Tato čtivá publikace by se měla stát jednou z povinných učebnic botaniky. Ty se doposud zaměřují na anatomický a fyziologický popis rostlin, ale jejich podstata je stále po špičkách obcházena jako bláznivá domněnka, kterou lze snad zmínit jen v poznámce pod čarou. Vnímavá zeleň je tak výjimečná, že mimo jiné získala v roce 2013 Národní cenu pro popularizaci vědy Italské asociace pro knihu. Dosud vyšla v několika reedicích a byla přeložena do angličtiny, němčiny, španělštiny a japonštiny.

Stefano Mancuso vede Mezinárodní laboratoř rostlinné neurobiologie na Univerzitě ve Florencii a působí jako pedagog i na mnoha zahraničních univerzitách. Kniha, která vznikla za spolupráce s Alessandrou Viola, novinářkou zaměřenou na popularizaci vědy, dokáže čtenáře přesvědčit, že uzrál čas na změnu myšlení. Rostliny jsou inteligentní bytosti nadané citlivostí. Orientují se ve světě, splétají složité sociální vazby, komunikují a interagují s ostatními rostlinami svého i jiného druhu a také s živočichy a s námi lidmi. Zaslouží si naši úctu. A zatímco ve většině světa jsou ještě považovány za spotřební materiál, ve Švýcarsku už je dokázali natolik ocenit, že jim v roce 2008 uznali práva na hodnotný život.

Inteligence, to je schopnost řešit problémy

Rostliny se stejně jako my rozhodují, volí z více možností, učí se a pamatují si. K tomu jim slouží nejen pět smyslů, zcela srovnatelných s těmi našimi, ale jsou vybaveny i dalšími patnácti! Na rozdíl od nás jsou například schopny rozlišit vlhkost půdy, vnímat intenzitu elektrického pole, rozeznat a detekovat koncentraci chemických látek. Umějí růst směrem k živinám a také účinně „utíkat“ od těch toxických. A mnohé jedovaté látky zvládnou zneškodnit – například trichloretylen. Stránku za stránkou nám autoři představují rostlinné smysly. Mnohé byly popsány už před několika sty let, jenže fyziologické výzkumy na poli rostlinné říše byly vždy považovány za druhořadé, nebyla jim věnována pozornost, a teprve v průběhu 20. století začíná být zřejmý jejich skutečný význam.

Autoři začínají od srovnání jednobuněčných organismů. Už tady je zřejmé, že rostlinné krásnoočko si s živočišnou trepkou ve složitosti životních pochodů nijak nezadá. Naopak. I rostlinný prvok se umí změnit v predátora a vydat se za potravou, a navíc je schopen fotosyntézy.

Rostliny mají zrak, smysl (pravda, v podobě jakýchsi tisíců očí, receptorů, rozptýlených po celém těle), který umožňuje vnímat světlo a jeho vlnovou délku. Jsou schopny inteligentní reakce na jeho množství, a někdy musejí dokonce zvážit, zda se pustí do riskantního jednání. Jsou obdařeny také čichem, tedy receptory prchavých látek. A umějí s jejich pomocí komunikovat s hmyzem i ostatními rostlinami. Mají hmat – reagují na otřesy, které jsou potenciální nebezpečí, a dokážou ignorovat ty neškodné. Stejně tak zavírání listů a květů není automatické, i zde rostliny vyhodnocují situaci. Jejich kořeny si doslova osahávají cestu půdou a úponky hledají to nejbezpečnější připoutání. Mají vyvinut i sluch, tedy vodiče vibrací, které procházejí půdou, vnímají jejich jednotlivé frekvence a konkrétně na ně reagují. Rostliny jsou obdařeny chutí v podobě receptorů chemických látek vedoucích k výživě. Jejich „jazýček“ je velmi citlivý, a když narazí na bohatý stůl, reagují růstem kořenů.

Téma výživy je u rostlin nesmírně pestré a bohaté. Pro vědce byla existence masožravých rostlin dlouho nepřijatelná, až tak, že Carl Linné popřel, co bylo zjevné, jen aby nešel proti konvenčním představám a myšlence „přírodního řádu“. Teprve o sto let později, díky spisu Charlese Darwina, byla vědeckým světem existence hmyzožravých rostlin uznána. A na myšlenku, že existují i masožravé, tedy takové, které zvládnou trávit hlodavce či drobnější ptactvo, na tu si lidstvo muselo zvykat ještě déle. Přitom se nejedná o nějakou vzácnou anomálii. V bažinatých oblastech, kde je málo dusíku v půdě, najdeme na 600 druhů rostlin, jež si obohacují jídelníček živočišnými zdroji.

Celoplanetární informační síť

Vnímavá zeleň není zdaleka první kniha, která poukazuje na neuvěřitelnou vzájemnou propojenost rostlin, hub a živočichů. Tajný život rostlin Petera Tompkinse vyšel již v roce 1973 a popisoval velmi detailně tu dokonalou informační síť, sloužící komunikaci a vzájemné podpoře všech složek ekosystému. Tehdejší doba však zřejmě nebyla takové myšlence nakloněna, podobně jako současnost Linného či Darwinova byla hluchá k významným botanickým objevům.

Nyní snad už jsme otevřeni dalšímu poznávání součinnosti všech složek této celoplanetární sítě. Vidíme, jak rostliny podporují své příbuzné, předávají si informace o možném nebezpečí, větší stromy vyživují ty menší. Rozumíme mezidruhové soutěži v boji o světlo, vodu a výživu. Uchvacují nás poznatky o variantách spánku rostlin. Poznáváme, že mykorrhiza může být sice prospěšná, ale zdaleka ne všechny houby jsou k rostlinám přátelské. Naprosto fascinující jsou objevy v oblasti komunikace mezi rostlinami a hmyzem.

Autoři připodobňují přírodu k tržišti, kde je nabídka a poptávka, poctiví i podvodní trhovci a kupující. Zjišťujeme, že bez inteligence není života. Pro člověka je těžké ocenit duchaplnost založenou na jiném principu. Ta rostlinná je rozptýlená, nikoliv koncentrovaná. Jsou to dvě různé životní strategie, jedna bez druhé by nemohla existovat. Živočišná připomíná jeden dokonalý superpočítač, ta rostlinná internetovou síť.

Nepohrdejme rostlinami, uctívejme je

Proč se lidé stále drží předsudků o rostlinné říši? Snad proto, že máme tendenci nenávidět ty, na kterých jsme závislí. Rostliny mohou žít bez nás, my bez nich nikoliv. Jakými jsme to tedy pány tvorstva? To ony tvoří víc než 99,5 % života na planetě. Dávají kyslík, jsou potravou, zdrojem energie, surovinou, léčí, pohlcují škodliviny, jsou krásné a mají pozitivní vliv na naši psychiku.

Slovo „vegetativní“ vnímáme většinou pejorativně. Rozumíme tím stav, kdy jsou všechny funkce, smyslové i motorické, utlumeny a tělo jen přežívá. Přitom rostliny mají tolik smyslů a to, že se vyvinuly v souladu s rostlinnou, nikoliv lidskou přirozeností, nijak nesnižuje jejich důvěryhodnost. Nejsou v pravém slova smyslu individuum, tedy něco nedělitelného, naopak, svou stavbou připomínají spíše kolonii. Jejich schopnosti nejsou vázány na jednotlivé orgány, a to se ukázalo jako moudré řešení. Modulární systém je skvělá strategie – například mohou být požírány a bez problému se regenerují z mála.

Nadešel čas přestat vnímat rostliny jako neživé, hloupé organismy. Je čas kapitulovat před zcela zjevnými příklady jejich inteligentního chování. Kniha Vnímavá zeleň rozhodně stojí za přečtení.