Na počátku byla potopa, konkrétně ničivá povodeň v srpnu roku 2002. Ze zaplaveného areálu pražské zoologické zahrady tehdy do toku rozvodněné Vltavy unikla trojice lachtanů a začala psát jeden z nejznámějších příběhů celé katastrofy. Zatímco samice Míšu a Julinku se zaměstnancům zoo během následujících dní podařilo odchytit, samce Gastona naháněli marně. Silný proud jej po Labi odnesl až k saskému Wittenbergu, kde konečně uvízl na mělčině. Zprvu se zdálo, že vše nakonec dobře dopadne, radost z Gastonovy záchrany ale byla předčasná. Navzdory péči německých veterinářů i ošetřovatelů z pražské zoo oslabené a vyhladovělé zvíře o pár hodin později uhynulo.

Gastonův dojemný příběh obletěl celý svět. Jeho pouť sledovala tuzemská i zahraniční média a z pražského lachtana se prakticky přes noc stal symbol lidské bezmoci a zmaru, ale též zvířecí nezdolnosti a vůle přežít. Jednou z těch, kteří během zmíněných dní zprávy o Gastonově putování sledovali, byla také Eva Menasse (nar. 1970), tehdy nepříliš známá rakouská novinářka, kterou měl teprve o pár let později proslavit humorný román Vienna (Vienna, 2005, č. 2010). Kuriózní lachtaní příběh ji zaujal natolik, že se rozhodla napříště podobné zprávy o neobvyklých schopnostech a zvycích zvířat shromažďovat.

Tak alespoň s odstupem bezmála dvou desetiletí Eva Menasse líčí vznik složky s novinovými výstřižky, jež se staly základem její nejnovější povídkové sbírky Tiere für Fortgeschrittene (Zvířata pro pokročilé), ověnčené Rakouskou knižní cenou. Menasse v ní sice zachycuje střípky ze života lidí, každé z osmi povídek ale předchází krátká autentická zpráva ohlašující neobvyklý objev, případně líčící kuriózní příhodu spjatou se zvířaty. Právě tyto krátké texty autorce posloužily jako inspirace a současně celé povídkové sbírce vtiskly jednotící ráz.

Motýli na hlavách krokodýlů
Tak kupříkladu hned první povídku Motýl, včela, krokodýl (Schmetterling, Biene, Krokodil) uvozuje zjištění vědců, že včely a motýli při hledání potravy neváhají usednout na hlavu krokodýlům a sát jejich slzy, bohaté na živiny. Tentýž motiv příživnictví, respektive určitého prospěchu ze slz jiných lze matně rozeznat v pozadí příběhu mladé ženy jménem Tom, která s manželem Georgem, společným synem a dvěma Georgovými dětmi z prvního manželství odjíždí na dovolenou do Turecka. Tom, která trvá na užívání mužského jména, si však pobyt u moře příliš neužívá. Před několika týdny ji hluboce zasáhla zpráva o smrti blízkého přítele z mládí, jehož výčitky se jí opakovaně vkrádají do hlavy, a navíc žije v neustálé obavě, že jí manželova bývalá žena po návratu opět bude dávat za vinu nějakou malichernost, například natržené džíny či zapomenutou ponožku.

Plnou hlavu starostí má i Nora, matka prvňačky Clary z povídky Žraloci (Haie). Clara i její spolužáci si totiž opakovaně stěžují na nevhodné chování a šikanu ze strany Frederica, syna místního boháče libanonského, možná ale též kurdského původu. Šušká se, že Fredericův otec je jednou z hlav evropského zločineckého podsvětí, což znepokojené rodiče ještě víc znejistí a vytáhnou proti Fredericovi a jeho otci do boje. Nora, která přívětivého, leč tajuplného pana Malama měla možnost poznat osobně, se ale zdráhá k pomyslné štvanici připojit. Ráda by se nejdříve dozvěděla, na čí straně je pravda. Rozluštění však Eva Menasse hrdince nedopřává a na vážkách zůstává při interpretaci textu i čtenář: Jsou „žraloky“ z názvu povídky míněni úzkostliví rodiče, anebo s nebezpečnými predátory splývají spíše postavy otce a syna Malamových? Kdo je tu ve skutečnosti dravec a kdo oběť? Zdá se, že doprovodný novinový článek, podle nějž roku 2001 v důsledku požáru propuknuvšího poblíž vídeňského akvária nešťastnou náhodou zahynulo i několik žraloků, čtenáři posílá jasný vzkaz: I zdánlivě nebezpečný dravec se snadno může stát nevinnou obětí.

Ne všechny povídky se ale točí kolem znepokojených čtyřicátnic s malými dětmi na krku. Bohémka Micol z povídky Ježek (Igel) kupříkladu žádné děti nemá, neboť vždy vzdorovala jak ekonomickým tlakům společnosti, tak jejímu tichému diktátu. Po boku movitého byznysmena si Micol i po čtyřicítce může bezstarostně užívat života. Jenže se zdá, že jí její bezdětnost přece jen tajně užírá. To stárnoucí tvrdohlavec Konrad z příběhu Housenky (Raupen) by Micol nejspíše vzkázal, že není čeho litovat, neboť s dětmi je tak jako tak jenom potíž. On sám má s manželkou Grete dvě dospělé dcery, které se mu na jeho vkus až příliš míchají do života. Naléhají na něj například, aby kvůli Gretině demenci nechal zrekonstruovat dům a odstranil nebezpečné prahy. Jenže Konrad má na věc vlastní názor a kromě toho už není ve věku, v němž by snadno snášel změny.

Housenky na zubních kartáčcích
Poslední dvě jmenované povídky, tedy Ježek a Housenky, vhodně dokládají, jak rozdílně autorka se zvířecím motivem v knize pracuje. Zatímco v Ježkovi se na scéně skutečně objevuje hmyzožravec nešťastně uvězněný v kelímku od zmrzliny, jak to líčí i připojená telegrafická zpráva, najít zamýšlenou paralelu mezi informací o housenkách lišaje sexty, které se nevědomky spolupodílejí na vlastní záhubě, a příběhem o postupném vytrácení blízkého člověka není nijak snadné. Slovo „housenka“ se sice v povídce objevuje, ale pouze coby Gretino dětinské označení pro zubní pastu. Je právě tato scéna z koupelny obraz, z nějž autorka při výstavbě povídky vyšla? Těžko říct, čtenář může jen hádat. I sama Menasse nicméně v rozhovorech přiznává, že nedokáže vždy vysvětlit, jak se k výsledné podobě textu dobrala.

Tematicky zachycuje sbírka Tiere für Fortgeschrittene komplikované soužití mezi obyčejnými lidmi, nahlíží do proluk v partnerských i mezigeneračních vztazích, mapuje drobná nedorozumění i každodenní třenice. Co do výběru protagonistů působí soubor na první pohled překvapivě vyváženě: čtyři povídky vystavěné z ženské perspektivy, proti nim čtyři povídky, jejichž ústředními aktéry jsou muži. Přesto se nelze ubránit pocitu, že autorka krouží kolem několika málo témat: postarších mužů v penzi, jejichž život poznamenala nečekaná osobní tragédie (Housenky, Hadi), matek s malými dětmi (Motýl, včela, krokodýl; Žraloci) či otců a dcer (Housenky, Kachny).

Třebaže povídkám nechybí patřičná myšlenková hloubka a také postavy se autorce podařilo zobrazit dostatečně barvitě, řada textů postrádá větší naléhavost a údernost. Menasse se zpravidla spokojí s precizním vykreslením konkrétní životní situace či společenského nešvaru, už však necítí potřebu dotáhnout povídku k nějakému překvapivému rozuzlení či alespoň silnější pointě. Většinu postav tak na konci čeká jen další, stejně smutný všední den. To je svým způsobem vlastně férové. Od sbírky, kterou odborná porota Rakouské knižní ceny označila za nejlepší knižní novinku roku, ale přece jen čtenář očekává, že jej zcela strhne. A toho se, když už, dočká jen v pár povídkách.