Emily Wittová (nar. 1981) je americká novinářka píšící pro přední americká periodika a také autorka dvou knih. V té druhé s názvem Nollywood: The Making of a Film Empire (2017) popisuje expandující filmový průmysl v Nigérii. Větší kritickou odezvu však bezesporu vzbudil její debut Future sex (2016), který vyšel česky jako Sex budoucnosti.

Jak se dostala k jeho sepsání? V jistém okamžiku začala bilancovat svůj život a výsledné konstatování nebylo povzbudivé: měla za sebou třicítku a žádný milostný vztah na obzoru. Sex měla naposled před několika lety – kvůli špatné zkušenosti a problémům odhalit se před jinou lidskou bytostí. Sex je ochotná podstoupit za jediným účelem: mít dítě. Jak píše, její touhy a realita se rozešly natolik, že je nebylo možné sladit.

Sexuální subkultury

A tak se Emily Wittová rozhodla začít experimentovat a prozkoumat, jaké jsou v současnosti možnosti seznamování i reálné modely fungování partnerských vztahů. Postupně formou rozhovorů i prostřednictvím „zúčastněného pozorování“ zkoumala seznamování přes internet, online pornografii, polyamorii a další avantgardní sexuální subkultury jako alternativy k mainstreamu. Popisuje obecné představy a proklamace propagátorů jednotlivých praktik, ale i své zážitky a zkušenosti z jejich konkrétní realizací. Případně nabízí pohled do zákulisí, například natáčení pornografické série Public disgrace, při němž mají účastníci předstírat nevědomost ohledně toho, že do daného prostoru přijde spoutaná žena, již budou moci svlékat a dotýkat se jí – napřed si ale musejí upravit nehty nachystanými nůžkami a pilníky, aby ji nezranili.

Když píše idealisticky o ekosexuálech, tedy o lidech, „kteří berou zemi jako milenku, kteří shledávají přírodu eroticky přitažlivou“, doplní to drastickým či tragikomickým příkladem „ekomasochistů“, kteří schválně běhají nazí v kopřivách.

S jednotlivými směry a návody měla autorka smíšené zkušenosti. Kupříkladu u orgasmické meditace nejprve nepocítila nic, co by se dalo nazvat vyvrcholením nebo orgasmem, a při opakovaném pokusu prováděném v místnosti plné lidí paradoxně vyvrcholila při pohledu na termosku s kávou, která stála na stole. Dodává, že ji pak zasáhla vlna smutku, ostatně vyvrcholení někdy dosahuje i při sexu, který se jí nelíbí. Nádech melancholie mají i četné další pasáže, například když autorka navštěvuje domácnost svého expřítele a nad sponkami své (úspěšné) sokyně si říká: „Toto byl život, který si vybral před životem se mnou, v němž by byly jiné vlasové doplňky. Nevím, jak si správně upravit vlasy.“ Jako by nabídka tolika sexuálních a intimních možností nevyvolávala touhu, ale spíš nejistotu a zmatek. Četné detaily, jež Wittová uvádí, mohou ovšem na druhou stranu působit humorně a odlehčeně, tedy pokud jí nebudeme chtít vnucovat rigidní názor, že ve svém věku už by měla být dávno vdaná a starat se o děti, nikoli takto postpubertálně experimentovat.

Dámy z videí

O něco pozitivněji než zmíněné meditace možná vyznívají pasáže o internetové pornografii, i když autorka zmiňuje i její feministickou kritiku. Současně ji ale uznale označuje za „vizuální archiv sexuální fantazie“ historie lidstva. Na rozdíl od neživotných a uniformních ideálů krásy oceňuje, že porno může být realističtější, protože nabízí velmi širokou škálu preferovaných forem sexu. Sledování porna jí tedy pomohlo cítit se lépe ve svém vlastním těle. A vědomí existence videí jako „Důchodkyně si užívají s mladíkem“ ji prý může uklidnit v tom směru, že i po šedesátce by o ni jako ženu mohl být teoreticky nadále zájem.

Představuje i některé dámy, které se natáčením pornografických živí, z nichž aspoň některé vykresluje nikoli jako deprivované a nesvéprávné ubožačky, ale jako sebevědomé intelektuálky, odbornice na Judith Butlerovou a Simone de Beauvoir, které vědí, co dělají. Nebo jako kreativní bytosti prezentující své tělo jako umění. V této souvislosti píše třeba o Annie M. Sprinkle(ové), bývalé prostitutce, striptérce a pornoherečce, která roku 2005 založila projekt Love Art Laboratory, „v němž se snaží kombinovat sexuální a ekologickou osvětu s uměleckým vyjádřením“. Ta sama o sobě v rozhovoru pro A2 prohlásila, že je „první americkou pornohvězdou, která získala titul PhD“. Wittová ji představuje jako průkopnici nadcházející pestré sexuální kultury, kde se cení různorodost.

Kriticky (a právem) dodává, že by ale bylo prospěšné, kdyby názvy jednotlivých kategorií i videí byly méně agresivní a bulvárně skandální, takže místo perverzně incestního „Mami, chci si zašukat“ volit třeba neutrálnější „Ženy nad třicet“.

S nemalou mírou fascinace a zájmu píše také o fenoménu Chaturbate, populární interaktivní webové stránce přinášející v přímém přenosu sexuální scény snímané videokamerou, přičemž některé z videí mohou trvat i déle než 24 hodin (ty pak ovšem zdaleka neukazují pouze sex). Diváci přitom mohou dění okamžitě komentovat, nechybějí přitom nadšené ohlasy jako „Je mi dobře s nejlepší ženou ve vesmíru“. Jedna z vystupujících, na niž se Wittová blíže zaměřila, o sobě prohlásila, že v běžném životě žije víceméně v celibátu, takže je možná výhradně „internetově sexuální“.

Zcela odmítavá autorka není ani k internetovým seznamkám. I když varuje, že v nich vystupuje nemalé množství ženských „botů“ automaticky posílajících vzkazy roztouženým mužům, což ji jako ženu nemusí tolik trápit. Srovnává seznamovací portály heterosexuální a homosexuální. A reprodukuje zkušenosti své přítelkyně: i když při tomto namlouvání nenašla lásku, vždy se tam objevil někoho, kdo s ní chtěl mít sex, což upřímně řečeno není nijak překvapivé. To jí dodávalo sebevědomí a vedlo k pocitu, že se může spolehnout sama na sebe, a nemusela prý přitom se sexem čekat až na okamžik, kdy se dostaví hluboké city.

Dnes jsme moudřejší

Emily Wittová v knize rekapituluje také krátké dějiny polyamorie. Vyzdvihuje význam článku sepsaného jednou z vůdkyň novopohanské Církve všech světů Morning Glory Zell-Ravenheart (1948–2014) A Bouquet of Lovers, který byl publikován roku 1990 v časopisu této náboženské skupiny (Green Egg Magazine). Tam byl explicitně popsán životní styl, kdy osoba žije v několika milostných vztazích. (Již dříve totéž předjímali beletristé, mimo jiné Robert A. Heinlein, jenž zakladatele zmíněné církve inspiroval, nebo H. G. Wells.) Autorka pak sleduje snahy o vytvoření pravidel regulujících tento typ soužití. Jelikož totiž jeho vyznavači zjistili, že žádná kulturně obecně přijímaná „skripta pro otevřené sexuální vztahy“ neexistují, rozhodli se vytvořit si vlastní. Osudy jí vybraných jedinců ale úplně nevyznívají tak, že by polyamorie měla být trvale udržitelným a stabilním modelem lidského soužití.

Sama za sebe Wittová říká, že pro ni by byly podobné otevřené vztahy zraňující, a také k experimentátorské éře šedesátých let se vyjadřuje jako k poněkud extrémní; dnes jsme podle ní moudřejší. Na druhou stranu soudí, že klasická monogamní manželství jsou vhodná zvláště pro lidi, kteří neradi experimentují. Do budoucna věří tomu, že manželství bude vnímáno nikoli jako konečný stav a doživotní vztahový chomout, ale jen jako institucionální základ pro výchovu dětí nebo provozování umění. Jejím ideálem jsou „otevřená manželství“, v nichž lidé budou schopni zvládat složité a protikladné emoce vyplývající z několika souběžných vztahů. Až dospějí dnešní děti, doufá, že v jejich životech už nebude místo pro nesmělost: „Svá těla dokonale zharmonizují se svými stroji, bez pocitů trapnosti a bez naší představy o skutečnosti.“ Můžeme se ale skepticky zeptat, zda trocha přechodné nesmělosti krásu erotiky spíš neumocňuje.

V knize se také dozvídáme, že budoucí sex nebude kvalitativně odlišného druhu, ale jiný bude tím, jak o něm budeme mluvit. Další možná námitka: tím, jak věci pojmově uchopujeme, také ovlivňujeme, jak je prožíváme, do jakých příběhů je zasazujeme – a jaké pak budou mít vyústění. Takže stav, kdy je muž nevěrný své ženě, což vnímá jako zradu či dokonce těžký hřích, se dost liší od (formálně téže) situace, již dotyčný interpretuje jako další z paralelních vztahů, které rozvíjejí různé aspekty jeho osobnosti, případně kompenzují, co mu schází ve vztahu starším…

Kniha sestává z reportáží, historických pasáží, lyrických zamyšlení, proklamací o budoucím sexuálně otevřeném světě, stejně jako autobiografických vsuvek. Jakými směry se dále ubíral intimní život autorky, ovšem příliš neprozrazuje; vnějškově se prý mnoho nezměnilo, proměnilo se jen to, jak vnímá vlastní sexualitu. Wittová neprováděla reprezentativní sociologický výzkum, její pohled není podložen statistikami, podává však pestrou, vlastními zkušenostmi podloženou, i když nutně jednostrannou zprávu o proměnách soudobé sexuality. Leccos v ní chybí, třeba sexuální roboti a robotky, její poselství je nejednoznačné, vnitřně rozpolcené či názorově roztříštěné, a český překlad navíc obsahuje stylistické i věcné chyby. I tak ale Sex budoucnosti poskytuje několik užitečných sond v terénu, který je pohyblivý, velmi nepřehledný a proměnlivý, byť jsou jeho základní biologické kontury po tisíciletí stejné.