Jaké jsou umělecké dimenze literatury faktu? Jaká je její historie a současnost? Jak se s ní pracuje v nakladatelství či v rozhlase? A dají se najít nějaké paralely k dokumentárnímu filmu?

I to jsou některé otázky, na které chce dát odpověď sborník Žánry a průniky literatury faktu. Obsahuje příspěvky, které byly k tomuto tématu proneseny v říjnu roku 2017 na mezinárodní konferenci v Malé aule Karolina Univerzity Karlovy. Konference byla iniciována Institutem komunikačních studií a žurnalistiky při FSV UK, Univerzitou Karlovou a Klubem autorů literatury faktu (KALF). Anotace mimo jiné slibuje navzájem konfrontovat pohledy a názory na literaturu faktu, ale také pojednání o významu a roli literatury faktu v dnešním světě.

Jakub Končelík, děkan FSV UK, ve svižném úvodu připomíná význam tohoto typu literatury v době „alternativních pravd“, kdy se akademik, který se právě vynořil z archivu či laboratoře, koktavě snaží zapojit do internetové davové rozpravy, například o údajné škodlivosti očkování na stránce mimibazar.cz. Z dalších textů si pochvalnou zmínku zaslouží také příspěvek Aleny Blažejovské, která pro označení knih, z nichž Český rozhlas vysílá v rámci pořadu Radiokniha četbu na pokračování, nekonvenčně navrhuje pojem „autentická literatura“. Má jít o pojem dostatečně široký, aby se pod něj daly zahrnout jak populárně-vědecké knihy, tak beletrie založená na přímých životních zkušenostech autora. Svoji platnost si pak jistě ponechává popis nakladatelské praxe od Václava Kotrmana, který konstatuje, že autorů, kteří jsou schopni napsat kvalitní populárně-naučnou knihu, je poskrovnu.

Pátrání po praotcích zakladatelích
Jinak ale text publikace příliš nenaplňuje očekávání, která mohli Končelík či citovaná anotace vzbudit. Místo toho v ní najdeme buď nijak invenční srovnání toho, jak tutéž scénu zpracoval původce suše vědeckého životopisu a autor barvité a plastické literatury faktu, nebo nostalgická ohlížení za minulostí, především od autorů zmíněného Klubu autorů literatury faktu. Z těchto příspěvků stojí za přečtení třeba vzpomínka historika a diplomata Jaroslava Šedivého o jeho dávné polemice s Miroslavem Ivanovem nebo pátrání editora knihy Jana Halady (nar. 1942) po praotcích literatury faktu. Jednoho z nich nalézá například v americkém lékaři, spisovateli a popularizátorovi vědy jménem Paul de Kruif (1890–1971), který ve své (i v češtině opakovaně vydávané) knize Bojovníci se smrtí (Men Against Death) vysvětlil, že nejdříve prostudoval vědecké příspěvky, následně se pustil do všech zpráv o stavu vědy a potom se seznámil s veškerou bibliografií. A pak, „vyzbrojen těmito vědomostmi“, osobně navštívil dotčené mikrobiology a bakteriology, aby „se dopátral intimních podrobností o jejich dobrodružství.“ U antických historiků pak editor zdůrazňuje, že jejich spisy byly pokládány za umělecké – v jiných textech se Halada v rámci tohoto tématu rozepisuje zvláště o autorovi Životopisů dvanácti císařů Suetoniovi, který psal spíše čtivé biografie se spoustou pro někoho až okrajových podrobností než suchá historická díla. Vznik žánru ale Halada datuje až mnohem později: „Šedesátá léta se vyznačují nástupem literatury, která je nazývána jako literatura vědeckopopulární či populárně vědecká, ale i naučná, věcná, nikoliv přímo označovaná za literaturu faktu, avšak pociťována jako faktografická a zpětně mnoha teoretiky zahrnována právě do literatury faktu… Podstatný byl ovšem čtenářský ohlas, rozšíření autorské základny, zájem nakladatelství a vznik edic, které se již programově tímto novým druhem literatury etablují.“

Dan Brown jako hledač pravdy?
O současné scéně, kde mezi nejúspěšnější nepatří autoři z KALFu, se ale v knize mnoho nedozvíme. V mnoha zařazených textech navíc narazíme na diskutabilní tvrzení, například že „jedině v literatuře faktu může autor využít poezii, prózu, vědecký text či úřednickou rétoriku“ – neplatí totéž nebo ještě více o postmodernistickém románu? Setkáme se také s neproblematizující charakteristikou Dana Browna, slavného autora Šifry mistra Leonarda, jako tvůrce, který ve svých knihách přesně popisuje konkrétní reálie. Plně to odpovídá obrazu, který o sobě Brown vytváří, totiž že jeho knihy se kromě zápletky zakládají na historických faktech. Opomenuto ale je, že nejen podle Umberta Eka je v nich nekonečné množství hrubých faktografických chyb. Podle Halady je devízou žánru „bránit pravdu a respektovat fakta“, toho je ale Brownův přístup opakem.

Zvláštní je pak také Haladův povzdech, že literární kritika a teorie se „dnes literatuře faktu skoro vůbec nevěnuje, a to nejen u nás, ale i na Slovensku a vůbec ve světě“. Je pravda, že obsáhlejší kniha o dané problematice, jako byla Pytlíkova O literatuře faktu (Československý spisovatel, 1987), už u nás delší dobu nevyšla. Na druhou stranu zmínky najdeme třeba u Pavla Šidáka v jeho Úvodu do studia genologie (Praha: Akropolis, 2013) nebo v Lexikonu literárních pojmů (Olomouc: Nakladatelství Olomouc, 2002) od Libora Pavery a Františka Všetičky. Časopis Host před časem vydal výbornou studii Půl století žánru nonfiction-fiction, která pojednává i o autorech, kteří jsou v recenzované knize zmiňováni, jako například Truman Capote a Norman Mailer. Nemluvě o tom, že v zahraničí dnes o non fiction, respektive o „creative nonfiction“ (některé jsem zmiňoval zde) vychází teoretických titulů nespočet. Nic z toho bohužel Žánry a průniky literatury faktu nereflektují. Co se týká literární kritiky, na některé tituly z non fiction vychází recenzí nemálo, například na webu Reflexu jsou podle Kateřiny Kadlecové recenze beletrie čtené podstatně méně než texty o literatuře faktu.

Pokračování vědy jinými prostředky
Non fiction je dnes jistě aktuální téma. (Zdůrazněme, že vycházíme z anglosaského pojetí, které je širší a není zcela totožné s „literaturou faktu“, jak by z některých v Čechách vycházejících textů mohlo vyplývat a jak alespoň v lednu 2019 nepřesně uváděla česká Wikipedie). Naléhavost problematiky zdůraznily i výsledky loňské ankety Lidových novin, v níž se na prvních deseti místech umístil jen jeden, navíc přeložený román. Proto je namístě klást si otázky, v čem a proč je dnes non fiction přitažlivá. Je příčinou to, že beletrie ztratila svoji „konkurenční výhodu“, protože už minuly doby, kdy bylo nemálo témat tabuizováno a nesmělo se o nich psát jinak než prostřednictvím fikční literatury, jak říkají pamětníci? Nebo je významnějším důvodem informační přetížení, kdy na každého denně útočí stovky zpráv, jež svou početností hrozí zahlcením? Jaromír Adlt (nar. 1930), jeden z členů KALFu, už před více než dvaceti lety ve stati Literatura faktu jako svébytný literární žánr (Slovník Klubu autorů literatury faktu, Klub autorů literatury faktu, Praha, 1996) skoro prorocky napsal, že „mnozí nejsou ustrojeni k tomu, aby dešifrovali znaky zakódované v umělecké literatuře. Vytvaroval se typ čtenáře, který chce rychle poznat, rychle se orientovat, přístupnou formou získat co nejvíce informací“.

Samostatným a významným tématem by pak mohl být vztah non fiction například ke sci-fi (a fantasy). Již před časem napsal biolog a výborný popularizátor Jaroslav Petr, že někdy se mu zachce napsat vědecký článek, ale protože se bojí odmítavé reakce kolegů, vytvoří na základě téhož námětu raději sci-fi povídku, a tím vlastně formou fikce rozvíjí svoje vědecké hypotézy. Podle Petra se nyní věda vyvíjí tak rychle, že když chce nevědcům vysvětlit, čím se v laboratoři zabývá, už to jim samo o sobě připadá jako sci-fi a nevěří tomu. A některé povídky, třeba z knihy Světy za obzorem (Brokilon, 2018) od mladé české autorky a rovněž bioložky Julie Novákové, která úspěšně publikuje i v zahraničí, působí přesně tímto dojmem. Totiž jako „zbeletrizování“ vědeckých teorií, v jejím případě navíc někdy bez výraznějšího domýšlení dlouhodobějších důsledků či extrémnějších konců. Takže kdo zná například pokusy s propojováním mozků (viz třeba tento článek) a pozoruhodný jev zvaný chimérismus, bude její povídkou Ve sloní kůži ze zmíněné knihy spíše zklamán; laik se v ní ale může srozumitelnou formou dozvědět leccos nového o tom, čím se zabývají současní vědci. Ostatně jeden z nejúspěšnějších autorů non fiction a mimo jiné i nositel Ceny Miroslava Ivanova vyhlašované KALFem, Pavel Kosatík, svoji spisovatelskou dráhu začínal právě u sci-fi. V jednom rozhlasovém rozhovoru před časem vysvětloval, že u psaní obou typů literatury shledává mnoho společného: u obou jde o příběh a o fakta, přestože ve sci-fi se s nimi zachází jiným způsobem. Nabízí se otázky, nakolik by se tyto žánry či komiks daly k popularizaci vědy výrazněji využít, česky například už vyšla úspěšná kniha Fyzika superhrdinů, která na výkonech komiksových superhrdinů zábavným způsobem vysvětluje základy fyziky. Sci-fi a fantasy spisovatel Míla Linc (nar. 1982) zase sepsal knihu Středověký svět: příručka pro mladé fantasy autory, pány jeskyně a další, v níž přibližuje kulturu i všední každodennost středověkého světa v návaznosti na fantasy literaturu.

Nepoložené otázky
Ptát se také můžeme, nakolik jsou beletristické a non fiction knihy z určité doby vnitřně propojeny. Je kupříkladu nějaká souvislost v tom, že při bilancování knižní produkce z roku 2017 si literární teoretička Ivana Taranenková všimla vyššího výskytu postav, které se pokoušejí o únik ze světa a hledají či vytvářejí si jakýsi azyl (u B. Správcové, J. Topola, P. Borkovce či Anny Bolavé), a následující rok se jedním z nejúspěšnějších a nejoceňovanějších titulů stali skuteční šumavští samotáři Aleše Palána, tedy jeho kniha Raději zešílet v divočině: Setkání s šumavskými samotáři (Prostor, Praha, 2018), která toto téma rozvíjí takříkajíc naplno?

Otázek kolem aktuální non fiction je tedy bezpočet, přičemž při hledání odpovědí by byla jistě škoda přehlížet zkušenosti těch, kteří se tématu – byť i pod jiným označením – věnují už dlouhá desetiletí. Na příkladu citovaného Adlta se navíc ozřejmuje, že může jít o odpovědi stále podnětné a platné. V recenzované knize, která se místy až příliš utápí v nářcích na Ministerstvo kultury, kritiky a vůbec na současné poměry, ale mnoho relevantních odpovědí bohužel nenajdeme.