Český akademický malíř Martin Velíšek (nar. 1968), mimo jiné autor olejomaleb Citron či Jablko, napsal monografii jednoho výtvarníky odedávna oblíbeného plodu: Dějiny citronu aneb Receptura na zátiší. K původu citronů zmiňuje, že v Mezopotámii lze citroník doložit archeologickými nálezy již ve 4. tisíciletí před naším letopočtem. Citrony bychom podle něj našli i na samaritánských mincích ze 6. století př. n. l. A ačkoliv v Bibli o citronech zmínku nenajdeme, jisté je, že cedrátové citrony staří Židé znali, stejně jako jejich sousedé Egypťané; významnou roli totiž hrají na Svátek stánků (sukot), který je připomínkou dočasného pobytu Izraelitů ve stanech či chýších na poušti. Liturgie předepisuje použít každé ráno při bohoslužbě tzv. čtyři druhy rostlin – „plod z božského stromu“, tedy citron (etrog), „palmové ratolesti“ (lulav), „větve tlustých stromů“ (hadas) a „potoční vrby“ (arava). Talmud uvádí i počet jednotlivých druhů, takto: jeden citrusový plod, jedna palmová ratolest, dvě větve vrby a tři myrty. Na závěr bohoslužby se uchopí etrog do levé ruky, ostatní druhy svázané dohromady do pravé. Pak se nad nimi provede požehnání. Mávání čtyřmi druhy do čtyř světových stran, nahoru a dolů pak představuje uznání Boha za vládce nad všemi živly světa. Všechny čtyři druhy musejí být nepoškozené a jejich výběru se věnuje zvláštní péče. Citrusový plod je ze zmíněných čtyř druhů nejdůležitější.

Proti hadům a molům, na pomoc kráse

Jeden z prvních autorů, jenž cedrátové plody zmiňoval, byl řecký filosof a vědec Theofrastos, žák a nástupce Aristotela v řízení peripatetické školy: nazýval je „médskými“ nebo také „perskými jablky“. Podle něj byly silně aromatické, avšak nejedlé. „A tak snad jediným praktickým využitím v kuchyni bylo tehdy povaření cedrátů v medu, čímž se získával údajně účinný hadí protijed. Silně aromatická povaha plodů antického citroníku (cedrátu) stojí také v pozadí Theofrastem zmíněné schopnosti plodů chránit oděvy před moly. Stejné vlastnosti měly vonné větvičky či samo dřevo citroníku odpradávna vyhledávané, ceněné a určené právě k výrobě přepychového nábytku – truhel a skříní k ukládání vlněných šatů.“ Chváleny byly tehdy rovněž antirevmatické účinky cedrátů. Oba názvy Theofrastových „jablek“ (tj. médská a perská) poukazují na fakt, že cedráty přinesli vojáci Alexandra Velikého ze zemí Médů a Peršanů, z úrodného kraje při řece Eufrat. Sem se dostaly ze své pravlasti Indie či Číny již mnohem dříve.

Obdobné zmínky o citronech jako u Theofrasta nalezneme i u Plinia a dalších. Vergilius nazývá žluté plody cedrátu „jablka štěstí“ nebo také „zlatá jablka“. Bobule cedrátu byly ztotožňovány se „zlatými jablky“ Hesperidek, jež z jejich zahrady podle báje přinesl Héraklés. Zlatými jablky se vůbec antická literatura podle Velíška „jen hemží“. Dost možná, že i „zlatá jablka“ fajáckého krále Alkiona v Homérově Odysseji byla totožná s plody médského citroníku.

Do Evropy se prý citrony ve větší míře rozšířily z Malé Asie v průběhu křižáckých válek. (I když podle českého botanika Bohumila Němce Arabové pěstovali citrusové plody na Sicílii již dříve.) Účastník křižáckých válek, augustinián Jacques de Vitry, jenž v letech 1216–1227 působil jako biskup ve městě Acre ve Svaté zemi, podrobně popsal citron, který viděl v Palestině. A Ital Hugo Falcandus už ve dvanáctém století zmiňuje „velmi kyselé citrony (lumias)“ pěstované v okolí Palerma a v Toskánsku. Téměř od samého počátku ovládli obchod s kyselými citrony benátští, janovští a pisánští obchodníci, a když pak vyrostly plantáže citroníků přímo v „křesťanském světě“, nic už nebránilo cestě těchto plodů na sever Evropy.

Jejich využití byla různá. Kupříkladu renesančním ideálem byla k jistému zklamání mnoha tmavovlasých Italek plavovlasá žena s bílou pletí – řešení nabízel právě citron, tmavé vlasy se vybělovaly na slunci za pomoci citronové šťávy a klobouku. Oběma pohlavím pak toto ovoce sloužilo při ústní hygieně. Kupříkladu lékař Karla IV. Havel ze Strahova ve své příručce životosprávy Vitae vivendae ratio in gratiam Caroli Quarti radil: „Když kdo ráno vstane ze spánku, hleď vypuditi, co zbytečného, ze sebe, z prvního, druhého i třetího trávení, pak češ se silně a tři hlavu a také celé tělo. Budou-li čas a místo příhodné, pak myj ruce, tvář a oči studenou vodou v létě, teplou v zimě, tři zuby korou citronovou…“ Časem pak citron pronikl i do místních kuchyní a kuchařek, a to možná už v patnáctém století.

Sladkohořká láska

A cestu si tento plod našel také na malířská plátna. Větvička citroníku s plody nebo samotný plod v rukách malého Ježíše či Marie poukazují na čistotu Bohorodičky, což zaznamenává i Jan Royt v knize Slovník symbolů: Kosmos, příroda a člověk v křesťanské ikonografii (Mladá fronta, Praha, 1998), jež obsahuje krátké heslo o citronu – na rozdíl od Slovníku námětů a symbolů ve výtvarném umění (Mladá fronta, 1991) od Jamese Halla, kde dané heslo chybí, takže se není co divit Velíškovu povzdechu, že křesťanská ikonografie citron poněkud ignoruje. Na rozdíl třeba od pomeranče, ten představuje cudnost a velkomyslnost, díky čemuž někdy vystupoval v úloze „stromu poznání dobrého a zlého“. Citron byl spojován s bolestnou láskou Panny Marie k synovi, byl „předzvěst utrpení, bolesti, hořkosti“. Případně symbolizoval „sladkohořkou lásku“. Jak říkalo dobové ponaučení: „Zlaté jsou krásy plodů; prozrazují lahodnou chuť, v níž se mísí současně hořkost se sladkostí, tak jako ostatně Řekové vnímají lásku.“ V tomto smyslu šlo podle Velíška o symbol volající k zamyšlení: nad vnější „sladkou“ krásou, která je „ve spojení s hořkým vnitřkem výstrahou a varováním před pouhým povrchovým (zde jistě i povrchním!) zdáním a konečně před ztrátou duše, kterou může zaslepené propadnutí povrchnosti přinést“. Podobně na obraze Jana Steena (1626–1679) Nemocná a lékař autor hledá symbolický význam přítomného citronu v „nemoci nešťastně zamilovaných“.

Způsob zobrazení citronu na zátiších nizozemských mistrů se sice různí, ale nejběžnější je odkrojení části slupky a její splývání spolu s „čepičkou“ vršku citronu směrem dolů. Způsob loupání, jak nám ho ukazují malíři zátiší v 17. století, je arci nepraktický, ale „pro optické uplatnění kůry i dužiny a pro ‚představení‘ citronu asi neexistuje lepší způsob“.

Ohledně významů citronu na zátiších je ovšem autor zdrženlivý. Pochybovačně se ptá, zdali mělo protestantské Nizozemí pochopení pro symboly tak či onak spojené s mariánským kultem. Nakolik v nich tedy citrony vystupovaly jako alegorie či symboly, je podle něj nejisté, protože neexistuje důkaz, že to bylo záměrem tehdejších tvůrců. Pokud vůbec byla ona „zátiší s pokrmy zamýšlena jako potrava pro myšlení“, pak se tak dělo s velkým smyslem pro hravost, ale také s velikou nedůsledností: „Přijetí malovaných pokrmů v jejich ‚malosti‘, tedy v jejich nejnižším významu – jako jídlo, ovšem odrážející čistotu všední skutečnosti, je samo o sobě určitým přiznáním pokory.“ A Martin Velíšek dále obecně uvažuje o vztahu umění a skutečnosti, respektive se ptá, co je „za obrazem“. Ostatně svou starší knihu Pohledy (které tvoří obrazy) napsal společně s filozofem Miroslavem Petříčkem (Univerzita Karlova, Pedagogická fakulta, 2012).

Kde skví se citronu květ

Na obálce knihy stojí jen kratší verze názvu Dějiny citronu, která může být pro čtenáře trochu matoucí, protože komplexní dějiny plodu v knize určitě nenajde. V takovém případě jej spíše odkážeme na publikaci chemika Pierra Laszla Citrus: A history (University of Chicago Press, Chicago, 2007). Ten o citronu píše velmi zevrubně: od nejstarších kořenů až k využití v soudobém potravinářském průmyslu. Zmiňuje i citrony v krásné literatuře, přičemž zde významné místo zaujímá Goethův mytizovaný obraz Itálie: „Znáš onu zem? Květ citronů se skví, oranže žhnou tam z temna listoví, hrá větérek, jenž s blankytu se zdvih, ční vavřín hrd, list myrty čeká tich – Ó, řekni, znáš?“ Ten zřejmě inspiroval i tvůrce české národní hymny, ale srovnáván je i se staršími texty, jako s těmi od Jamese Thomsona (1700–1748), oslavujícími letní přírodu: „K svým citronovým hájům, Pomono, mne nes! Kde citron s trpčí limettou k oranžům tmavším, žhnoucím v zeleni, svůj bledší mísí lesk… Tak rostlinného světa chloubo, svědč, ó, ananase vzácný, předčící sny pěvců všecky zlatém o věku: nechť rychle svlékna řasnatý tvůj šat, v tvých božských skladech s Jovem hoduji!“

Laszlo vzpomíná, že když byl malý, měl k citronům a pomerančům přístup jen o Vánocích, kdežto dnes je může mít kdykoli. Skepticky se ptá, zda neztrácíme rajskou zahradu proto, že požíváme příliš mnoho z jejích plodů. Každopádně Velíškova kniha v tomto smyslu čtenáře vizuálně nezatěžuje; reprodukce konkrétních děl, které by výklad oživily a konkrétněji znázornily, totiž neobsahuje. Několik poutavých kapitol z kulturní historie žlutých plodů přesto přináší.