Povídky Kristýny Sněgoňové se staly během posledních několika let ozdobou různých sborníků i časopisů. Její debutový román byl proto na poli české fantastiky jednou z nejočekávanějších knih roku. Krev pro Rusalku se odehrává ve světě, kde bývalé Československo, Polsko a Maďarsko spolu tvoří takzvanou Pospolitost – státní útvar založený jako odpověď na nacistickou hrozbu, který svou moc opíral na spolupráci s vílami (divoženkami, meluzínami, rusalkami). Po válce však lidé tyto své spojence, stojící v potravním řetězci nad nimi, degradovali do pozice občanů stěží druhé kategorie. Víly byly zbaveny přirozeného prostředí, nuceny navštěvovat speciální kuratoria a vystaveny šikaně ze strany Centrály. Pro tu pracuje i Dominik Stolbenko z privilegované rodiny. Při jedné rutinní kontrole nezabrání smrti kolegyně a v obavách o vlastní kariéru uzavře dohodu s její vražedkyní – rusalka Léto na sebe na dobu nutnou pro zametení stop vezme podobu zemřelé. Pak však nesourodá dvojice narazí na stopu masového vraha víl…

Román vychází z povídky Zadostiučinění, ze které přebírá místy celé scény, ale atmosférou a vyzněním se od ní radikálně odlišuje. Spokojenost s románem je přitom přímo úměrná tomu, nakolik je čtenář seznámen s původním textem a nakolik je jeho fanouškem. Původní příběh byl soustředěná historka o psychopatickém pokrytci, který si platí sex s rusalkou beroucí na sebe podobu jeho kolegyně Kellerové. Když dojde ke krvavému zvratu (v obou případech je přitom vražedkyní právě ona rusalka, kterou si Stolbenko platí), je to svým způsobem naplnění jeho snů – může se nyní o Kellerovou starat napořád, mít ji neustále po svém boku, připoutanou lépe než pomíjivými city. Ovšem jedná se o typicky faustovské naplnění přání – ve skutečnosti pro Stolbenka začíná doživotní očistec a víla přebírá roli jeho osobního trestajícího démona.

V románu je Stolbenko nikoliv zrůda schovávající se za odznak, ale frustrovaný hrdina pronásledovaný rodinnou tragédií – jeho matku kdysi sežrala víla a on je od té doby odmítá brát jako plnohodnotné bytosti. Vztah ke Kellerové je platonický, nikoliv patologický a spolu s Léto posléze vytvoří sice bizarní, přesto vlastně tradiční pátračskou dvojici, která k sobě musí najít cestu a vyřešit případ, který zasahuje vysoko do elit Pospolitosti.

Kladem je rozvinutí mytologie originálního fikčního světa, i když i zde se najdou místa, která by zasloužila dopracovat. Jaký je vlastně vztah jednotlivých členských zemí (jisté je jen to, že Maďaři dělají jako již tradičně problémy)? Jak přesně probíhala válka proti nacistům, během níž víly „osvobozovaly“ koncentráky? A jaká je pozice Brna, které je v některých ohledech evidentně důležitější než Praha, kde ovšem sídlí zemská vláda…? Pozitivem je i samotná detektivní linie. Lépe řečeno thrillerová. Stolbenko nejprve programově ignoruje vše, co narušuje jeho vidění světa, a odmítá se podílet na čemkoliv, co by mohlo ohrozit zavedené pořádky, aby nakonec stál sám proti celému systému i rodině. Děj rychle ubíhá a je v náležitých intervalech prokládán krvavými popisy řádění vraha víl i víl samotných, případně sexem – především víl s lidmi ve všech podobách.

Zápor je však jasný – hrdina i celý příběh jsou tuctové. Nejen česká fantastika podobných nabízí řadu a Stolbenko, který měl pravděpodobně působit jako brněnský Bogart, naopak nemá daleko k ufňukaným chcípákům české porevoluční kinematografie. Na obálce avizovanou ostrost tedy román nechal ve své povídkové předchůdkyni. Řada popisů je zbavena syrovosti a brutality, například u líčení, jak byl objeven Stolbenkův kolega Saber. A postavy jsou co nejvíc uhlazené, aby byly čtenářsky přijatelnější.

O Stolbenkovi byla již řeč, ale vidět je to i na Léto. Zatímco v románu skrývá ve svém bytě jen konzervy s krví, zavěšené tam má leda sušené bylinky a celá vražda Kellerové je nezvládnutí situace ze všech stran, v povídce Stolbenko vrazí do napůl ohlodaného lidského trupu na řeznickém háku a víla rozhodně nebyla smutná a pronásledovaná, ale pořádně nebezpečná vražedná mrcha.

Tam, kde byla díky podobné animálnosti a brutalitě povídka perverzní a znepokojivá, je román maximálně jemně dráždivý – navzdory tomu, do kolika vílích bordelů Sněgoňová své čtenáře zavede. Jako kdyby podlehla „kotletizaci“. František Kotleta je bezesporu esem Nakladatelství Epocha, co se týče prodejů, a jeho vliv na rukopis třeba takového Oskara Fuchse je rozhodně kladný (posun mezi Fuchsovou prvotinou a letos vydanou novinkou je značný), avšak pořád se jedná o autora, který pracuje s jednoduchými atrakcemi a své čtenáře programově odmítá jakkoliv znepokojovat. Pokud se tedy vliv jeho stylu a přístupu k vyprávění příběhu promítne do zástupce české akční školy, je to pozitivní. Jestliže se ale potká s osobností typu Sněgoňové, je výsledkem domestikace divokého stvoření.

Ta správná Sněgoňová však přesto v textu probleskuje. Nejvíce ve chvíli, kdy dojde k jistému zvratu ohledně Stolbenkovy minulosti. Onen náznak je opravdu spíš tušený, ale přesto – pokud si po dočtení knihy jste ochotni položit otázku „Sežral malý Dominik prstíčky svojí matičky?“, klidně si přidejte k hodnocení deset procent. Pokud ne, zůstane pro vás Krev pro Rusalku příjemnou brněnskou noirovkou, kde femme fatale občas své oběti sežerou ne metaforicky, ale doslova.