Čtyři velikáni britského literárního modernismu
Beznadějně vyprodaný průvodce po britském literárním modernismu, oblíbený studenty literatury i širokou veřejností, vychází v reedici.
Sbírka esejů Modernisté, v níž se přední český anglista a překladatel Martin Hilský (nar. 1943) zabývá dílem čtyř stěžejních autorů britského modernismu (James Joyce, Virginie Woolfová, T. S. Eliot, D. H. Lawrence), vyšla poprvé v roce 1995 v nakladatelství Torst a jako první publikace u nás obšírněji seznámila čtenáře s problematikou britského modernismu první poloviny 20. století – a dodnes u nás představuje prakticky jediný zdroj k danému tématu. Kniha byla krátce po vydání vyprodána a veřejnost i akademici ji často marně hledali i v antikvariátech.
Až v letošním roce ji konečně znovu vydalo nakladatelství Argo v edici Specula, v níž vyšla i slavná literárně kritická práce Harolda Blooma Úzkost z ovlivnění. Ve sbírce Hilského esejů nedošlo k žádným zásadnějším změnám, pouze citace z děl britských modernistů byly nahrazeny novějšími nebo až nyní dostupnými českými překlady, jako v případě Čtyř kvartetů T. S. Eliota, poslední kapitola o D. H. Lawrencovi byla zkrácena a nejvýraznější zásah představuje úplné vynechání původní závěrečné kapitoly o postmodernismu, která by v dnešní době, kdy je čtenář postmoderní literatury již znalý, působila poněkud nepatřičně, a navíc by narušila tematickou ucelenost sbírky.
Naprosto nová epocha
Martin Hilský se u modernistů, podobně jako ve svých kritických pracích věnovaných Shakespearovi, nezaměřuje pouze na daného autora a jeho texty, ale rozkrývá literární, historický, filozofický, a dokonce vědecký kontext, z něhož nejlepší díla britského modernismu pramení. Kniha je rozčleněna do pěti kapitol, první, nazvaná Moderní časoprostor, shrnuje hlavní styčné body modernistické estetiky, a zvláštní důraz je v ní kladen na modernistické experimenty s časem; literární zpracování subjektivního vnímání času vychází z filosofických teorií „fluidního času“ Henriho Bergsona, psychologických úvah Williama Jamese o funkci vědomí nebo teorií relativity Alberta Einsteina, jež vyvrátily tradiční pojetí absolutního a homogenního času. V následujících kapitolách o čtyřech modernistech pak Hilský srovnává, jak ten který autor ve svém díle s časem pracoval, a především u Woolfové a Eliota vyzdvihuje provázanost přítomného okamžiku s okamžikem minulým i nadcházejícím.
V první části knihy autor také zdůrazňuje, že modernismus není pouze další estetický a umělecký směr, nýbrž naprosto nová epocha, jež se radikálně liší od všech předcházejících uměleckých směrů a zrcadlí kulturní a civilizační proměnu konce devatenáctého a počátku dvacátého století. V podkapitolách tohoto oddílu se tak Hilský věnuje různým projevům této změny, například vlivu prvních filmů na literaturu, impresionistické a postimpresionistické estetice nebo vlivu vzkvétající liberální demokracie na literaturu.
V následujících (zbylých) čtyřech kapitolách se autor postupně zabývá Eliotem, Joycem, Woolfovou a Lawrencem, nejvíce prostoru dostali první a posledně jmenovaný. Eseje, také členěné na podkapitoly, vždy popisují inspirační zdroje autora, postupný zrod jeho estetiky (u T. S. Eliota se například dočteme o vlivu harvardského učitele Irvinga Babbitta, kritického k romantické tradici), analyzují stěžejní díla a často také literárně kritické texty (například eseje T. S. Eliota) nebo deníky (v případě Virginie Woolfové) a vystihují specifika jeho tvorby – například důraz na smyslový a sexuální prožitek v díle D. H. Lawrence nebo funkce epifanií v Joyceových prózách. Hilský zároveň hledá mezi autory paralely, například použití mytického rámce vyprávění v Joyceově v Odysseovi a Eliotově Pusté zemi. V mnohých případech se významný český anglista pouští do detailního rozboru textů a cituje delší úryvky z děl, například z eseje Modern Fiction Virginie Woolfové se záměrem demonstrovat metodu literárního impresionismu. Autor postupuje průzračně systematicky: od obecných faktů o díle čtveřice autorů se přes detailnější představení jejich estetiky nakonec se dostává k analýze konkrétního díla a jeho významu v kontextu modernistické literatury nebo literární tradice vůbec. Čtenář je veden, aby si o modernistickém hnutí dokázal vytvořit ucelený obraz, i když autor knihy v předmluvě zdůrazňuje, že jeho cílem není podat vyčerpávající akademické pojednání o britském literárním modernismu.
Elitářství?
Martin Hilský o tématu pojednává erudovaně, jednotlivé modernisty nehodnotí, nesnaží se čtenáři vštípit svůj pohled na téma, naopak jej nabádá, aby si vytvořil vlastní představu. Nevyhýbá se ani zmínkám o kontroverzích spojených s modernistickou poetikou, například rozebírá modernistický odpor vůči estetice romantismu: namísto subjektivního uměleckého vyjádření a individuality básníka modernismus preferuje jakési „odosobnění“ básníka, v díle samotném neviditelného. Přesto však modernismus s romantismem sdílejí víru v básníka jako média, jež je schopno lépe vyjádřit vnější i vnitřní realitu.
Podobně se Hilský věnuje elitářství spojenému s modernistickým hnutím, tedy obecnému názoru, že modernistická literatura je pouze pro úzký okruh vzdělaných čtenářů. Poukazuje však také na fakt, že modernisté se navzdory intelektuálním experimentům s tradičním vyprávěním a skrytým odkazům na literární kánon věnovali tématům každodennosti, například Joyce v Odysseovi popsal putování Leopolda Blooma po Dublinu a Woolfová, „básnířka každodennosti“, dokázala velmi neobyčejně vykreslit obyčejné ranní nákupy ve Westminsteru. Kniha je specifická i v tom, že Hilský se nezaměřuje striktně na britský literární modernismus, dívá se na něj v kontextu britské a světové literatury a nalézá mezi nimi zajímavá pojítka. Jedním z častých zdrojů aluzí v modernistických textech je dílo Williama Shakespeara, což je literární pole, kterému autor knihy dominuje, takže čtenáři velmi zasvěceně vysvětluje například Joyceovu inspiraci dílem alžbětinského dramatika.
Autorův literární, a nejen literární rozhled, systematické uspořádání témat v jednotlivých esejích, jejich návaznost a provázanost i elegantní stylistika, připomínající brilantní esejistický styl protagonistů této knihy, jsou přednosti Modernistů Martina Hilského a ocení je nejen anglisté, ale i široká veřejnost se zájmem o kvalitní literaturu. V českém kontextu bychom jen těžko hledali ucelenějšího, stylisticky vytříbenějšího a informačně hodnotnějšího průvodce britským modernismem.
Kupte si knihu:
Podpoříte provoz našich stránek.
Diskuse
Vložit nový příspěvek do diskuse
Veronika G.,
Děkuji za Váš názor, jen bych Vás chtěla poprosit, abyste ho podpořil trochu pádnějšími argumenty, například kde vidíte ony mezery v citacích (kniha má dvacet stran poznámek a citací) a jakým konkrétním směrem se podle Vás posunulo uvažování o literárním modernismu. Děkuji.
Luděk,
PS
Pan Hilskej je dobrej v jedný věci: self PR. Oproti třbas Joskovi, o tolik lepšímu, kterej ale v týhle disciplíně nesahá "brilantnímu esejistovi" ani po kotník.
Luděk,
Ale né, další paján na Hilského. Vždyť je to plytké (jako obvykle spatlané z pár předmluv, doslovů) a opsané, kde jen se dalo (bez patřičných odkazů). Nadto žalostně zastaralé, dnešní uvažování o modernismu je opravdu hodně jinde. Tohle velebení "pana profesora" už by mohlo ustat.