu. Nejedná se ale o knihu zachycující příslovečný tep doby. Tyto odkazy spíše čtenáře – mimo jiné – přesvědčují, že svět vypravěčky, která je na první pohled odtržená od reality, není tak docela vzdálený od toho, jenž nás obklopuje. Ačkoli je možné, že čtenáři, kteří otevřou knihu Ve skříni s časovým odstupem, nerozpoznají veškeré reálie, na něž Semotamová naráží, jejich dokonalé chápání není pro četbu klíčové.

První samostatná próza Terezy Semotamové je mnohem víc než příslib. Vedle pozoruhodných stylistických a formálních postupů, které Semotamová obratně a někdy více, někdy méně funkčně využívá, totiž odráží významný aktuální společenský problém. Pochyby o soudržnosti příběhu, které se v průběhu četby vkrádají kvůli mnoha vypravěčským hříčkám, se na konci vytratí, jelikož autorka svým románem Ve skříni prokázala, že si umí nejen pohrát se slovy, ale i vyprávět příběh tak, aby ve čtenáři vyvolala soucit.