Jak se jeden z nejmladších českých biskupů Tomáš Holub (nar. 1967) učí „biskupovat“? Co to znamená, když prohlašuje, že je obrovsky fascinován ženami? Jak jej proměnila zkušenost skupinové psychoterapie? Co mu v životě přinesl vrcholový sport? Jak lyžaři na sjezdovce reagují na biskupské insignie, jimiž je vyzdoben jeho snowboard? Jaké jsou jeho zážitky z televizního pořadu Kotel a šel by do něj znovu? Jaký efekt mělo na vojáky jeho jednotky, když jim na uvítanou říkal, že je jediným příslušníkem štábu, kterého můžou poslat do…? A lze v náboženství odlišit složku obecně kulturní a nadpřirozenou? I na tyto otázky odpovídá Holub v knižním rozhovoru nazvaném Biskup na snowboardu. Partnerem mu k tomu byl „celoživotně pochybující bezvěrec“, redaktor a moderátor Martin Veselovský.

Tazatel klade hierarchovi i ostré dotazy, které rozhodně nejsou mírněny přehnanou úctou k jeho úřadu. Jak si Veselovský pochvaluje, Holub necouvl ani před obtížnými tématy a nesnažil se z nich vylhat zbožnými frázemi. Společně tak probírají soudobý stav církve, nakolik je příliš „ženská“, a zvláště situaci plzeňské diecéze, jíž má být Holub duchovním pastýřem. Stranou nenechávají ani biskupovo dětství a hlavní momenty jeho duchovního vývoje. Jedním z nich kupříkladu bylo, když svého otce „přistihl“, jak se brzy ráno o samotě a takřka tajně modlil.

Za exoty

Protagonista je představen v neuvěřitelně se proměňujících pozicích, jež zastával, „od hlavního kaplana české armády přes generálního sekretáře České biskupské konference až po plzeňského biskupa. Od chlapa, který dokázal obstát jako kněz mezi vojáky na balkánských misích, přes náhle tvrdého a nekompromisního vyjednavače o navrácení církevního majetku až po biskupa, který žije v extrémně zajímavé éře papeže Františka.“ V hovoru se vyjadřuje civilně, tak, aby to bylo srozumitelné i pro člověka necírkevního, jímž je jeho tazatel. Tomáš Holub se v rozhovoru plně hlásí k reformám papeže Františka; ke stávajícímu stavu instituce, jejímž je představitelem, je silně kritický. Například se domnívá, že kněží často kvůli převaze žen mezi návštěvníky kostela přejímají věci, které by „pořádnému chlapovi“ připadaly trapné. Nepřikrášleně líčí prostředí západočeských farností, kde počet věřících není tak velký, „aby vytvořili komunitu, která bude samostatně životaschopná a bude mít vnitřní dynamiku“. Mnozí z nich jsou ve svém okolí pokládáni „za exoty“ a musejí se „smířit s touto pozicí vyloučenosti. A to vůbec nezvládají všichni.“

Analýza a praktické závěry

Plzeňský biskup naštěstí neláteří nad zkaženým světem, který odpadl od Boha a čeká jej trest. Místo toho situaci střízlivě vyhodnocuje a formuluje z analýzy vyplývající praktické závěry i otázky. Kupříkladu mají-li představitelé církve do budoucna raději vytvářet četnější misijní stanice, kde se budou starat o jednotlivce, nebo nebude-li účinnější snažit se lidi „koncentrovat z opravdu širokého okolí desítek kilometrů a vést je tak k vytváření širšího a úplnějšího společenství s dětmi, mládeží, rodinami i seniory“. A analogickou situaci řeší u kněží sloužících ve farnostech. Často žijí v domácnostech sami, což je podle Holuba z psychologického hlediska ničivé, pročež doporučuje, aby vytvářeli nějaké formy komunit a žili například s křesťanskými rodinami či alespoň kuchařkami.

Na obecnější rovině kniha probírá i postavení centralisticky organizované církve v prostředí demokratické společnosti. Holub, který je biskupem od dubna 2016, reflektuje například tíhu biskupské služby, jež s sebou nese „šílený nárok, který je v dnešním světě téměř ‚neunesitelný‘“. Zahrnuje totiž všechny roviny, které jsou v demokratickém státě rozděleny mezi soudní, výkonnou a zákonodárnou moc. Současně ale srovnává krátkodobost funkčních mandátů volených politiků s dlouhodobým horizontem „plánovačů“ či vizionářů církevních. Církev je podle Holuba „schopna realizovat dlouhodobé projekty, které nejsou vázány na okamžité preference“. Pokud je tedy přesvědčen, že má před sebou smysluplný projekt s cílem někdy za dvacet let, tak ho podpoří. Tohle si v demokracii může dovolit jen málokdo. „Přitom některé věci, a ne pouhé technikálie, ale věci týkající se samotného člověka, nejsou na volební období, ale na nesrovnatelně delší dobu,“ dodává plzeňský biskup.

Nesmírně ladné oblouky, z kterých se tají dech

Svou křesťanskou víru, která byla zvláště během zkušeností s válečným utrpením a hrůznými projevy lidské bestiality vystavena v Bosně řadě zkoušek, každopádně Holub hlásá nerelativizovaně, takže Veselovský občas namítá, že jsou pro něj jeho (v tomto smyslu sebevědomá) prohlášení až iritující. Dotazovaný současně otevřeně mluví o své ambicióznosti nebo – s jistou sebeironií – ješitnosti. Třeba když líčí, jak má na snowboardu pevně připoutané nohy, což pro něj znamená omezení volnosti, ale zároveň tak získává možnost vytvářet „nesmírně ladné oblouky, z kterých se tají dech“. Přiznáváním se k podobným zálibám může hlavní hrdina knihy odpuzovat tradičněji orientované věřící, i když horlivé lyžaře najdeme i mezi římskokatolickými světci (Jan Pavel II.) nebo blahoslavenými (Pier Giorgio Frassati). Každopádně pokud má mít dnešní katolický hierarcha šanci oslovit mladší spoluobčany, zvolený působ komunikace a sebeprezentace patří k těm nejméně špatným. Nebo možná i potenciálně nadějným.