„Slavnost pana S. byla po dlouhých letech opět vyhlášena. Kdo se sejde pod širým nebem, na místě pečlivě vybraném samotným hostitelem? Kdo získá Pozvání? Hranice mezi realitou a snem se tento den natolik ztenčí, že bude opět možné spatřit svět v podobě, která nám zůstává většinu času utajená.“ Těmito slovy představují tvůrci divácky úspěšné inscenace Pomezí svůj „exteriérový projekt“ Pozvání. Stejně jako Pomezí má i Pozvání formu imerzivního divadla, při němž se na daném místě, kde se mohou diváci (vcelku) volně pohybovat, simultánně odehrává více hereckých akcí a záleží pouze na každém jednotlivci, čemu bude věnovat pozornost.

Dlužno podotknout, že v případě imerzivního divadla označení „divadlo“ do jisté míry – alespoň z etymologického hlediska – selhává. Návštěvník zde není (respektive nemusí být) jen „divákem“, jehož úkol spočívá v pouhém „dívání se“, jako tomu je v klasickém kukátkovém divadle, naopak má mnoho příležitostí, a dokonce je k tomu i vybízen, aby do děje sám aktivně zasahoval, interagoval s postavami a prozkoumával místa, v nichž se inscenace odehrává. Režisér Lukáš Brychta ve své studii na toto téma hovoří o „divadlu na hraně hry“, často lze ve spojení s tímto formátem narazit také na pojem „virtuální realita“, jejíž součástí se člověk během takového představení de facto stává.

Hrát, či pozorovat?
I pro Pozvání všechny tyto charakteristiky platí a je na návštěvnících, jak moc (či zda vůbec) budou chtít přejít „od divadla ke hře“. I když se člověk rozhodne zůstat pouhým pozorovatelem a dění kolem jen přihlížet, dostane se mu nevšedního zážitku. Neexistuje zde žádná hranice mezi hledištěm a jevištěm, postavy (zpěvačka, básník, věštec, novinářka, neznámá dáma ve slamáku s kytarou a další) ihned po svém příchodu na slavnost splynou s davem, představují se ostatním pozvaným, nenuceně konverzují, vznikají první přátelství, ale také první konflikty a hosté mohou kteroukoli scénu sledovat z bezprostřední blízkosti, mít herce na dosah ruky, jako by se ani nejednalo o divadlo, ale o skutečnou zahradní slavnost. Během ní pak každá postava postupně začíná rozvíjet svůj vlastní příběh, který se s ní vyplatí prožít od začátku do konce.

Prostorům, kde se představení doposud konala, tedy pražské usedlosti Mazanka a Valdštejnské lodžii v Jičíně, navíc nechybí určité kouzlo pozapomenutého, tajemstvím opředeného místa a zvláště raně barokní Valdštejnská lodžie s přilehlým parkem dodává inscenaci výjimečnou kulisu. Tu doplňuje funkční scénografie, která koresponduje s napůl reálným a napůl snovým zasazením hry. U zahradní slavnosti očekávatelné propriety, jako jsou stolky pro příchozí hosty, větší „společenský“ altán nebo všudypřítomná světelná výzdoba, doplňuje jednak řada předmětů a kusů nábytku, které prostor svým způsobem zabydlují (knihovnička, lůžko, houpačky na stromech…), jednak množství na první pohled bizarních instalací, jejichž význam se ukáže až v průběhu hry, například sada vysokých zrcadel rozestavených do kruhu. Klidně tak lze jen obdivovat okolní prostory a sledovat probíhající herecké akce.

Jestliže se ovšem návštěvník Pozvání rozhodne zůstat pouhým pozorovatelem, připraví se o to, co je na inscenaci nejzajímavější – o možnost v podstatě všudypřítomné interakce s postavami, o možnost aktivně do inscenace vstupovat a do jisté míry ji spoluutvářet. Zatímco Pomezí těží z poměrně sevřeného příběhu a někdy až hororové atmosféry, v Pozvání je kladen větší důraz právě na tento „herní“ prvek. S postavami si můžete zatančit, můžete s nimi popít, můžete si s nimi zahrát na slepou bábu. Navíc zde neplatí omezení, že s postavami můžete hovořit pouze v případě, že vás samy osloví, což v Pomezí zřetelně určuje mantinely vzájemné komunikace. V tomto ohledu se tedy hostům Pozvání dostává nebývalé volnosti a interakci mohou sami iniciovat. To samozřejmě vyžaduje určitý cit pro situaci – je zjevný nesmysl snažit se přerušit probíhající dialog, když se během hry naskýtá vícero příležitostí, jak si s postavou promluvit v klidu a o samotě.

Z diváka spolutvůrcem
Právě během podobných tête-à-tête se totiž ukazuje to, co je jednou z největších devíz Pozvání: najednou zde není herec a divák, jsou zde rovnocenní partneři v rozhovoru, divák je povýšen na spolutvůrce a ocitá se v pozici, kdy do značné míry závisí na něm, jak se ta či ona interakce bude dále vyvíjet. A dlužno dodat, že tyto interakce – pokud se člověk rozhodne dohrát je s postavou až do konce (ale nikde není psáno, že tak musí učinit) – rozhodně nemívají podobu „štěku“ o pár větách, naopak mohou vyústit v poměrně dlouhý rozhovor. Jak vyřešíte dilema postavy, která se bojí, že způsobila spor dvou mužů? Necháte si pro sebe to, že vás věštec obral o peníze, nebo to prozradíte jeho bratrovi, který následně zasáhne? Pozvete zpěvačku na drink, když vám ji dohodí její kamarádka?

Tato tvůrci nabízená volnost nastoluje otázku, kam až můžete jako divák zajít a co vám hra dovolí. Co se stane, když budete trvat na tom, aby uvaděč po zahradě přestal tahat houpacího koně, protože postavu, kterou zrovna sledujete, to k smrti děsí? Můžete mu koně vzít? Můžete postavě fyzicky zabránit v nějaké činnosti?

Takové úvahy lze dovést ještě dále, konkrétně ve vztahu k divákům, kteří představení navštíví opakovaně. Ti do hry a jejího univerza vstupují se znalostmi, jež jim při podobných interakcích dávají značnou moc: teoreticky mohou postavu varovat před jinou postavou, mohou jí dokonce vyjevit celou její budoucnost… Samozřejmě se tu pohybujeme v rovině spíše hypotetických dějů. Za prvé je zřejmé, že takové počínání už odporuje sice nepsaným, přesto intuitivním pravidlům „hry“ (člověk by se ocitl v situaci, již angličtina nazývá out of character, tedy mimo postavu, kterou on sám hraje a která takové znalosti zkrátka nemá), za druhé může „skutečná“ postava přejít takovou snahu jako blábolení člověka, který toho moc vypil, nebo tisíci jinými způsoby. Podstatné ale je, že otevřený svět Pozvání i takové jednání umožňuje.

Tato „herní“ složka představení by pochopitelně těžko mohla fungovat, pokud by ji nezvládali sami herci, což naštěstí není případ Pozvání. Při pražské a jičínské premiéře jsem vstoupil do kratších či delších interakcí s většinou postav, a ať už se jednalo o situace vážné, či nevážné, vést tyto rozhovory a zároveň bezprostředně sledovat, jak si se mnou herci jako s partnerem v dialogu poradí, byla vždy čirá radost. Menší váhavost jsem zaznamenal snad jen u Doroty Krátké coby dámy se slaměným kloboukem, nicméně její postava není úplně snadná ke ztvárnění. Kouzlo těchto interakcí obecně spočívá i v tom, s jakou pohotovostí herci reagují na okamžité podněty – divák s nemluvnětem uvázaným v šátku se při dialogu páru, který si přehrává vlastní budoucnost, stal k pobavení všech přítomných terčem naléhavých otázek, jak to vlastně s takovým dítětem chodí; divák, který zpěvačce Nikaretě prozradil, že je překladatel, dostal nabídku, že mu dotyčná také něco přeloží, což se i stalo – přeložila napůl kus papíru. Byť se jedná o banální vtípek, i takové situace přispívají k určité „personalizaci“ představení, kdy si každý z Pozvání odnáší svůj jedinečný zážitek, své střípky z rozsáhlé mozaiky představení a větší či menší povědomí o hře jako celku.

Sen versus realita
Jakkoli je interakce významným prvkem představení, nelze opominout ani „běžnou“ divadelní složku Pozvání, tedy fakt, že postavy svým jednáním posouvají děj a odkrývají svůj charakter. I jejich prostřednictvím se totiž vyjevuje napůl snové a napůl skutečné zasazení hry: většina postav (alespoň těch, které jsem měl možnost pozorovat důsledněji) jako by fungovala ve třech rovinách – jednak v rovině reálné, jako normální osoby z masa a kostí, které mají jméno a často i povolání, jednak v rovině určitým způsobem bizarní, kdy se postavy nějakou charakteristikou či činností zcela vymykají (novinářka přinese na slavnost past na medvědy, již zmíněný uvaděč má neutuchající potřebu procházet se po zahradě s houpacím koněm v závěsu, básník se chvástá tím, že se potkal se spisovateli žijícími před mnoha desítkami let…), a konečně v rovině symbolické jako nositelé archetypálních vlastností (upřímnost, hrdinství…), o čemž ostatně svědčí i kartičky s těmito vlastnostmi a vyobrazenými postavami, které hosté dostávají při příchodu na slavnost.

S postupující tmou, a tedy s tím, jak se den stále více propadá do noci a do říše snů, jako by se do ní propadala i sama hra, jako by to bizarní v postavách získávalo navrch, a divák je tak svědkem stále podivnějších scén. Tvůrcům se tím daří navodit atmosféru, která se člověku sice nezaryje pod kůži tak jako při Pomezí, ale přesto spolehlivě vytváří dojem večera, během něhož se děje cosi neuchopitelného, magického. Do určité míry se tak představení nechává (nezáměrně?) inspirovat Shakespearovým Snem noci svatojánské, jenž se také odehrává v čase, kdy se k sobě skutečný svět a svět fantazií a snů přiblíží natolik, až se prolnou.

Konec v rukou hostů
Pokud má Pozvání nějakou slabinu, je to závěrečné „hlasování“, kdy mohou diváci pomocí žetonů, jež dostávají při příchodu i během představení samotného, rozhodnout o tom, která postava se spáruje se kterou. K tomu slouží několik vah s miskami, do nichž diváci žetony vhazují. Jakkoli je tento koncept bezpochyby atraktivní a představuje v intencích hry nejzásadnější nabídku k jejímu spoluutváření, reálný vliv jednotlivce na průběh inscenace je zde podstatně menší než v interakcích zmíněných výše. Ty sice nemají v kontextu představení jako celku takový význam, ale jediný člověk v nich má moc vytvořit divadelní situaci, která by jinak ani nemusela vzniknout, a tím jsou pro něj mnohem zajímavější.

Další nevýhodou je, že hlasování může zcela potlačit dynamiku celého představení. Při pražské premiéře se totiž z chumlů přesouvajících se spolu s postavami a živého hemžení všude po zahradě najednou stal statický balík vyčkávajících lidí, kteří se shromáždili kolem vah. Precizně budovaná virtuální realita slavnosti jako by se rozpadla a zbylo „jen“ divadlo, v němž se musejí dovážit a dopočítat žetony, aby se došlo ke zvolenému konci.

Stejně tak je třeba dodat, že koncept imerzivního divadla může být i se všemi svými výhodami dvousečnou zbraní. Ona pozitivní „personalizace“ zmíněná výše se totiž dá brát i z druhé strany: divák musí chtě nechtě přistoupit na to, že z celého představení zákonitě uvidí jen určitý výsek, a pokud nezvolí správnou strategii, může se mu dost dobře přihodit, že v průběhu hry zůstane stát sám uprostřed zahrady, aniž by měl sebemenší ponětí o tom, co se to kolem něj proboha odehrává. Na otázku, která strategie je „správná“, samozřejmě neexistuje jednoduchá odpověď, protože do značné míry závisí na divákovi a na tom, jak chce představení pojmout on sám.

Osobně jsem měl možnost vyzkoušet dva přístupy. Při pražské premiéře jsem se víceméně potuloval po zahradě, hledal zajímavé scény a snažil se navázat kontakt s co největším množstvím postav. Výsledkem byl na jedné straně příjemný zážitek z mnoha interakcí, na straně druhé nespočet střípků z příběhu té či oné postavy, které se ovšem nespojily v celek. V Jičíně už jsem zcela bezostyšně pronásledoval pouze jednu postavu, konkrétně slečnu Amélii v podání skvělé Jindřišky Dudziakové. Domnívám se, že tato strategie funguje pro Pozvání nejlépe, jelikož návštěvníkovi umožňuje odnést si z představení ucelený příběh (byť pouze jedné či dvou postav) a zároveň ho neochuzuje o interakci a dovoluje mu s postavou navázat hlubší „vztah“.

Jen hra na efekt?
Pozvání, a imerzivní divadlo obecně, představují nový druh umění, který – pokud se spojí s dobrým nápadem a kvalitně odvedenou prací – má potenciál přinést divákům mnohem plastičtější a komplexnější zkušenost než tradiční představení v kukátkovém divadle. Není tak na místě tento formát považovat jen za vábničku, přes kterou se mají mladí dostat ke klasickým autorům, a ostrakizovat jej tak, jako to činí Tomáš Šťástka, když ve svém článku píše: „[Z]míněné moderní žánry [imerzivní divadlo a site-specific] hrají hodně na efekt. V divadle jde samozřejmě stále především o tvůrce – užít si dialogy z Hamleta či znovu zakoušet beznaděj Čechovových postav nikdy nenahradí sebelepší scéna či bojovka v prázdném domě.“ Pokud totiž dnešní návštěvník zavedených scén a divadel zakouší nějakou beznaděj, pramení nezřídka z toho, jak se v nich k těmto klasickým tvůrcům přistupuje, ať už je řeč třeba o fraškoidním Spalovači mrtvol ve Stavovském divadle, kde právě ostentativní hra na efekt a modernizace „za každou cenu“ zadupávají do země vynikající Fuksovu předlohu, nebo o Romeovi a Julii ze Shakespearovských slavností, kde tvůrci svým pojetím sklouzávají k inscenační rozpačitosti, ne-li rovnou trapnosti a prvních zhruba čtyřicet minut představení v člověku vyvolává naléhavou touhu odejít. To už je ale jiný příběh.

Pozvání se dobrým nápadem i kvalitním provedením chlubit může. Možná nepřináší tak intenzivní prožitek jako Pomezí, ale skloubením imerzivních principů a posílené herní složky vznikla další jedinečná inscenace. Nezbývá než doufat, že po deseti pražských a čtyřech jičínských představeních budou následovat další. Ač to možná vyzní jako klišé, nelze ve spojení s Pozváním neuvést jeden z nejslavnějších Shakespearových citátů, jenž pochází ze hry Jak se vám líbí: „Celý svět je jeviště a všichni lidé na něm jenom herci.“ Odmyslíme-li si ono mírně dehonestující „jenom“, naplňuje Pozvání tuto tezi do puntíku.

Pozvání. Režie Lukáš Brychta, Kateřina Součková, Štěpán Tretiag, usedlost Mazanka v Praze / Valdštejnská lodžie v Jičíně, premiéra 14. 6. 2017 (Praha) / 27. 7. 2017 (Jičín).