Tohle už není žádná legrace. Publicista a redaktor Josef Beránek, autor knižních rozhovorů s Petrem Kolářem, Václavem Malým, Janem Sokolem a Radimem Paloušem, angažující se ve veřejném prostoru i v církvi, svému protějšku, známému katolickému knězi, učiteli a hudebníkovi Ladislavu Heryánovi, pěkně zavařil. Oba autoři se pustili na tenký led. Podali českému čtenáři penzum duchovní stravy, která je co do sytosti nesouměřitelná s čímkoli, co je u Heryánových vrstevníků a kolegů u nás k mání., Pokud dřívější Heryánovy práce (Stopařem na této zemi, Portál, 2016, Exotem na této zemi, Portál 2017) a veřejná vystoupení započaly přímo heryánománii, titul U Božího mlýna, inspirovaný v názvu oblíbenou Heryánovou kavárnou (!), ho bezprostředně řadí k těm křesťanským osobnostem, které jsou (církví) už za života považovány za trochu zlobivé, originální a inspirativní světce. První kolo blahořečení Ladislava Heryána právě začalo.

Kromě Tomáše Halíka, Marka O. Váchy, Tomáše Petráčka, Jana Regnera a dosud bohužel knižně nepublikujícího kněze Josefa Prokeše u nás není podle mého mínění nikdo, kdo by mohl vést tak komplexní a občerstvující teologickou rozpravu jako Ladislav Heryán. Nejde však o rozpravu samu, podstatné je, že za to, co píše, ručí zjevností svého osudu: v knižním rozhovoru vypráví Heryán hlavně sám o sobě, a to s otevřeností a vlídností, která není v českém sekulárním ani církevním prostředí běžná. Svoji životní pouť od dětství a inženýrských studií přes vstup k saleziánům, kněžství, pedagogickou a vychovatelskou činnost až po svoje římská studia, nucený odchod z Českých Budějovic do Prahy a to, že se stal ikonickou postavou (nejen) pražského duchovního a kulturního prostoru, poměřuje tím, komu kdysi uvěřil. V knize nenajdete jedinou stránku, na níž by neodkazoval k Ježíši, jehož vykupitelským příběhem dává proměňovat svůj život v jeho veselých i smutných stránkách. I kdybyste jeho zpověď přečetli jen do půlky, je pravděpodobné, že vám křesťanství bude zase o něco sympatičtější, než když o něm slyšíte ve sdělovacích prostředcích, z úst některých církevních představitelů a podivně zaměřených, bojovně naladěných křesťanských laiků.

Rozhovor, který se rozrostl téměř do tří set stran, je doprovázen černobílými fotografiemi z Heryánova života. V úvodu knihy najdeme snímky z jeho osobního archivu, zatímco na dalších stránkách figurují zdařilé profesionální fotografie z aktuálního kněžského působení. Jejich autory jsou Ilona Markel, Eugen Kukla (jeho snímek je i na obálce), Arnošt Toms, Petr Janžura a Vladimír Urbánek. Za grafickým zpracováním stojí Vladimír Verner. Patnáct kapitol včetně úvodu víceméně chronologicky mapuje Heryánův život a odkrývá vrstvu jeho povahy, která nemusí být náhodnému divákovi nebo čtenáři patrná: jako Ariadnina nit tak knihou prostupuje plachost a nevýbojnost, které musí přemáhat, chce-li hrát a mluvit k lidem. Daleko důležitější jsou však citlivost a srozumitelnost, s nimiž Heryán dokáže o Bohu, Ježíši, církvi, Bibli a hlavně o lásce hovořit k lidem bez sebemenší náboženské či filozofické zkušenosti. To umí v českém křesťanském prostoru jen několik lidí, a s autenticitou, pravdivostí a koherencí mezi mluveným a žitým jen nemnozí. Rozhovor je koncipován tak, aby oslovil čtenáře, který se nezdráhá vzít do ruky tištěnou knihu a je s to učíst větší množství textu. Čtenáři nepochybně ocení předěly tvořené fotografiemi, které poskytují prostor pro odpočinek a úvahy. Byla dobrá volba doprovodit rozhovor fotografiemi, z nichž některé by možná uspěly v mezinárodních soutěžích. Na své si tu přijde univerzitní profesor, arcibiskup, vážný asketický řeholník, rodiče malých dětí, teenager i lidé životem všelijak pochroumaní, kteří hledají odpovědi na svá tisícerá „proč“.

Kniha je svým způsobem nostalgická. Heryánovo dětství, dospívání, studium, tajný vstup do řádu saleziánů a paradoxně i jeho emigrace do Itálie v roce 1987 představují mladého člověka, který chtěl stůj co stůj sloužit (třebas jako misionář v Africe) a zároveň věděl, že v šedi nesmyslného režimu nelze pořádně dělat vůbec nic. Římská studia, poznávání svobodného světa, setkávání s novými lidmi (vysoce postavenými i s bezdomovci), s papežem a dobrými teologickými profesory učinily z Heryána člověka kosmopolitního, vnímavého a soucitného, který se na křesťanský i mimokřesťanský svět umí dívat už jen v širších rozměrech. Jeho návrat po deseti letech do Čech, konkrétně do Českých Budějovic, byl v jistém ohledu triumfální – na katedru biblických věd tamní fakulty přichází skutečný a po léta očekávaný odborník, mladý člověk, který studenty vnímá spíše jako kolegy a přátele. Nechce poučovat, zkoušet a rozdávat rozumy, nýbrž sloužit a svědčit o Bohu. Kromě akademické práce spravuje studentskou komunitu a farnost na okraji města. Zdá se, že má namířeno k nejvyšším akademickým pozicím a že to bude on, kdo bude spolu s ostatními biblisty českých teologických fakult zaštiťovat kvalitní výuku i svobodné akademické prostředí. Jeden z řady Heryánových životních zlomů se ale odehrává právě v Budějovicích.

Zamiluje se do jedné studentky a zvažuje, co dál. Není jen katolický kněz, ale navíc řeholník. Rozhoduje se, samozřejmě i pod tlakem okolí, pro odchod z Budějovic do Prahy, pro ukončení vztahu, pro nalezení bodu obratu. Vypadá to, že mu jeho kolegové a spoluřeholníci celou věc neusnadňují, spíš naopak. Odchází, aby se zachránil, a záchrana po měsících velké bolesti a depresí přijde. Knihou prostupuje jakási zákonitost, která bude řadě čtenářů asi povědomá. Jakmile jde o osobní, přátelské či partnerské vztahy, daří se je, byť s určitými nesnázemi, zvládat ke spokojenosti obou. Pokud je však člověk závislý na nějaké instituci s rigidními pravidly, dříve či později se objeví nevyhnutelné střety.

Přestože Heryána na ulici nepotkáte v kněžské štábní uniformě, už při prvním rozhovoru poznáte, že je kněz. V jeho vychovatelské a pedagogické práci se navíc dobře zrcadlí skutečnost, že je řeholník jedné z modernějších a progresivních řeholí (saleziánů).

Solitér Heryán by o sobě dal vědět, i kdyby býval zůstal ve své původní civilní profesi. Jenže nezůstal – zdaleka nejvíc ho utvářelo právě katolické kněžství, soužití, práce a služba druhým. Právě jimi vystupuje ze své plachosti a uzavřenosti, a právě proto je ve všem, co dělá – od univerzitních přednášek přes rockový koncert, účast na demonstracích až po bohoslužbu pro motorkáře pod širým nebem – autentický, přirozený a pro mnoho lidí také následováníhodný. Nezápasí, jak by si někdo myslel, s těmi, kteří přemýšlejí v definicích teologie 19. století. Jde svou vlastní pozitivní cestou. Je tvůrčí a rád odezírá od těch, kteří v životě něco dokázali a umějí.

Žádný demokraticky a svobodně smýšlející člověk se nemůže vyhnout konfliktům na úrovni společnosti, politiky a církve. Ze stránek této knihy je zřejmé, že Heryán těmito nárazy trpí, ale že ho rovněž posouvají dál. Zkušenosti se mu vepsaly do tváře jako úsměv, melancholie a smutek, nikoli jako zoufalství a bolest, za nimiž už nic není.

V oblasti memoárové literatury je přítomná kniha rozhovorů výjimečný nakladatelský počin. Můžeme-li se v současném politickém ovzduší vůbec něčím chlubit, a nadto něčím z církevního prostoru, Ladislav Heryán patří k těm, kteří by podle mého mínění mohli zahraniční čtenáře zaujmout. Co od něj očekávat dál? Konečně snad nějaké biblické studie a úvahy pro ty, kteří o náboženské texty jinak nezavadí, anebo je vykládají metodikou a prismatem dávno vyčpělých pseudoteorií. Konečně snad i to, aby z Říma vystudovaný biblista na některé z teologických fakult garantoval obor biblických studií. O Božím mlýnu se bude dlouho diskutovat a snad i psát. Dialogu schopné čtenáře rozhovor potěší. Ty, kteří zaměnili evangelium za ideologii a zaštiťují se heslem „nejsme jako oni“, ji patrně minou ve zbožném opovržení a kdoví, možná si za kostelem i tajně odplivnou.