Cenami ověnčený román amerického spisovatele Colsona Whiteheada Podzemní železnice představuje v literárním světě bezpochyby významný počin. Podmanivý příběh patnáctileté Cory, osiřelé otrokyně, která se na útěku z bavlníkové plantáže v jižanské Georgii vydává na strastiplnou cestu za důstojností a svobodou, navazuje na tradici severoamerické otrocké literatury. Ta vcházela do povědomí širší veřejnosti především zásluhou abolicionistů a mezi její představitele patřili bývalí otroci jako Frederick Douglass (Vyprávění o životě amerického otroka) či Harriet Jacobsová (Incidents in the Life of a Slave Girl), kteří stejně jako románová Cora podávali svědectví o hrůzách a fyzickém i duševním útlaku, jež si většina lidí na Severu neuměla ani představit. Kniha zároveň nabízí mnohovrstevnatou výpověď, která se dotýká řady nadčasových témat.

Žánrově se jedná o alternativní historii s nenápadnými rysy magického realismu, který zde spočívá v proměně metaforické podzemní železnice, sítě tajných cest, domů a úkrytů, jimiž si otroci klestili cestu ke svobodě ve státech Unie, ve skutečnou funkční železniční trať se strojvůdci i projíždějícími vlaky. Navzdory mírnému odchýlení od dějinných událostí a určitým prvkům, které, ač v rámci vyprávění působí zcela přirozeně, jsou čistě výplodem autorovy fantazie, za románem stojí pečlivý výzkum; Podzemní železnice tak ve výsledku přináší zcela realistickou, ničím nepřikrášlenou zpověď otroka živořícího na americkém Jihu devatenáctého století.

Cesta k napsání románu přitom nebyla nijak přímočará. Myšlenka na něj se podle autorových slov zrodila kolem roku 2000; už tehdy byl útěk z otroctví jeho ústředním tématem, ale hlavní postavou měl být černošský mladík zhruba v autorově věku. Kniha však dostala příležitost uzrát, což jí pravděpodobně prospělo; Whitehead vyměnil mužského protagonistu za ženskou hrdinku a román obohatil o špetku generačního dramatu: v úvodu se kromě malé Cory setkáváme i s její matkou a babičkou. Zatímco matriarcha Ajarry se narodila ještě na černém kontinentu a do Ameriky byla dovezena na otrokářské lodi, Cořina matka Mabel je na Randallově plantáži skoro legendou – podle všeho jde o jediného otroka, kterému se odtud podařilo utéct. Cora k Mabel pociťuje bezbřehý obdiv i prudkou nenávist; cení si matčiny odvahy, ale zároveň nechápe, jak ji mohla opustit a nechat ji samotnou na tak strašném místě.

Jednou z hlavních předností románu je Whiteheadova přesnost při zprostředkování psychologicky uvěřitelného obrazu života na plantáži. Nejde jen o těžko představitelnou krutost otrokářů a dohlížitelů z řad bílé chátry, přestože scén, v nichž figuruje krvavé bičování či jiné druhy mučení a ponižování si čtenář užije víc než dost; autor se soustředí především na poměry mezi samotnými otroky. Vztahy mezi nimi nejsou v porovnání s jinými knihami ze stejného prostředí nikterak růžové; rozhodně nejde o komunitu, která by si navzájem nezištně pomáhala, právě naopak. Každý bojuje sám za sebe a nevynechá jedinou příležitost urvat si sousto navíc, domoci se zanedbatelného privilegia nebo se vyhnout trestu na úkor ostatních. Tím silnější jsou občasné projevy sounáležitosti a opatrného přátelství. Cora se v raném věku stává obětí brutálního znásilnění. Musí tvrdě bojovat, aby si před vlastními lidmi uhájila zeleninové políčko, které zdědila po babičce, i když ví, že nic na farmě jí ve skutečnosti nepatří. Přesto v sobě den za dnem nachází odvahu k drobným kurážným činům: se sekerou v ruce brání svůj majetek proti silnějším, před otrokářem se i za cenu krutého výprasku zastane malého černošského chlapce. V těchto vypjatých chvílích spatřujeme záblesky její skutečné povahy: náznaky nezdolného rebelství a vzdoru, které jí nakonec dodají odvahu k útěku.

Stejně zdatně Whitehead popisuje i „svobodnější“ svět za hranicemi Georgie; Cora s Caesarem, mladíkem, jenž ji přiměje k útěku, jsou životem v Jižní Karolíně nejprve okouzleni – můžou se volně procházet po ulici, mají práci, celkem vlídné zaměstnavatele, učí se číst a psát, nehrozí jim na každém kroku smrt –, jen aby zakrátko zjistili, že zlo nepřichází jen v podobě devítiocasé kočky. Místní černoši čelí novým formám útlaku: naoko laskaví lékaři nutí barevné ženy ke sterilizaci, ve jménu výzkumu mezi černochy vědomě šíří syfilis, knihy, včetně Bible, slouží nikoliv jako nástroje osvobození, ale výhradně k manipulaci a Cora jednu dobu pracuje v naučném muzeu, kde musí stát za sklem jako živá figurína pro potěchu často neurvalých a vulgárních bílých návštěvníků. Po stopách nic netušící dívky jde navíc fanatický lovec otroků Ridgeway, který kdysi nedokázal polapit Cořinu matku a teď hodlá srovnat účty alespoň s její dcerou.

Podzemní železnice je kromě intimní otrocké výpovědi i jižanský román: klíčovým tématem je černošská otázka, která je s Jihem neodlučitelně spjatá. Černí jsou pro bílé zřídlem kolektivní viny, ukazují jim, jak vypadá absolutní dno, protože se na něm nacházejí. Cora si při práci v muzeu, kdy stojí ve vitríně jako exponát, mezi bílými návštěvníky záměrně vybírá „slabší články“; upřeně jim hledí do očí, nutí je odvracet pohled, probouzí v nich špatné svědomí. Tyto pocity jsou zároveň spjaté se strachem, který je nejdříve podvědomý, ale velmi rychle vyvěrá na povrch roznícen uvědoměním, že v některých státech černí převyšují bílé v řádu desítek tisíc. Právě tato všudypřítomná obava z nevyhnutelné sudby za zločiny spáchané na bližních se mění v krutou nenávist: „[…] místní lidi hnal strach, a to dokonce víc než peníze za bavlnu. Stín černé kukly, která vrátí, co dostala.“ Whiteheadova próza však sahá nad rámec Jihu; prostřednictvím Cory pronáší nadčasovou úvahu, která jako by byla významným pomrknutím adresovaným současnému pokolení: „[…] představovala [si], že i Iry po čase nahradí nějaká další vlna imigrantů, kteří budou prchat z jiné, ale podobně bídné země. A celý proces začne nanovo.“

Podzemní železnice je autorsky vyspělý historický román, okořeněný špetkou fantazie, v němž v realistických barvách, zalitý potem a krví, ožívá americký Jih devatenáctého století se všemi svými náležitostmi: bavlníkovými plantážemi, otroky a bílou chátrou, prašnými cestami i zrádnými mokřady, jejichž vody jsou stejně sedlé a hnilobné jako ustrnulé jižanské zvyklosti. Sleduje osudy silné hrdinky, která s bázní a později hrdostí nosí cejch, jímž ji společnost obdařila – břemeno černé ženy. Ta je, slovy aktivisty Malcolma X, zdaleka nejopomíjenější, nejutlačovanější a nejméně chráněnou bytostí v Americe a její hlas si bezpochyby zaslouží prostor. Kniha nabízí zamyšlení do budoucna a zároveň je i zpovědí, a to jak hrdinky, tak samotného autora – téma se Whiteheada jako Afroameričana samozřejmě bytostně dotýká. Přesto netlačí na pilu, nepokouší se o vzletná poselství ani vtíravou společenskou agitaci. Poukazuje, spíš než poučuje. Jeho spisovatelský um, prověřený roky psaní a šesti předchozími romány, nabízí ojedinělý čtenářský zážitek; hluboký příběh z jednoho z nejtemnějších období moderních dějin, prodchnutý smutkem i nezdolnou touhou po svobodě, která, jak se ukazuje, není podmíněná jen nepřítomností okovů, ale především tím, co si nosíme uvnitř.