„Nikdy nepadáme do stejné propasti. Padáme však pokaždé stejně, se směsicí směšnosti a hrůzy. A tolik bychom chtěli už dál nepadat, že se chytáme, čeho můžeme, a křičíme. Kdosi nám podpatkem drtí prsty, zobákem vyráží zuby a ohlodává oči.“ Takto expresivně líčí v knize Tagesordnung. Anšlus Rakouska v šestnácti obrazech (Ordre du jour) francouzský spisovatel, filmař a scenárista Éric Vuillard (nar. 1968) proces oslabování demokracie a upadnutí do diktatury. Tedy něco, co i dnes mnozí autoři pociťují jako aktuální hrozbu a co vědecky analyzují, jako v knize Jak umírá demokracie.

To, co jiní z hlediska politologie zkoumají, francouzský autor evokuje coby spisovatel. Přesto o této stejně jako o jeho předchozích knihách platí, že jde o texty umělecky působivé, ale současně podložené studiem historických faktů. V jeho hledáčku se v této publikaci ocitli nejprve významní němečtí průmyslníci a finančníci, kteří na schůzce s Hermannem Göringem naslouchají proslovu o tom, proč je i pro ně výhodné, aby Adolf Hitler vyhrál volby. Následně se jeho pozornost přesouvá k rakouskému kancléři Kurtu Schuschniggovi a posléze k signatářům mnichovské dohody, kteří všichni postupně kapitulují před stupňujícími se požadavky nacistů. (Historických postav, které sehrály tutéž dějinnou roli, je samozřejmě mnohonásobně více a toto je jen jejich úzký výběr.)

Jak název napovídá, nejvíce se autor věnuje právě zmíněnému rakouskému politikovi, který sám měl neblahé „zásluhy“ na postupné demontáži a konečném pádu demokracie ve své zemi. Jak Vuillard říká, před osmi lety se Schuschnigg postavil do čela paravojenské skupiny katolické mládeže: „Tančil na mrtvole svobody, přece teď nemůže doufat, že mu najednou přiletí na pomoc!“ Trochu pozdě svolával „bohyně, které předtím zhanobil“. Až sarkasticky líčí, jak dokázal projevovat sílu vůči svým levicovým soupeřům, ale proti nacistům se mu jí už nedostávalo, takže tváří v tvář jejich moci nakonec souhlasí se vším, co se po něm vyžadováno. „Stačí to po něm nechtít po dobrém“, komentuje to Vuillard. I když předtím „řekl ne svobodě sociálních demokratů, pevně. Řekl ne svobodě tisku, odvážně. Řekl ne volenému parlamentu. Řekl ne právu na stávku, ne sdružování, ne jiným stranám, než byla ta jeho.“ Bylo tak i jeho vinou, že se nakonec ocitl v beznadějné pozici, jak soudí historik Jan Křen.

Děje, o kterých víme, jak nakonec dopadly, se autor snaží podávat s jistou dávkou napětí a tak, jako by byl jejich očitým svědkem: barvitě vykresluje rozhodující okamžiky, kdy se Schuschnigg a tehdejší rakouský prezident Wilhelm Miklas stavěli na odpor. Nebo chvíle, kdy německé armádě vypovídala poslušnost vojenská technika, takže se u (už) bývalých německo-rakouských hranic tvořily zácpy, což narušovalo obraz triumfálního obsazení země. S jistým údivem ale Vuillard popisuje i celkovou dobovou atmosféru, kdy vítězství zatím slavily ani ne tanky a kulomety nacistů, ale hlavně jejich propaganda: „V tom velkém bědném galimatyáši, kdy se už připravují ty nejhorší události, vládne záhadný respekt ke lži.“

Velmi kriticky autor uvádí i poválečné angažmá aktérů jeho knihy, ať už německých velkoprůmyslníků, kteří svoji podporu Hitlera nedostatečně kriticky reflektovali, nebo univerzitní kariéru Schuschniggovu. Kousavě poznamenává, že tohoto člověka po roce 1945 zaměstnala vznešená Saint Louis University v Missouri jako profesora politických věd: „Dozajista něco o politických vědách věděl, když dokázal říct ne veškerým občanským svobodám.“

Kniha získala francouzskou prestižní literární cenu Prix Goncourt za román, u nás je ale její ohlas nejednoznačný. Časopisy Reflex a Respekt ji zařadily do výběru nejlepších titulů loňského roku, ale soud Ondřeje Horáka v Orientaci Lidových novin byl naopak přímo zdrcující. Podle něj francouzského autora vedla „amorální zištnost zakrytá moralistním náhledem“. Vuillardovu metodu Horák takto sarkasticky karikuje: „Vezmeme si atraktivní téma, nejlépe z druhé světové války, a tehdejší účastníky nezapomeneme frajersky prokádrovat, protože my jsme naštěstí nikdy v podobné historické situaci nebyli.“ Pokud by byl autor historik, míra jeho osobní angažovanosti a silné soudy by zjevně sahaly za únosnou mez. Jako beletrista si ale podobnou strategii snad může dovolit a nemusí na ní být nic amorálního. Autorova pozice na pomezí non fiction a románu je jistě diskutabilní, ale poskytuje tak i více možností výkladu. Proti Horákově tezi o perfidním beletristovi zneužívajícím závažné historické téma tak můžeme postavit alternativní interpretaci o literátovi, který využívá sílu umění k tomu, aby ještě silněji vyslovil něco podstatného o tom, co se odehrálo v minulosti a co se opakuje i dnes.

Po knize Berlín 1936, již ovšem napsal historik, jde každopádně o další dílo, které beletrizovanou formou líčí mocenský vzestup nacistů, a to s důrazem na protivníky, kteří jeden po druhém ustupují tlaku, i když zvláště před berlínskou olympiádou měli mnozí z aktérů i jiné, lepší možnosti, jak reagovat. Obě díla působí jako výstražné, i když pro mnohé zcela neúčinné memento, že „ti, kdo si nepamatují minulost, jsou odsouzeni k tomu ji opakovat“. Ale i když se to může zdát marné, některé příběhy asi stojí za to vyprávět v různých formách stále znovu.