Každá doba si při výkladu živé přírody vybere ze široké „samoobsluhy jevů“, ty, jež potvrzují základní principy jejího fungování. Tento jev biologové nazývají sociomorfní modelování a dlouhodobě jej u nás popularizuje Stanislav Komárek, který pro něj uvádí různé příklady z odlišných živočišných říší i historických období.

Velmi koncentrovaně a důkladně nyní tento princip znázornil Petr Hampl na jedné jediné živočišné čeledi, mravencovitých, a to v knize O mravencích a lidech: Sociomorfní projekce v dějinách myrmekologie. Detailně a skutečně do hloubky v ní mapuje (lidské) snahy o pochopení mravenčích societ od nejstarších zmínek v předvědeckých spisech až po současné profesionální práce, od Homéra a Hérodota až k Edwardu O. Wilsonovi.

Analyzuje obrazy mravenců v jednotlivých údobích evropské vědy, ale i v krásné literatuře; rekapituluje, jaká témata se v psaní o mravencích a potažmo obecně o společenském hmyzu vyskytovala, co v které epoše badatele fascinovalo, a co je naopak nezajímalo. Na pozadí obecného vývoje vědy chce ukázat, jak se proměňoval jeden vědecký objekt – v tomto případě mravenec. Současně s tím se mu však také odhaluje, jak různé podoby mravence odrážejí různé podoby obrazu člověka, neboť na dějinách myrmekologie vidíme, že její vývoj nápadně odráží i proměny filosofické a sociální.

Metafora křesťanských ctností a vzor zbožného člověka

Antika, v níž se jinak většímu zájmu těšily spíše včely, podle Hampla mravence redukovala jen na „zrnojedy, tedy druhy sbírající semena“. Ve Středozemí sice žije daleko více mravenčích druhů, avšak žádný tolik nepřipomíná život antického člověka. Viděli je, jak se lopotí s prací na poli, skladují semena a posléze ze zásob žijí v měsících, kdy není úroda, na rozdíl od údajně „líné“ cikády. Viděli je také jako „ctihodné, ukázněné a elitní bojovníky“. Plinius starší u nich rozeznal trhy, jiní autoři pak zase různé svátky a slavnosti.

Středověk posléze čerpal z těchto antických spisů morální vzory, starověký obraz mravence přebral a „obohatil ho o zbožnost, pokoru, poctivost a píli“. Mravenec byl metaforou křesťanských ctností, a takto vzorem zbožného člověka, byl mikrokosmem, ve kterém lidé poznávají odraz Boha a své místo ve světě. Vnímáno přitom tehdy bylo „pouze to chování, které připomínalo dobrotu božího stvoření a biblické ctnosti. Neviděly se mravenčí války – jev daleko nápadnější než sběr semen, nevidělo se otrokářské chování, konflikty uvnitř hnízda, chov mšic apod.“ Také ve středověku byli známi pouze zrnojedi, navzdory tomu, že jejich výskyt je v severnějších částech Evropy daleko menší než ve Středozemí.

Naproti tomu v novověku se již nevyzdvihují jen zásobárny semen, a dokonce se o nich začíná pochybovat. A to přesto, že například italský lékař a přírodovědec Ulisse Aldrovandi (1522–1605) obýval stejný podnebný pás jako jeho starořečtí a římští předchůdci. Ovšem italský učenec „žil již ve zcela jiném světě novověké městské kultury, kde panovaly zcela jiné ekonomické vztahy a čtenáři novověkých encyklopedických děl i jiní encyklopedisté již nežili jako antický člověk“. Proto tehdy v mravencích nacházeli vedle morálních vzorů a návodů pro zbožný život také různá městská povolání, stejně jako obdivovali jejich architekturu: „Cestičky přirovnávali k silnicím a hnízda k městům nebo připomínali složitou dělbu práce.“

Láska ke královně

V osmnáctém století se s osvícenstvím objevila zcela nové témata, a to otázky inteligence, emocí či paměti mravenců nebo vztah rozumu a instinktu. Zastánci inteligence zvířat se domnívali, že právě díky rozumu žijí mravenci ve společenském uspořádání podobném lidem, případně se zabývali otázkou, jaké citové svazky drží jejich společnost pohromadě. Zda je to „národní čest“, oddanost královně nebo bratrská láska. Pozoruhodné je, že anglické práce se zabývaly více popisem života královny než života dělnic a uvažovaly, že právě hrdost a láska ke královně jsou pojítkem mravenčí společnosti. Královna tu byla zobrazena zcela ve shodě s anglickou roajalistickou tradicí – jako respektovaná a všemi milovaná vládkyně, která je ovšem mírná a nemá v hnízdě zcela neomezenou moc. Naproti tomu francouzské práce tehdy tvrdily, že důvodem společenské harmonie jsou láska a úcta dělnic k sobě navzájem. Ke konci osmnáctého století, v době velkých společenských změn, se navíc přidala otázka, jak je možné, že se v mravenčích společnostech nedějí revoluce, a to přesto, že jednotliví mravenci si nejsou vždy zcela rovni.

V té době se zřejmě i v souvislosti s francouzskou revolucí poprvé objevily texty, které se zabývaly konflikty uvnitř mraveniště. Švýcar Pierre Huber (1777–1840) jako jeden z prvních viděl mravence bojovat, všímal si velké agresivity a nemilosrdnosti, viděl „hádky“ uvnitř kolonie a objevili fenomén otrokářských mravenců. „A stejně jako evropská společnost i mravenci se najednou sekularizují, stejně jako Evropané i mravenci válčí, zotročují, dobývají cizí území a přitom jsou geniálními vojenskými stratégy, nejudatnějšími bojovníky hmyzí říše – jinými slovy mistři hmyzího imperialismu“. Badatelé si všímali jejich skvěle promyšlené ekonomiky – byly objeveny druhy chovající „domestikované“ mšice, znovuobjeveni byli mravenci zrnojedi a také se nyní správně interpretovalo chování mravenců střihačů, kteří byli dříve chápáni tak, že nastříhané listí pojídají, a až nyní se zjistilo, že „ve skutečnosti pěstují houby a jsou tedy zemědělci“. I mravenci začali tedy být – v pohledu vědců – schopni civilizačních vymožeností a procházeli dokonce stejnou evolucí směrem k civilizaci, tj. od lovců a sběračů až k zemědělství. Proto byli srovnáváni s „primitivními etniky“ ze zámořských kolonií, nad kterými vyčnívali díky své pokročilé ekonomice a kultuře.

Společenské změny industriální společnosti se pak zrcadlily také v tom, že začali být zkoumáni i jednotliví mravenci, jejich místo ve společnosti, konflikty s druhými, poprvé se při experimentech značili jednotlivci v hnízdě a sledoval se jejich individuální život. „A na druhé straně vedle individualismu viděli někteří autoři mraveniště jako důkaz možnosti a přímo nutnosti existence kolektivistického státu“: proti sobě přitom stanuly interpretace socialistické a fašistické. Zatímco socialisté viděli mravenčí společenství jako spravedlivá a harmonická (ostatně tak byli mravenci viděni po většinu dějin, i v dobách, kdy slovo socialismus ještě neexistovalo), fašisté a nacisté oceňovali jejich absolutní podřízenost královně či vůdci, jejich masovou oddanost, strojovitou poslušnost. Navíc byli mravenci v rámci tohoto myšlenkové proudu vnímáni jako hygienici zbavující přírodu parazitů. Podobně jako soudili, že se i dokonalá a efektivní lidská společnost přirozeně zbavuje nepohodlných jedinců, pečuje o své „tělo“ a hubí zárodky „nemoci“. Ne náhodou byli tedy tito myrmekologové i velcí zastánci eugeniky. Některým jejich současníkům ovšem tatáž strojovost připadala děsivá.

Self made ant

Další významný posun – alespoň v západní vědě – přišel s koncem druhé světové války. Hlavním aktérem této proměny je zmíněný Edward O. Wilson, jehož náhled na mravence ovlivnil nejen poválečné myrmekology, protože jeho sociobiologie měla daleko větší ambice než jen studium hmyzu. Wilsonův pohled na mravence se vyvíjel, ale obecně lze říci, že „zřetelně odráží dobovou západní společnost – dělnice nejsou altruistické (protože altruismus je nevýhodný), jsou pouze vypočítavé, neboť ‚počítají‘ své zisky a ztráty, tvoří navzájem si konkurující klany, soupeří o moc a přístup k prostředkům, pracují jen kvůli svým genům, investují do příbuzných genů jako do svého kapitálu a takto si plní svůj genetický ‚americký sen‘.

Vedle toho se královna jeví jako vrchní manažer celé společnosti, který vše řídí prostřednictvím svých feromonů a chce mít z celého podniku největší zisk. Dělnice a královny o tento zisk soupeří a snaží se jedna druhou co nejvíce obrat ve svůj prospěch. Ta tam je tradiční vzájemná láska a harmonie, vzor vší morálky. Celý svět je podřízen genetickému kapitálu. A nejen svět mravenců, nýbrž všeho živého včetně člověka.“

Další aktualizací jsou pak podle Hampla práce Američanky Deborah M. Gordonové (nar. 1955), která v mravencích „spatřuje počítačové sítě a algoritmy. Mravenci tímto dokončují svou velkou proměnu – od pilných rolníků k počítačovým sítím.“

Ty pitomý hmyze

Vliv našich představ o vývoji a fungování společnosti se odráží i v knize Jana Žďárka Hmyzí rodiny a státy (Academia, Praha, 2013). V té český vědec rozlišuje několik vývojových stupňů (mravenčí lovci mamutů, Hunové mravenčího světa), přičemž o některých mraveništích tvrdí, že jsou řízena velmi demokraticky: každý obyvatel mraveniště podle něj údajně jedná dle svého svobodného rozhodnutí. Žďárka ovšem Hampl opomíjí.

Obecně však autor kromě ideologického kontextu připomíná také motivace významných badatelů plynoucí z jejich biografie; kupříkladu významný švýcarský myrmekolog Auguste-Henri Forel (1848–1931) pocházel z konzervativní kalvinistické rodiny, pročež žil jako dítě ve stálém strachu z hříchu. Ve světě mravenců, který shledával harmonickým, tak nacházel uklidnění a „pomyslný ráj“. U Wilsona zase podotýká, že přišel o jedno oko, takže mu pak nezbylo než studovat hmyz, který mohl pozorovat i na malou vzdálenost.

Kniha připomíná také práce popularizátorů, jako byl Jean-Henri Casimir Fabre (1823–1915), jehož prý samotný Victor Hugo označil za „Homéra hmyzu“. A shrnuje i příspěvky beletristů, a to nejen slavného Ondřeje Sekory, ale i mnoha dalších. Jedním z nich byl Josef Hais Týnecký (1885–1964), který prý už roku 1932 předpověděl poválečný odsun Němců: hodní mravenci v jeho Boji o les přikazují škůdcům, aby se do čtyřiadvaceti hodin odstěhovali. Mnozí ze spisovatelů ovšem mravence líčili nelichotivě, a postava Tuláka ve hře bratří Čapků Ze života hmyzu je dokonce neváhá s výkřikem „Ty pitomý hmyze“ fyzicky likvidovat. Také Maurice Maeterlinck v analogii s lidským pokolením tvrdí, že mezi mravenčími druhy jsou nejinteligentnější ty, které jsou současně „nejméně počestné“. A Huxleyho dystopie Konec civilizace aneb Překrásný nový svět je podle Hampla zase přímo inspirována mravenčím kastovnictvím.

V některých případech autor konstatuje, že daný vědec uváděl „nesmyslné informace“, ale většinou takové silné výrazy nepoužívá, každopádně se vždy snaží citlivě pochopit kontext, v němž daná pozorování probíhala a v němž byla (z dnešního hlediska nesprávná) tvrzení zaznamenávána.

Že ano, přírodo?

Petr Hampl navíc obecněji uvažuje o principech našeho poznávání přírody. Zvláště ve středověku byla zvířata interpretována symbolicky či emblematicky: byla nositeli určitých významů. Po objevitelských cestách ze začátku novověku začaly do Evropy proudit popisy zvířat, které neměly žádnou analogii ve zdejší kultuře a náboženství: byly „významově nahé“. To podle Hampla přispělo k obecnějšímu ústupu od symbolické konceptualizace zvířat.

Antropomorfismu se ale nezbavíme nikdy. Autor ovšem přesněji píše o „spojení antropomorfismu s biomorfismem“. Příroda se totiž podle Hampla „na jedné straně antropomorfizuje, a na druhé straně se člověk svými teoriemi o přírodě biomorfizuje. Na jedné straně vidíme v přírodě jen určité jevy z celé škály, na druhé straně zde hledáme potvrzení svých vlastních světů a pomocí přírody naše vlastní světy legitimizujeme, tedy dáváme jim pomocí obrovské autority přírody platnost a sílu. Zkoumání živého je tak do jisté míry zkoumání sebe sama skrze svět přírody.“ Což Petr Hampl nekritizuje, ale konstatuje a plasticky dokládá. Jde podle něj o jev, který je prostě nutné přijmout a stále si jej uvědomovat.

Zastánci tvrdého scientistického přístupu by tuto výbornou knihu snad ani neměli otevírat. Naopak ti, kteří připouštějí určitý aspekt hravosti, nahodilosti i sebeprojekce přítomný v našem poznávání světa, a kterým je vlastní autorova devíza „nebrat naše teorie o světě a o nás samých smrtelně vážně“, ji snad budou číst s potěšeními i s užitkem.