Autorská dvojice Neil Gaiman a Charles Vess se už podílela na mnoha společných projektech. Mezi ty nejznámější patří jednoznačně komiksy ze sandmanovského univerza či jedna část z Knih magie, příběhu mladistvého kouzelníka Timothyho Huntera. V obou případech se děj odehrával ve Férii, magické říši, jejíž podobu silně ovlivnil Sen noci svatojánské od Williama Shakespearea. Fantastický svět, v němž čas plyne zcela odlišně od toho lidského a jejž obývají rozličná stvoření jako víly, skřítci, trollové a řada dalších, ovlivnil zásadní část Vessovy kreslířské kariéry. Jedno z jeho nejvýraznějších ilustrátorských děl na toto téma přináší nakladatelství Crew v knize Hvězdný prach – textu s takřka dvěma sty ilustrací.

České podoby původní ilustrované verze Gaimanova textu jsme se dočkali až dvacet let po vydání knihy bez výtvarného doprovodu v překladu Ladislavy Vojtkové u nakladatelství Polaris (u anglické verze byla posloupnost přesně opačná). Český čtenář nevládnoucí angličtinou tak může konečně plně porovnat obě verze i s tou populární filmovou z roku 2007. Srovnání s druhým režijním počinem Matthewa Vaughna se nelze vyhnout už jen proto, že samotný Gaiman se jako konzultant podílel na vzniku scénáře, který se v několika momentech poměrně zásadně odchýlil od původního textu.

Jak píše sám Gaiman v „bonusové“ části knihy, jeho cílem bylo stvořit „…pohádku pro dospělé. Bude v ní sex a veliká dobrodružství a taky fraška a především pocit úžasu.“ Co si předsevzal, to splnil: hned v úvodní části mladík Dunstan Thorne z vesnice jménem Zeď, jež představuje bránu mezi magickým a obyčejným světem, potká na trhu krásnou ženu, s níž se záhy – na pohádkové poměry poněkud expresivně – pomiluje. Jejich milostné dobrodružství má za následek narození syna Tristrana, který je o sedmnáct let později protagonistou celé knihy.

S podobnou mladickou naivitou se Tristran stejně jako kdysi jeho otec bláznivě zakouká do dívky, pro jejíž lásku se vydá do Férie hledat spadlou hvězdu. Vydá se na iniciační cestu a v jeho tvrdohlavém rozhodnutí ji získat mu nezabrání ani fakt, že hvězda je na první pohled zcela lidská dívka Yvaine. Do jejího pronásledování se z podobných, mnohdy však podstatně temnějších důvodů pouští i několik dalších postav.

Pokud rozebereme jejich motivaci detailněji, musíme uznat, že v jistém smyslu se rozhodně dá mluvit o pohádce pro dospělé. Většina pronásledovatelů se totiž snaží ukojit vlastní touhy a pramálo se stará o blaho ostatních. Na rozdíl od pohádek pro děti zde nenarazíme na žádnou postavu, která činí dobro pro dobro samotné. Za jedinou výjimku lze považovat zjevení jednorožce, který je ze své podstaty symbolem čistoty. Aby autor ukázal, že ve světě dospělých altruismus nezabírá zásadnější prostor, s jednorožcem to ve výbuchu krvavého násilí dopadne neblaze. Vesnice Zeď zároveň představuje jak hranici fyzickou, tak sociální – cizí nesmí dovnitř, místní nesmí ven. Přesto se světy nevyhnutelně ovlivňují navzájem, což však ve jménu dogmatismu obyvatelé Zdi neradi připouští a hranice brání i násilím.

Jestli tedy jako hlavní aspekt pro určení textu dospělému publiku bereme egoistickou motivaci postav a násilí ve své syrové podobě, Hvězdný prach takové kritérium rozhodně plní. To samé platí o různých odkazech na klasická díla či mytologii. Text však pokulhává v jiné oblasti. Vyprávění plyne pohádkovým tempem, přičemž není čas divit se, proč se událo to či ono – věci se tak zkrátka mají a ve svém úsporném stylu razí kupředu. V rychlém tempu už Gaiman věnuje menší pozornost propojování jednotlivých postav, jejichž vztahy pak působí povrchněji, než by si dospělý text zasloužil. Jaké jsou rodinné vztahy různých postav a znamená pro ně vůbec něco, že se dlouhou dobu neuvidí? Kde přesně probíhá transformace vztahu Tristrana a Yvaine? Z hlediska uvěřitelnosti a procítěnosti pak vítězí film, z nějž scénáristé sice vypustili sexuální scény, zároveň však ale podstatně rozvinuli momenty a postavy, které se v knize mihly na čtyřech stranách. V konečném důsledku pak děj filmu působí ucelenějším a logičtějším dojmem. Proměna hlavního hrdiny je daleko zřetelnější a na rozdíl od knihy není příliš prostoru pro pochyby o změně jeho pohledu na svět.

Přesto je Hvězdný prach úžasně fantaskním textem, jehož hlavní devizou je imaginace. Stejně jako tato imaginace podnítila tvořivost dalších umělců při vzniku filmu, sloužila jako silný podklad i pro ilustrace Charlese Vesse. Jeho dobře rozpoznatelný styl mixující klasickou fantasy ilustraci s přídechem secesních maleb hýří hřejivými a melancholickými barvami. V závěrečné části lze na více než třech desítkách stránek nahlédnout do jeho tvůrčího procesu v podobě přípravných kreseb i finálních maleb. Nejnovější české vydání Hvězdného prachu oživuje právě Vessův styl, který Gaimanovu textu s několika slabšími místy propůjčuje teprve tu pravou magii.